úterý 22. prosince 2009
Je krásné ráno, kdy vám zamává popelář
Do práce chodím pěšky - mám to kousíček, v podstatě jenom přeběhnu ulici a už jsem v SIT kempusu. Posledních pár dní je to super, protože ráno už hřeje sluníčko a přitom je pořád ještě trochu frišno po studené noci, všude je rosa a svěže zelená tráva, pořád ještě květou rododendrony a azalky (!) a ulice Invercargillu jsou téměř bez lidí i aut. Nic ani v nejmenším nepřipomíná, že je pár dní před Štědrým dnem a tudíž by se mělo bláznit s úklidem, nakupováním a vyvářením. Tedy - teď neříkám úplně pravdu. V centru města na hlavní třídě vyvěsili práporky se soby a vánočními hvězdami a lampy ozdobili svítícími girlandami. Taky místní kostel vyvěsil billbord, kterým nám připomíná, že teď je ten nejlepší čas se přijít podívat do božího domu a připomenout si, proč vlastně Vánoce slavíme. Ale lidi neblázní. S nástupem léta a prázdnin se už tak pohodový život tady dole zvolnil ještě o něco více. Cestou do práce občas někoho potkám - a ať je to kdokoli, tak se na mě usměje. Občas někdo zamává i z auta. Včera to byl zrzavý popelář, ne o moc starší než můj syn. Zjišťuji, jak mi dělá mi dobře, když jsou na mě lidé po ránu vlídní. Hladina energie jde okamžitě nahoru a i kdyby v práci čekalo cokoliv, tak už stejně ten den nebyl úplně špatný. V práci ale většinou čekají další úsměvy a často i hrnec kouřící kávy. Jak říká jedno staré pravidlo: úsměvu se člověk zbavuje nejhůř - každý mu ho totiž hned vrátí. Takže díky za každé ráno, kdy vám zamává popelář a usměje se na vás maminka s kočárkem.
čtvrtek 17. prosince 2009
Avatar na divokém Západě
Včera byla na Novém Zélandu premiéra nového filmu Jamese Camerona Avatar. Kromě toho, že mám doma milovníka čehokoliv, co jen trochu souvisí s fantasy, byla na téhle události zajímavá ještě další věc - Avatar přichází do kin jak v podobě klasické, tedy dvourozměrné, tak i 3D. To pořád ještě neznamená až tak nic světoborného - opravdová bomba je, že jedním z premiérových kin pro 3D promítání bylo kino Regent v Hokitice. Hokitika je malé městečko v bohem zapomenutém kraji West Coast čítající necelé tři tisícovky obyvatel. West Coast je proslulé svými ledovci, Nikau palmami a tím, že tam žijí buď ti, co se tam narodili a nemají chuť se stěhovat jinam, nebo totální cvoci a idealisté (tímto zdravím bývalého kolegu, který se z Christchurch přestěhoval do ještě větší díry, než je náš milovaný Invercargill - do Karamey na West Coast). :-)
Jak se stalo, že Hokitika promítá 3D Avatara, když tam není ani nemocnice a pýcha městečka polytechnika vypadá jako právě opuštěný kurník? Všude je to o lidech - Hokitičani se prostě rozhodli, že když už si té oficiální kultury tam u nich tolik neužijí, tak si aspoň dopřejí prvotřídní kino. A protože na něj peníze v městské kase nebyly, kino si pořídili svépomocí. Kromě totální rekonstrukce do kina namontovali XpanD 3D system a pořídili tam 250 párů 3D brýlí. Stihli to taktak - kino slavnostně otevřelí před dvěma týdny. A včera večer bylo v Regentu v Hokitice nabyto - kdo by si to taky na West Coast nechal ujít? A kdy se navíc stane, že se v nějakém kině sejde regulérní desetina města? :-) Z mého pohledu je to další pomník v řadě kiwí urputnosti a jejich "can do" přístupu.
Jak se stalo, že Hokitika promítá 3D Avatara, když tam není ani nemocnice a pýcha městečka polytechnika vypadá jako právě opuštěný kurník? Všude je to o lidech - Hokitičani se prostě rozhodli, že když už si té oficiální kultury tam u nich tolik neužijí, tak si aspoň dopřejí prvotřídní kino. A protože na něj peníze v městské kase nebyly, kino si pořídili svépomocí. Kromě totální rekonstrukce do kina namontovali XpanD 3D system a pořídili tam 250 párů 3D brýlí. Stihli to taktak - kino slavnostně otevřelí před dvěma týdny. A včera večer bylo v Regentu v Hokitice nabyto - kdo by si to taky na West Coast nechal ujít? A kdy se navíc stane, že se v nějakém kině sejde regulérní desetina města? :-) Z mého pohledu je to další pomník v řadě kiwí urputnosti a jejich "can do" přístupu.
středa 16. prosince 2009
Maorský dabbing se vrhl na Pipi
Čeho bych se fakt vůbec na Novém Zélandu nenadála je to, že tu uvidím v televizi Pipi Dlouhou Punčochu, hrdinku mého evropského dětství. A k tomu jako seriál, který je v televizi promítán v maorštině. :-) Opravdu - upoutávka na pořad je tady:
05:30 p.m. - 06:00 p.m.
Children: Pippi Longstocking
Ngā mahi mātātoa ā tētahi kōtiro e iwa te pakeke, me ana makawe whiriwhiri pākākā e puta tītaha mai ana i tana māhunga.
Jasný, ne? :-)
05:30 p.m. - 06:00 p.m.
Children: Pippi Longstocking
Ngā mahi mātātoa ā tētahi kōtiro e iwa te pakeke, me ana makawe whiriwhiri pākākā e puta tītaha mai ana i tana māhunga.
Jasný, ne? :-)
Proč se kamarádit s kadeřnicí
Máte svojí kadeřnici? Znáte se s ní dobře a skvěle spolu vycházíte? Tak s tím pokračujte, protože vám to třeba jednou zachrání život. Jako se to stalo včera u nás v Invercargillu kadeřnici Noelle McPherson a její stálé 93leté klientce. Stará paní k Noelle pravidelně docházela už 7 let a nikdy ani jednou nezmeškala. Až teď. Udělalo se jí doma nevolno (později se ukázalo, že to byl infarkt) a upadla do bezvědomí. Přestože tady má mnoho důchodců "St John čudlík", v tomto případě jí k ničemu nebyl. Že nevíte, co to je? St John je ambulance a je tady zvykem, že starší lidé, jejichž zdraví je častěji ohroženo, mají nainstalován alarm, kterým pracovníky St John okamžitě přivolají. Paní tedy ležela doma na zemi v bezvědomí a kadeřnice na ní čekala v práci. Protože jí to nedalo a navíc včera zrovna nebylo nejlepší počasí (což je na Invercargill velmi překvapivé :-)), rozhodla se pro svou klientku dojet. A tak ji našla a St John přivolala ona. Naštěstí. Dcera, která měla maminku odpoledne přijít navštívit, by prý už nejspíš přišla pozdě.
Náhoda a štěstí? Asi trochu ano. Na druhou stranu Noelle nezřídka své starší zákaznice doma vyzvedává nebo je naopak domů ze svého salonu odváží. Některé z nich už nemohou řídit auto a pěšky je to pro ně daleko. A ani jí nenapadne, že dělá něco výjimečného. Je tady totiž spousta dalších lidí, kteří se chovají podobně. Tady se tomu říká "community", my bychom to asi označili za "dobře fungující občanskou společnost v praxi".
Náhoda a štěstí? Asi trochu ano. Na druhou stranu Noelle nezřídka své starší zákaznice doma vyzvedává nebo je naopak domů ze svého salonu odváží. Některé z nich už nemohou řídit auto a pěšky je to pro ně daleko. A ani jí nenapadne, že dělá něco výjimečného. Je tady totiž spousta dalších lidí, kteří se chovají podobně. Tady se tomu říká "community", my bychom to asi označili za "dobře fungující občanskou společnost v praxi".
pondělí 14. prosince 2009
She´ll be right - žádnej stres
Tak moje systematické dítě dostává lekce, co to znamená flexibilita a kreativita Made in Kiwiland. Dnes byl pomáhat u nás na univerzitě v administrativě - prázdniny jsou přece od toho, aby alespoň jednou za rok bylo vlastní dítě nějak pracovně užitečné. A když už ne doma, tak aspoň někde jinde. Hned na začátku získal díky novozélandské pohodovosti první výhodu - bylo mu řečeno, že má přijít "nekdy dopoledne"takže dorazil v 11:20 hod. (pořád dopoledne, ne?) Pak to ale začalo - paní, která mu měla dát práci, byla někde a nikdo nevěděl kde. Všichni mu říkali, že určitě přijde, ať si zatím v klidu počká. V klidu čekal 20 minut, než se začal pídit. Ukázalo se, že paní byla celou dobu vedle v kanceláři u kolegyně na kafi a nikdo jí nějak nestačil říct, že už je posila na místě. S úsměvem mu ukázala na 3000 desek, které bylo potřeba naplnit materiály pro studenty. Na otázku, dokdy to má napytlíkovat mu milá paní řekla: "Udělej, co stihneš." Dítě vycepované českým kapitalismem se pídilo dál - JAK PŘESNĚ se mají všechny ty věci do desek ukládat, aby to nebylo blbě. Odpovědí mu bylo zamyšlené "Hm - dávej to tam tak, aby se tam všechno vešlo." Odpověď hodná profesionálního stanovovatele cílů. V jednu se dověděl, že má půlhodinovou přestávku na oběd, kterou hbitě využil - přestože snídal v 11. V té době už tvrdil, že "pytlíkování" je monotónní pakárna a vymýšlel, jak si to v průběhu odpoledne zpestřit. Odpoledne byl už povýšen na "samostatného pytlíkovače", protože se zjistilo, že jím vymyšlený systém je rychlejší než ten, jak to dělali původně. Jinými slovy - paní, co na něj měla dohlížet, už na něj nedohlížela. Ve tři hodiny vyfasoval od vedoucí administrativy tři bonbóny, asi aby tu poslední hodinu ještě vydržel a ve čtyři to slavnostně zabalil s tím, že mu všichni, co potkal na chodbě, děkovali, aniž by kdokoliv jeho práci zkontroloval. Výsledek? Spokojený brigádník, ochotný přijít kdykoliv znova a 3000 nacpaných vzorně napytlíkovaných obálek.
Tady se prostě nepočítá s tím, že by někdo něco udělal blbě. A už vůbec ne, že by něco udělal blbě schválně. Anebo že by to odflákl. Zjednodušení práce ano, to se dokonce cení. Ale to, že by někdo podváděl, to southlandský mozek nebere. A ono jim to překvapivě funguje - alespoň z toho, co jsem zatím poznala. Je pravda, že centrální Evropa z tohohle přístupu omdlévá a určitě by ho označila za "neprofesionální". Na druhou stranu co je lepší? Proces fungující s bezchybnou německou perfektností s infarktem jako vedlejším účinkem nebo škobrtavý a možná nedokonalý kiwí postup s úsměvem a upřímnou snahou o win-win pohodičku? Výsledek je totiž často identický, jiná je jen cesta k němu vedoucí. Sedm milionů imigrantů ročně se sem chce přistěhovat většinou právě kvůli tomuhle.
Tady se prostě nepočítá s tím, že by někdo něco udělal blbě. A už vůbec ne, že by něco udělal blbě schválně. Anebo že by to odflákl. Zjednodušení práce ano, to se dokonce cení. Ale to, že by někdo podváděl, to southlandský mozek nebere. A ono jim to překvapivě funguje - alespoň z toho, co jsem zatím poznala. Je pravda, že centrální Evropa z tohohle přístupu omdlévá a určitě by ho označila za "neprofesionální". Na druhou stranu co je lepší? Proces fungující s bezchybnou německou perfektností s infarktem jako vedlejším účinkem nebo škobrtavý a možná nedokonalý kiwí postup s úsměvem a upřímnou snahou o win-win pohodičku? Výsledek je totiž často identický, jiná je jen cesta k němu vedoucí. Sedm milionů imigrantů ročně se sem chce přistěhovat většinou právě kvůli tomuhle.
neděle 13. prosince 2009
Kiwíci tráví vánoční svátky doma
Podle průzkumu serveru Yahoo z dnešního rána plánuje drtivá většina Novozélanďanů strávit Vánoce v Zemi dlouhého bílého oblaku. Pouze 3% z nich se budou harcovat do zahraniční, tj.za moře. Zbytek si to spravedlivě rozdělil tak, že se buď bude courat po místních ostrovech nebo zůstane doma úplně. Proč ne - je tu léto, svátky klidu a míru a k tomu na Zélandu existuje jen minimum míst, ze kterých je to na pláž trvá déle než dvě hodiny.
Práce, večeře a zemětřesení
Dneska ráno proběhla na NZ dvě menší zemětřesení - nejdřív bylo jedno v 5:43 hod. o síle 5 stupňů Richterovy škály tady u nás dole (prý 100 km východně od Tuatapere) a pak o pět minut později další o něco menší na Kapiti Coast u Wellingtonu (Severní ostrov). To první bylo prý možné v Southlandu pocítit. Možná mě vzbudilo, protože jsem vstávala lehce před šestou. No nejspíš ale asi ne, protože tak vstávám každý den - nejspíš jsem ho ještě zaspala. To druhé už tu být cítit nemohlo, nicméně je to opět připomínka toho, že tyhle věci se tu dějí. Je to běžná součást života stejně jako práce, večeře nebo procházky po pláži. Většina zemětřesení je malá a sotva znatelná (např. Wellington má průměrně 10 mrňavých zemětřesení týdně), občas to může být silnější - tak, že to lidé registrují (např. cinkání nádobí v policích). Fatálních otřesů tady naštěstí příliš mnoho nebývá (viz Napier), tak doufejme, že tomu tak bude i nadále.
Jak se připravit na své sté narozeniny
Southland má o něco vyšší věkový průměr než zbytek Nového Zélandu. Je to způsobeno tím, že část mlaďochů se po škole odsouvá více na sever a také tím, že se tady prostě žije déle. Lidi tady hodně sportují, jejich jídelníček je samá ryba a zelenina, hodně žijí venku a určitě se výrazně méně stresují. Co je ale ještě obdivuhodnější, že i ve vysokém věku jsou většinou mentálně čilí a aktivní. S fyzickou schránkou je to o něco horší, přesto ale není výjimkou, že když už devadesátiletý děda nemůže maratón běžet, tak ho buď "jenom" projde nebo ho alespoň dobrovolnicky pomáhá zajišťovat.
Existují tady profese, kterým se říká retirement jobs - tak nějak se předpokládá, že v 65 letech spousta lidí ještě pracovat chce a tak má možnost. Jde např. o sekání trávy, pomoc v knihovně, hlídání dětí po škole (!) - tzv. afterschool care, roznášení novin atd. Že by někdo v sedmdesáti nezavadil o práci? Ale jděte, vždyť je toho tolik pořád potřeba udělat!
Babička jedné mé kolegyně bude v lednu 2010 slavit 100 let. Babička je tím nadšená a už celou rodinu diriguje, jak si přeje, aby oslava probíhala. Sama si ji vymýšlí a sama plánuje, co všechno se musí připravit - není to asi nic snadného, protože babička je z 8mi dětí a na tyhle narozky se musí přijet podívat všichni z rodiny. Kolegyně si jen mírně povzdechla, jak kolem toho všichni kmitají, protože babička už to sama nezvládá: "Až bude sto mě, tak kvůli tomu takhle rodinu určitě honit nebudu!" Hezké plány, ne? :-) Měla bych k tomu asi podotknout, že nikdo z její rodiny čtyři generace zpět nezemřel mladší 94 let, takže její připomínka je docela na místě. :-)
Existují tady profese, kterým se říká retirement jobs - tak nějak se předpokládá, že v 65 letech spousta lidí ještě pracovat chce a tak má možnost. Jde např. o sekání trávy, pomoc v knihovně, hlídání dětí po škole (!) - tzv. afterschool care, roznášení novin atd. Že by někdo v sedmdesáti nezavadil o práci? Ale jděte, vždyť je toho tolik pořád potřeba udělat!
Babička jedné mé kolegyně bude v lednu 2010 slavit 100 let. Babička je tím nadšená a už celou rodinu diriguje, jak si přeje, aby oslava probíhala. Sama si ji vymýšlí a sama plánuje, co všechno se musí připravit - není to asi nic snadného, protože babička je z 8mi dětí a na tyhle narozky se musí přijet podívat všichni z rodiny. Kolegyně si jen mírně povzdechla, jak kolem toho všichni kmitají, protože babička už to sama nezvládá: "Až bude sto mě, tak kvůli tomu takhle rodinu určitě honit nebudu!" Hezké plány, ne? :-) Měla bych k tomu asi podotknout, že nikdo z její rodiny čtyři generace zpět nezemřel mladší 94 let, takže její připomínka je docela na místě. :-)
sobota 12. prosince 2009
Modelky v Glenorchy
Do Queenstownu tento týden přijela z USA supermodelka Tyra Banks se svou show "American Next Top Model". Což znamená, že nepřijela sama, ale s dost rozsáhlou suitou - kromě adeptek na nejlepší modelku ji doprovází i armáda vizážistů, kadeřníků, módních fotografů a návrhářů a celý filmový štáb. Tyra se rozhodla využít pohádkovou krajinu kolem jezera Wakatipu k zatraktivnění svého modelčího programu - ovšem zlé jazyky tvrdí, že si vybrala Nový Zéland i proto, že natáčení je tu výrazně levnější než u ní doma. Krize holt postihuje všechny.
První peníze, které Tyra na území Aotearoy utratila, byly za ochranku, tvořenou tak třemi regulérními ragbyovými družstvy. Tyra se totiž velmi obávala o svou bezpečnost a hlavně se chtěla zaštítit proti davům fanoušků, kteří ji nikde nenechají na pokoji. Nikde, kromě Nového Zélandu. Její letadlo dosedlo na letišti v Queenstownu celkem bez povšimnutí a stejně tak dopadl i přesun do centra města. Jediný, kdo na ni čekal, byla TV NZ, která to týden předem roztroubila do světa - že by na objednávku? Když pak novozélandská televize dělala průzkum reakcí místních obyvatel, jeden mladík to vystihl za všechny:" No a co jako? Je to jen další den, další peníze a další celebrita." Queenstown je na celebrity zvyklý a ani zbytek Nového Zélandu se nenechává v této oblasti vyvést ze svého pověstného klidu. Peter Jackson by mohl vyprávět, jak ho farmáři (s omluvou) nechali samotného uprostřed natáčení masových jezdeckých scén v Návratu krále (dělali mu se svými koňmi kompars) s tím, že "sorry mate, bylo to prima a možná to bude zase další Oskar, ale teď je potřeba sklízet úrodu."
Takže největší rozruch nakonec Tyra vzbudila tím, že se se svými modelkami vypravila na výlet do Glenorchy v patnácticentimetrových podpadcích. Kdo v Glenorchy byl, ví, o čem je řeč. Kdo nebyl, tak mu snad pomůže fakt, že před Glenorchy končí asfaltka a začíná tam nefalšovaná divočina Mt Aspiring National Park. K tomu tam už třetí den hustě prší a novozélanskému počasí Tyra určitě neporučí. :-)
První peníze, které Tyra na území Aotearoy utratila, byly za ochranku, tvořenou tak třemi regulérními ragbyovými družstvy. Tyra se totiž velmi obávala o svou bezpečnost a hlavně se chtěla zaštítit proti davům fanoušků, kteří ji nikde nenechají na pokoji. Nikde, kromě Nového Zélandu. Její letadlo dosedlo na letišti v Queenstownu celkem bez povšimnutí a stejně tak dopadl i přesun do centra města. Jediný, kdo na ni čekal, byla TV NZ, která to týden předem roztroubila do světa - že by na objednávku? Když pak novozélandská televize dělala průzkum reakcí místních obyvatel, jeden mladík to vystihl za všechny:" No a co jako? Je to jen další den, další peníze a další celebrita." Queenstown je na celebrity zvyklý a ani zbytek Nového Zélandu se nenechává v této oblasti vyvést ze svého pověstného klidu. Peter Jackson by mohl vyprávět, jak ho farmáři (s omluvou) nechali samotného uprostřed natáčení masových jezdeckých scén v Návratu krále (dělali mu se svými koňmi kompars) s tím, že "sorry mate, bylo to prima a možná to bude zase další Oskar, ale teď je potřeba sklízet úrodu."
Takže největší rozruch nakonec Tyra vzbudila tím, že se se svými modelkami vypravila na výlet do Glenorchy v patnácticentimetrových podpadcích. Kdo v Glenorchy byl, ví, o čem je řeč. Kdo nebyl, tak mu snad pomůže fakt, že před Glenorchy končí asfaltka a začíná tam nefalšovaná divočina Mt Aspiring National Park. K tomu tam už třetí den hustě prší a novozélanskému počasí Tyra určitě neporučí. :-)
pátek 11. prosince 2009
Come for tea and bring a plate
Dostanete-li pozvání na "tea", v žádném případě se netěšte na čaj. A už vůbec se předtím nenacpěte. Tea totiž znamená večeři se vším všudy.
A pokud vás k tomu ještě někdo požádá, abyste "přinesli talíř", nezapomeňte se zeptat, co na něm má být. Nejde totiž o talíř prázdný, ale o to, abyste se podíleli na nasycení přítomných.
Tyhle situace jsou častným "faux pas" v zemi Dlouhého bílého oblaku a pochopitelně i zdrojem velkého veselí. Budiž nám útěchou, že i lidi, co mají angličtinu jako svůj rodný jazyk, se nechají nachytat. Vzpomněla bych si na jednu britskou imigrantku i manželský pár z Kalifornie, kteří poslušně naklusali na večírek k novozélandským známým se svým porcelánovým servisem a plným žaludkem v očekávání "čaje o páté". A protože grilovací právě sezóna začíná, znamená to jediné:
Jako "tea" bude maso a nejspíš to, které si k vašim známým sami donesete. :-)
A pokud vás k tomu ještě někdo požádá, abyste "přinesli talíř", nezapomeňte se zeptat, co na něm má být. Nejde totiž o talíř prázdný, ale o to, abyste se podíleli na nasycení přítomných.
Tyhle situace jsou častným "faux pas" v zemi Dlouhého bílého oblaku a pochopitelně i zdrojem velkého veselí. Budiž nám útěchou, že i lidi, co mají angličtinu jako svůj rodný jazyk, se nechají nachytat. Vzpomněla bych si na jednu britskou imigrantku i manželský pár z Kalifornie, kteří poslušně naklusali na večírek k novozélandským známým se svým porcelánovým servisem a plným žaludkem v očekávání "čaje o páté". A protože grilovací právě sezóna začíná, znamená to jediné:
Jako "tea" bude maso a nejspíš to, které si k vašim známým sami donesete. :-)
Spropitné a tak....
Pohostinství na Novém Zélandu je široká a pestrobarevná kapitola. S turistickým boomem po roce 2000 se pochopitelně začal profesionalizovat i provoz restaurací, bistérek take-away, kafetérií a dalších podobných služeb. Nabídka je tu opravdu rozmanitá, takže je složité generalizovat, pokusím se ale přesto shrnout pár hlavních postřehů:
Voda: v 99% kiwích hospůdkách všeho druhu a všech kategorií dostane zákazník automaticky karafu s vodou, za kterou se NEPLATÍ. Někdy s ledem a citrónem, někdy samotnou - to je ale celkem jedno, protože voda je tu všude kvalitní a dobrá.
Klídek: i když si dáte jen jedno kafe a cucáte ho čtyři hodiny, nikdo to neřeší. Prostě zůstanete tak dlouho, dokud vás to baví. Občas se někdo přijde podívat, jestli něco nepotřebujete, ale to je všechno. Protože se většinou platí u barového pultu, nikdo vám nedává žédné signály k odchodu tím, že vám podsune účet k zaplacení. ¨
Spropitné: se na NZ stále ještě nedává. I když v Aucklandu a na hlavních turistických trasách se už tento zbyk poomalu díky turistům začíná rozmáhat, většina Jižáku je naštěstí ještě nedotčena. Odpadají tak zmatky typu "kolik tak se asi dává" a kyselé obličeje personálu.
Kafe: kafe je novozéladskou posedlostí - a to dobré kafe. Kafe tu opravdu umějí a provozovat bistro s nejlepší kávou ve městě je opravdu něco. Kafe stojí kolem 4 dolarů a to kdekoliv - na letišti, v luxusní restauraci, v McDonaldu, na Stewart Islandu i v centru Aucklandu.
Take-away: jsou většinou doménou indických, thajských a čínských přistěhovalců - v poslední době se k nim přidávají i Japonci se svým sushi. Za 5-10 dolarů tam člověk pořídí zajímavou alternativu k fast foodu typu Burger King. Je to levé a dobré a podstatně zdravější. Na čem vydělávají ale netuším, protože porce bývají obrovské.
Mufiny, scones a další buchty: většinou v provedení tak pro tři lidi - jsou tyhle obrovské snacky podávány v kavárnách. Novozélanďané neradi chodí do kavárem sami, takže je často sdílejí - když jdeme s kolegy na kávovou pauzu, vždycky někdo koupí takovouhle buchtu a nakrájí jí na patřičný počet kousků, aby se dostalo na každého.
Ceny: take-away nebo fast food lze pořídit do 10 dolarů na osobu, běžné restauarce servírují jídlo kolem dvacky a ty luxusnější za 30-50 dolarů. V podstatě platí, že v "normálních" restauracích se servírují veliké porce, v těch "lepších" to není tolik o množství jako o kulinářském a estetickém zážitku. Ale ani tam spropitné nechtějí. :-)
Voda: v 99% kiwích hospůdkách všeho druhu a všech kategorií dostane zákazník automaticky karafu s vodou, za kterou se NEPLATÍ. Někdy s ledem a citrónem, někdy samotnou - to je ale celkem jedno, protože voda je tu všude kvalitní a dobrá.
Klídek: i když si dáte jen jedno kafe a cucáte ho čtyři hodiny, nikdo to neřeší. Prostě zůstanete tak dlouho, dokud vás to baví. Občas se někdo přijde podívat, jestli něco nepotřebujete, ale to je všechno. Protože se většinou platí u barového pultu, nikdo vám nedává žédné signály k odchodu tím, že vám podsune účet k zaplacení. ¨
Spropitné: se na NZ stále ještě nedává. I když v Aucklandu a na hlavních turistických trasách se už tento zbyk poomalu díky turistům začíná rozmáhat, většina Jižáku je naštěstí ještě nedotčena. Odpadají tak zmatky typu "kolik tak se asi dává" a kyselé obličeje personálu.
Kafe: kafe je novozéladskou posedlostí - a to dobré kafe. Kafe tu opravdu umějí a provozovat bistro s nejlepší kávou ve městě je opravdu něco. Kafe stojí kolem 4 dolarů a to kdekoliv - na letišti, v luxusní restauraci, v McDonaldu, na Stewart Islandu i v centru Aucklandu.
Take-away: jsou většinou doménou indických, thajských a čínských přistěhovalců - v poslední době se k nim přidávají i Japonci se svým sushi. Za 5-10 dolarů tam člověk pořídí zajímavou alternativu k fast foodu typu Burger King. Je to levé a dobré a podstatně zdravější. Na čem vydělávají ale netuším, protože porce bývají obrovské.
Mufiny, scones a další buchty: většinou v provedení tak pro tři lidi - jsou tyhle obrovské snacky podávány v kavárnách. Novozélanďané neradi chodí do kavárem sami, takže je často sdílejí - když jdeme s kolegy na kávovou pauzu, vždycky někdo koupí takovouhle buchtu a nakrájí jí na patřičný počet kousků, aby se dostalo na každého.
Ceny: take-away nebo fast food lze pořídit do 10 dolarů na osobu, běžné restauarce servírují jídlo kolem dvacky a ty luxusnější za 30-50 dolarů. V podstatě platí, že v "normálních" restauracích se servírují veliké porce, v těch "lepších" to není tolik o množství jako o kulinářském a estetickém zážitku. Ale ani tam spropitné nechtějí. :-)
čtvrtek 10. prosince 2009
Ministr pro změnu klimatu
Ministr pro změnu klimatu Nového Zélandu se zmenuje Nick Smith a je to jeden z nejčastěji se objevujících ministrů ve státních médiích. Na rozdíl od Střední Evropy se v této části světa klimatické změny velmi podrobně monitorují a vyhodnocují. Podle průzkumů by mělo dojít v následujících dekádách ke zvýšení mořské hladiny o 50-150 cm a to je něco, co ostrovní zemi zajímat musí. Klimatické změny mohou mít dopady i v oblastech, které s nimi na první pohled nesouvisí. NZ například chystá společně s Austrálií imigrační plán pro ostrovy v Pacifiku, u kterých by vlivem zvýšení mořské hladiny mohlo dojít k jejich částečnému zmizení. Už v současnosti platí omezení pro výstavbu na mořském pobřeží a chystají se adaptační plány pro jednotlivé novozélandské regiony (někde budou častější povodně, někde to vypadá na více orkánů, někde zase na více sucha).
A co je na všem nejzajímavější? Na stránkách novozélandské vlády je možné si Nicka Smithe vyhledat, zjistit jeho aktivity, podívat se na jeho životopis, přečíst si jeho příspěvky do parlamentních diskusí no a je tam na něj uveden i kompletní seznam kontaktů - telefon, faxové číslo i email. Kiwíci si totiž své ministry hlídají a intenzivně s nimi komunikují. Ty kontakty jsou tam samozřejmě nejen na Nicka Smithe, ale i na všechny ostatní zodpovědné zástupce. Že to zní neuvěřitelně? Důkaz je tady:
http://www.beehive.govt.nz/minister/nick+smith
A co je na všem nejzajímavější? Na stránkách novozélandské vlády je možné si Nicka Smithe vyhledat, zjistit jeho aktivity, podívat se na jeho životopis, přečíst si jeho příspěvky do parlamentních diskusí no a je tam na něj uveden i kompletní seznam kontaktů - telefon, faxové číslo i email. Kiwíci si totiž své ministry hlídají a intenzivně s nimi komunikují. Ty kontakty jsou tam samozřejmě nejen na Nicka Smithe, ale i na všechny ostatní zodpovědné zástupce. Že to zní neuvěřitelně? Důkaz je tady:
http://www.beehive.govt.nz/minister/nick+smith
středa 9. prosince 2009
Test sousedské soudržnosti
Nedávno proběhl v Christchurch zajímavý test: reportér novozélandské televize se přestrojil za slepce a jeho kolega ho v nahrané scénce přímo v centru města postupně několikrát připravil o jeho doprovodného psa. Kamera mezitím zaznamenávala reakce kolemjdoucích lidí, kteří byli incidentu přítomni. Z desítky "vyzkoušených" jen jeden člověk reagoval neadekvátně - snažil se slepci ukázat, kam "zloděj" se psem běžel. Ostatní lidé nelenili a do pronásledování "zloděje" se pustili sami. Jedna statná Maorka se dokonce rozčílila natolik, že poté, co fiktivního zloděje dostihla, ho nenechala nic vysvětlit a pěkně od plic se do něj pustila. Další člověk - mladý kluk typu "hippie" - nechal na chodníku své sandály, jen proto, aby se mu lépe běželo a psího únosce dříve dohonil. Celý test byl nakonec vlastně úsměvný, protože desetkrát v náručí odnášet za roh čtyřicetikového labradora určitě nebyla procházka růžových sadem. Zároveň ale potvrdil, že Novozélanďané jsou velmi citliví na jakékoliv bezpráví - a nedejbože když se děje někomu, kdo se nemůže sám bránit. V tu chvíli okamžitě povstanou jako jeden muž na jeho obranu. A mě nezbývá nic jiného, než společně s reportéry tento test uzavřít: "Well done New Zealand!" :-)
úterý 8. prosince 2009
Školství v Southlandu
Tak mám dnes nějakou srovnávací: už jsem se obula do bank, ještě přijdou na paškál školy. České školství nechám raději v klidu, spíš se pokusím popsat aktivity, které se na podporu školství dělají tady v Southlandu. V loňském roce udělalo vedení regionu finančně velmi náročný krok - do všech základních a středních škol nechalo nainstalovat smartboardy, neboli interaktivní tabule s připojením k počítači. Již dříve už byly všechny školy vybavené dostatečným počtem počítačů. Kromě počítačových učeben jsou počítače dětem k dispozici ve školních knihovnách, takže k nim mají přístup o všech přestávkách. Bohužel ale jedna špatná zpráva pro dospívající chlapce - přístupy na weby, které provozují internetové hry, jsou ve školách v Southlandu neproniknutejně zablokované. :-) O dospěláckých či gamblerských webovkách nemluvě....
Pokud je nějaké dítě déle nemocné (déle než 5 dní), existuje státem podporovaná neziskovka, která zajišťuje, že za dítětem jezdí učitel, případně s ním učení řeší přes internet, pokud má dítě doma počítač. Na počítačovou gramotnost se tu hodně dá - nevím, jak je to v ostatních částech NZ, ale tady je to klíčová oblast. Southland je daleko od všeho. O to víc vítá možnost sbližování se alespoň virtuálně. Děti jsou tu už od mala připravovány na to, že business se dá dělat buď osobně nebo po internetu. Vlastně nejen děti - místní dobrovolnické organizace neustále pořádají kurzy práce s počítačem pro kohokoliv, kdo o to stojí - zdarma. V ČR jsem byla přesvědčená, že znalost angličtiny a práce s počítačem otevírá dveře do světa. Tady jsem si původně myslela, že stačí ten počítač, když je tu angličtina prvním jazykem. Překvapili mě - děti tu chodí běžně na mandarínštinu, japonštinu, němčinu a španělštinu. Jazyky prý otevírají bránu do světa - i pro Kiwíky. :-)
Pokud je nějaké dítě déle nemocné (déle než 5 dní), existuje státem podporovaná neziskovka, která zajišťuje, že za dítětem jezdí učitel, případně s ním učení řeší přes internet, pokud má dítě doma počítač. Na počítačovou gramotnost se tu hodně dá - nevím, jak je to v ostatních částech NZ, ale tady je to klíčová oblast. Southland je daleko od všeho. O to víc vítá možnost sbližování se alespoň virtuálně. Děti jsou tu už od mala připravovány na to, že business se dá dělat buď osobně nebo po internetu. Vlastně nejen děti - místní dobrovolnické organizace neustále pořádají kurzy práce s počítačem pro kohokoliv, kdo o to stojí - zdarma. V ČR jsem byla přesvědčená, že znalost angličtiny a práce s počítačem otevírá dveře do světa. Tady jsem si původně myslela, že stačí ten počítač, když je tu angličtina prvním jazykem. Překvapili mě - děti tu chodí běžně na mandarínštinu, japonštinu, němčinu a španělštinu. Jazyky prý otevírají bránu do světa - i pro Kiwíky. :-)
Bankovní služby - srovnávání nesrovnatelného
Další oblast, ve které se ČR dalece plouží za NZ je oblast bankovnictví. Kiwíci tedy nadávají na své banky úplně stejně jako Češi, pokud by ale měli české bankovní prostředí, pak předpokládám, že by nejspíš všechny bankéře vyhnali ze země.
Prvním, do očí bijícím rozdílem, je jednoduchost místních služeb. Banky mají jasně strukturované produkty popsané tak, aby se v nich vyznalo i třináctileté dítě. Od třinácti totiž tady může mít každý vlastní účet. A to se vším všudy, včetně elektronického bankovnictví a karty k účtu, se kterou může platit v obchodech. Musím z vlastní zkušenosti říct, že je velmi pohodlné posílat dítěti kapesné na účet. Stačí jeden trvalý příkaz.
Dalším rozdílem - patrně tím, který by Čechy nejvíce nadzvedl - jsou poplatky. Každá banka to má trošku jinak, ale v zásadě platí, že poplatky za běžné služby jsou 0. Za převody peněz, za vklady, za výběry. Platí se jen jeden měsíční paušál cca 5 dolarů (asi 60 Kč). Pokud se někomu zdá i těch 5 dolarů hodně (protože má např. jen jednu transakci za měsíc), může si vybrat variantu, že zaplatí 50 centů za operaci a pak má vedení účtu zdarma.
Internet - v podstatě samozřejmost. Všechno snadné, přehledné s možností osobního nastavení tak, aby se člověk co nejlépe mohl informovat o všem, co ho zajímá. A tak, aby to, co ho nezajímá, ho zbytečně neotravovalo. Kromě kalkulaček, formulářů a podrobných popisů toho, co banka nabízí, jsou zároveň ke stažení praktické brožury (např. průvodce jak koupit nemovitost, jak se připravit na financování studia atd.).
Pomoc v nouzi - pokud se člověk dostane do finančních potíží, jeho banka s ním projedná všechny možnosti, jak situaci co nejlépe vyřešit. Jedněm známým zkrachovala firma a banka jim nabídla rozložení hypotečních splátek tak, aby byli schopni nadále alespoň něco platit, probrala s nimi nový podnikatelský záměr a ještě jim na něj půjčila. S tím, že každý měsíc za nimi chodí jejich poradce a kontroluje, jak se jim daří v nové situaci, aby se něco opět nezvrtlo.
Převody z/do zahraničí - pokud zaplatím poplatky u české banky, zaplatím 6x více než pokud se rozhodnu, že zaplatím poplatky za převod u své novozélandské banky. Co byste si vybrali vy? :-)
No a pokud někdo je výjimečně nedůvěřivý a chce opravdu nezávislé informace z bankovního světa, tak vláda provozuje webovky http://www.sorted.org.nz/, kde jsou všechny přehledy a informace blbovzdorně utříděny. Tuhle stránku se učí používat i děti ve škole, aby byly už od mládí finančně gramotné.
Proč to někde jde a jinde ne? Možná je to tím, že jsou Novozélanďané většinou slušní lidé a ve službách jim jde opravdu o spokojenost klienta - aniž by to museli troubit do světa na všech možných billbordech. Možná proto, že stát si drží jednu vlastní banku 100% novozélandskou (Kiwibank), která udává "dosažitelný standard" a ostatní banky (většinou australské) se pak chtě nechtě musejí přizpůsobit, aby k nim vůbec někdo přišel. Nebo je to možná tím, že kiwí selský rozum velí: když někam cpu peníze, tak chci přesně vědět kam a jak je to pro mě výhodné.
V každém případě mám sama pro sebe jeden zajímavý postřeh: od pocitu, že finance jsou něco strašně komplikovaného, čemu rozumí jen leta studovaný a praxí otřískaný odborník, jsem se dostala k přesvědčení, že je to vlastně celkem jednoduchá záležitost. Pokud ji někdo záměrně nepotřebuje dělat komplikovanou, aby se mu lépe oblbovali "klienti".
Prvním, do očí bijícím rozdílem, je jednoduchost místních služeb. Banky mají jasně strukturované produkty popsané tak, aby se v nich vyznalo i třináctileté dítě. Od třinácti totiž tady může mít každý vlastní účet. A to se vším všudy, včetně elektronického bankovnictví a karty k účtu, se kterou může platit v obchodech. Musím z vlastní zkušenosti říct, že je velmi pohodlné posílat dítěti kapesné na účet. Stačí jeden trvalý příkaz.
Dalším rozdílem - patrně tím, který by Čechy nejvíce nadzvedl - jsou poplatky. Každá banka to má trošku jinak, ale v zásadě platí, že poplatky za běžné služby jsou 0. Za převody peněz, za vklady, za výběry. Platí se jen jeden měsíční paušál cca 5 dolarů (asi 60 Kč). Pokud se někomu zdá i těch 5 dolarů hodně (protože má např. jen jednu transakci za měsíc), může si vybrat variantu, že zaplatí 50 centů za operaci a pak má vedení účtu zdarma.
Internet - v podstatě samozřejmost. Všechno snadné, přehledné s možností osobního nastavení tak, aby se člověk co nejlépe mohl informovat o všem, co ho zajímá. A tak, aby to, co ho nezajímá, ho zbytečně neotravovalo. Kromě kalkulaček, formulářů a podrobných popisů toho, co banka nabízí, jsou zároveň ke stažení praktické brožury (např. průvodce jak koupit nemovitost, jak se připravit na financování studia atd.).
Pomoc v nouzi - pokud se člověk dostane do finančních potíží, jeho banka s ním projedná všechny možnosti, jak situaci co nejlépe vyřešit. Jedněm známým zkrachovala firma a banka jim nabídla rozložení hypotečních splátek tak, aby byli schopni nadále alespoň něco platit, probrala s nimi nový podnikatelský záměr a ještě jim na něj půjčila. S tím, že každý měsíc za nimi chodí jejich poradce a kontroluje, jak se jim daří v nové situaci, aby se něco opět nezvrtlo.
Převody z/do zahraničí - pokud zaplatím poplatky u české banky, zaplatím 6x více než pokud se rozhodnu, že zaplatím poplatky za převod u své novozélandské banky. Co byste si vybrali vy? :-)
No a pokud někdo je výjimečně nedůvěřivý a chce opravdu nezávislé informace z bankovního světa, tak vláda provozuje webovky http://www.sorted.org.nz/, kde jsou všechny přehledy a informace blbovzdorně utříděny. Tuhle stránku se učí používat i děti ve škole, aby byly už od mládí finančně gramotné.
Proč to někde jde a jinde ne? Možná je to tím, že jsou Novozélanďané většinou slušní lidé a ve službách jim jde opravdu o spokojenost klienta - aniž by to museli troubit do světa na všech možných billbordech. Možná proto, že stát si drží jednu vlastní banku 100% novozélandskou (Kiwibank), která udává "dosažitelný standard" a ostatní banky (většinou australské) se pak chtě nechtě musejí přizpůsobit, aby k nim vůbec někdo přišel. Nebo je to možná tím, že kiwí selský rozum velí: když někam cpu peníze, tak chci přesně vědět kam a jak je to pro mě výhodné.
V každém případě mám sama pro sebe jeden zajímavý postřeh: od pocitu, že finance jsou něco strašně komplikovaného, čemu rozumí jen leta studovaný a praxí otřískaný odborník, jsem se dostala k přesvědčení, že je to vlastně celkem jednoduchá záležitost. Pokud ji někdo záměrně nepotřebuje dělat komplikovanou, aby se mu lépe oblbovali "klienti".
Jak je ženská stará?
Kiwí rovnost pohlaví je nepřekonatelná. Tato praktická země dala ženám volební právo jako prvním ženským na světě. Včera jsme koukali na pořad, kde dvaaosmdesátiletá farmářka řídí na svých 10 hektarech bandu čtyřicetiletých "kluků" a stále s nimi opravuje ploty, jezdí na traktoru a stříhá ovce (kdo viděl, jaká je to dřina i pro mladýho silnýho chlapa, si těžko představí, že tohle bravurně zvládá podstatně starší paní). Ve volných chvílích, když "kluci" odpočívají, jim maže chleby a vaří polívku. Pak se přizná, že přece jen už jí to jde o něco pomaleji, zvlášť když má po nemoci napůl ochrnutou levou ruku i nohu. A právě proto prý má kolem sebe "mladé kluky",aby si stáří a nemoci tolik nepřipouštěla. :-) Něco podobného mi řekla tento týden i kolegyně v práci, která si právě ve svých padesáti nabrnkla o dvacet let mladšího přítele: "Neznáš naše holčičí přísloví tady na Zélandu? Ženská je přesně stará tak, jak starý je její partner." Že by na tom něco bylo? Pak je džob na vysoké škole velmi zajímavou příležitostí - a nejen pracovní. :-) :-)
pondělí 7. prosince 2009
Made in New Zealand
Jeden zajímavý postřeh, co se týče prodeje čehokoliv, ale především potravin: pokud se zdůrazňuje kvalita, tak se jedná především o zboží Made in NZ. Ať se to týká vánoční šunky (tady se Vánoce bez megakusu uzeného prostě neobejdou), ovoce, sýrů nebo vína. Nebo outdoorového vybavení (Macpac), oblečení (Icebraker, Trelise Cooper) nebo služeb (H.J.Hackett bungy, Air New Zealand či Kiwibank). Novozélandský je synonymem pro kvalitní. Možná je to tím, že díky free trade dohodě s Čínou je tady nepřekonatelně levná konkurence z Asie, která má ale do kvality stejně daleko jako my z Invercargillu na Cape Reigna. Možná je to tím, že kiwí praktická povaha prostě přirozeně hledá cokoliv, co dlouho vydrží. Možná taky, že zabrala státní reklamní kampaň "Buy Kiwi" na podporu domácího podnikání. V každém případě se ale novozélandské zboží prodává a i v recesi se prodává velmi dobře. Ať už domácím konzumentům-patriotům nebo turistům. Kdo by tady stál o to si přivézt z Nového Zélandu kiwí suvenýr Made in China nebo Tajwan? :-)
Jak se pozná léto
Tady v Invercargillu je jedno jasné poznávací znamení, že je léto - zvýšil se citelně počet lidí chodících v džandálech (česky se tomu říká vietnamky), případně chodících bez bot úplně. Město, neměsto - bosé tady chodí všechny věkové kategorie. Vidět studentíky středních škol nebo SIT bez bot je celkem běžné. Potkat na čerpací stanici zarostlého farmáře tlapkajícího bosky kolem svého UTE taky není nic speciálního. Ať je to statná Maorka s osmi dětmi nebo šlachovitá stařenka běžící v Queens parku svůj dvanáctý kilometr, bosé nohy jsou poznávací znamení, že jste pravověrným kiwi.
Bosé nohy prostě patří k novozélandskému létu stejně, jako český knedlík ke svíčkové. To, že v Invercargillu zrovna léto nemusí vypadat typicky a ručička teploměru se tvrdošíjně drží pod desítkou, nic neznamená. Prostě místo toho, abyste tahali ze šuplíku ponožky a nedejbože se ještě obouvali, jen vytáhnete znovu zimní bundu. Nohy ale zůstanou holé. Podle ponožek totiž poznáte, že je někdo turista. A podle ponožek v sandálech ho můžete pozdravit česky. :-)
Bosé nohy prostě patří k novozélandskému létu stejně, jako český knedlík ke svíčkové. To, že v Invercargillu zrovna léto nemusí vypadat typicky a ručička teploměru se tvrdošíjně drží pod desítkou, nic neznamená. Prostě místo toho, abyste tahali ze šuplíku ponožky a nedejbože se ještě obouvali, jen vytáhnete znovu zimní bundu. Nohy ale zůstanou holé. Podle ponožek totiž poznáte, že je někdo turista. A podle ponožek v sandálech ho můžete pozdravit česky. :-)
čtvrtek 3. prosince 2009
Co nejvíce hledali Kiwíci v roce 2009?
No je to pěkná směska! :-)
Nezůstali pozadu a stejně jako po celém světě letos nejčastěji na Googlu hledali Michaela Jacksona. Na druhém místě se umístila prasečí chřipka - panika zřejmě udělala svoje i mezi celkem poklidným obyvatelstvem této ostrovní země. No a třetí - bronzová medaile - patří komu? No přece All Blacks! Ať se v show businessu děje co chce a řádí si třeba dvacet epidemií, "kluci v černém" budou vždy na prvních místech. Kiwí fanoušek je loajální fanoušek a ragby je prostě vášeň.
Nezůstali pozadu a stejně jako po celém světě letos nejčastěji na Googlu hledali Michaela Jacksona. Na druhém místě se umístila prasečí chřipka - panika zřejmě udělala svoje i mezi celkem poklidným obyvatelstvem této ostrovní země. No a třetí - bronzová medaile - patří komu? No přece All Blacks! Ať se v show businessu děje co chce a řádí si třeba dvacet epidemií, "kluci v černém" budou vždy na prvních místech. Kiwí fanoušek je loajální fanoušek a ragby je prostě vášeň.
Ahoj, kde máš cukr?
Zajímavé je pozorovat na Zélandu kulturní rozdíly. Onehdá jsem se snažila svým kiwím známým vysvětlit český princip "nabízení koláče", který vzbudil patřičný zájem:
"Dáte si, paní Nováková?"
"Jéžiši, paní Poláková, moc děkuji, ale já nebudu."
"Ale jen si dejte, paní Nováková, je to domácí!"
"Vypadá to krásně, paní Poláková, ale já bych neměla, víte?"
"Nebojte se paní Nováková, to je samý ovoce."
"Tak možná později, paní Poláková, když myslíte."
"Tak aspoň tadyten malinkej kousíček na ochutnání, paní Nováková."
"No dobře, paní Poláková, ale jen ten kousíček."
"Tady máte, paní Nováková (na talíř žuchne půlka dortu), přece byste se nežinýrovala!"
V případě, že by taková situace nastala tady, vypadalo by to asi takto:
V obýváku se vám náhle objeví sousedka (tady se většinou nezamyká a návštěvy chodí volně po barácích). Takže se zeptáte:
"Ahoj Ellen, nemáš chuť na kafe?"
"Jasně - dáš si taky?" Ellen už je v kuchyni a hledá kafe.
"Mlíko mám, kde máš cukr?" Ellen právě zavírá dveře od ledničky.
Takže už jen nalejete do varné konvice vodu a zapnete ji. Ellen mezitím vytáhá z police hrnky a celou dobu vesele štěbetá nejnovější zprávy, které ráno probrala s prodavačkou v sámošce.
Pozor! Může to být klidně poprvé, co k vám Ellen přišla. Bezprostřednost a zvídavost je kiwím národním poznávacím znamením. Pokud neznáte jméno, reagujete stejně (nabídnete kafe) a jen mimochodem se zeptáte, odkudpak že se to znáte. Vzápětí vám bude vysvětleno, že strýc babičky sousedky spolužáka vašeho syna se zmínil, že jste před týdnem sháněla telefonní číslo na kadeřnici. No a Ellen by náhodou o jedné věděla.
Většina takových návštěv je příjemných - vlastně zatím jen jedna nebyla. Jehovisti. Ale i ti byli v podstatě příjemní, nepříjemné bylo jen téma hovoru. To ale zrovna do kategorie kulturních odlišností už nezapadá.
"Dáte si, paní Nováková?"
"Jéžiši, paní Poláková, moc děkuji, ale já nebudu."
"Ale jen si dejte, paní Nováková, je to domácí!"
"Vypadá to krásně, paní Poláková, ale já bych neměla, víte?"
"Nebojte se paní Nováková, to je samý ovoce."
"Tak možná později, paní Poláková, když myslíte."
"Tak aspoň tadyten malinkej kousíček na ochutnání, paní Nováková."
"No dobře, paní Poláková, ale jen ten kousíček."
"Tady máte, paní Nováková (na talíř žuchne půlka dortu), přece byste se nežinýrovala!"
V případě, že by taková situace nastala tady, vypadalo by to asi takto:
V obýváku se vám náhle objeví sousedka (tady se většinou nezamyká a návštěvy chodí volně po barácích). Takže se zeptáte:
"Ahoj Ellen, nemáš chuť na kafe?"
"Jasně - dáš si taky?" Ellen už je v kuchyni a hledá kafe.
"Mlíko mám, kde máš cukr?" Ellen právě zavírá dveře od ledničky.
Takže už jen nalejete do varné konvice vodu a zapnete ji. Ellen mezitím vytáhá z police hrnky a celou dobu vesele štěbetá nejnovější zprávy, které ráno probrala s prodavačkou v sámošce.
Pozor! Může to být klidně poprvé, co k vám Ellen přišla. Bezprostřednost a zvídavost je kiwím národním poznávacím znamením. Pokud neznáte jméno, reagujete stejně (nabídnete kafe) a jen mimochodem se zeptáte, odkudpak že se to znáte. Vzápětí vám bude vysvětleno, že strýc babičky sousedky spolužáka vašeho syna se zmínil, že jste před týdnem sháněla telefonní číslo na kadeřnici. No a Ellen by náhodou o jedné věděla.
Většina takových návštěv je příjemných - vlastně zatím jen jedna nebyla. Jehovisti. Ale i ti byli v podstatě příjemní, nepříjemné bylo jen téma hovoru. To ale zrovna do kategorie kulturních odlišností už nezapadá.
středa 2. prosince 2009
Proč emigrují méně kvalifikovaní a proč přicházejí Skilled Migrants?
Zajímavý fenomén kiwí emigrace podnítil vědecký výzkum na obou stranách Tasmanského moře. Výsledky jsou docela zajímavé:
- do Austrálie z Nového Zélandu emigrují v mnohem větší míře méně kvalifikovaní lidé než lidé s vyšším pracovním potenciálem (ti jdou - když už - spíš do USA nebo Evropy). Experti se dohadují, že hlavní motivací je vyšší mzda za "louží" - rozdíl ve mzdách mezi Austrálií a Novým Zélandem je nejpatrnější právě u hůře placených profesí (až 30%).
- Důvodem může být také to, že méně kvalifikovaní pracovníci mají v Austrálii snadnější možnost uplatnění (Austrálie stále potřebuje další manuální pracovníky pro své doly) a automatické získání víz, které by v jiných zemích neměli.
- do Austrálie se stěhuje poměrně více Maorů než "bílých" Novozélanďanů.
- Lidé s vyšší kvalifikací se po několika letech vrací zpět na NZ, zatímco ti, co jsou kvalifikovaní méně, mají tendenci v Austrálii zůstávat.
- Přestože je Nový Zéland vnímán jako hodně rovnostářská země, skončil na žebříčku zemí OECD na osmém místě z hlediska platové nerovnosti (to je pro mě docela překvapení, protože se to tak vůbec nejeví - naopak jsem vnímala rozdíly tady jako podstatně menší než v ČR). Pro srovnání: Austrálie je na 15. místě.
- Austrálie má daň z příjmu do 35.000 AUD nižší než Nový Zéland, zatímco u vyšších příjmů je tomu naopak.
- Nový Zéland zaměstnává o zhruba polovinu lidí méně (proporcionálně) ve státní správě než Austrálie, méně zaměstnanců je tady ale i ve zdravotnictví a sociální sféře.
Spolu s relativně tvrdou imigrační politikou, která pustí na Nový Zéland jen lidi, kteří jsou tzv. Skilled Migrants v profesích, které NZ potřebuje podpořit, to dává celkem zajímavý obrázek. A co z něj plyne? Na Novém Zélandu se evidentně vyplatit být chytrý, studovat a být expertem ve své profesi.
Konkrétní čísla ke studii jsou k dispozici zde:
http://www.nzherald.co.nz/nz/news/article.cfm?c_id=1&objectid=10612863
- do Austrálie z Nového Zélandu emigrují v mnohem větší míře méně kvalifikovaní lidé než lidé s vyšším pracovním potenciálem (ti jdou - když už - spíš do USA nebo Evropy). Experti se dohadují, že hlavní motivací je vyšší mzda za "louží" - rozdíl ve mzdách mezi Austrálií a Novým Zélandem je nejpatrnější právě u hůře placených profesí (až 30%).
- Důvodem může být také to, že méně kvalifikovaní pracovníci mají v Austrálii snadnější možnost uplatnění (Austrálie stále potřebuje další manuální pracovníky pro své doly) a automatické získání víz, které by v jiných zemích neměli.
- do Austrálie se stěhuje poměrně více Maorů než "bílých" Novozélanďanů.
- Lidé s vyšší kvalifikací se po několika letech vrací zpět na NZ, zatímco ti, co jsou kvalifikovaní méně, mají tendenci v Austrálii zůstávat.
- Přestože je Nový Zéland vnímán jako hodně rovnostářská země, skončil na žebříčku zemí OECD na osmém místě z hlediska platové nerovnosti (to je pro mě docela překvapení, protože se to tak vůbec nejeví - naopak jsem vnímala rozdíly tady jako podstatně menší než v ČR). Pro srovnání: Austrálie je na 15. místě.
- Austrálie má daň z příjmu do 35.000 AUD nižší než Nový Zéland, zatímco u vyšších příjmů je tomu naopak.
- Nový Zéland zaměstnává o zhruba polovinu lidí méně (proporcionálně) ve státní správě než Austrálie, méně zaměstnanců je tady ale i ve zdravotnictví a sociální sféře.
Spolu s relativně tvrdou imigrační politikou, která pustí na Nový Zéland jen lidi, kteří jsou tzv. Skilled Migrants v profesích, které NZ potřebuje podpořit, to dává celkem zajímavý obrázek. A co z něj plyne? Na Novém Zélandu se evidentně vyplatit být chytrý, studovat a být expertem ve své profesi.
Konkrétní čísla ke studii jsou k dispozici zde:
http://www.nzherald.co.nz/nz/news/article.cfm?c_id=1&objectid=10612863
Dárek na odchodnou a do čeho všeho mluví premiér
Premiér na Novém Zélandu mluví skoro do všeho - a premiérův názor se také dost respektuje. Už za dob Helen Clark jsem byla docela překvapena, jak si své ministry a státní úředníky paní premiérka diriguje. Změnila se vláda, moc od labouristů převzali nacionalisté, nicméně současný premiér John Key jde v tomto ohledu ve šlépějích své předchůdkyně.
Příkladný obrázek je zpráva z dnešního rána: státní agentura Tourism New Zealand se rozhodla koupit odstupujícímu generálnímu řediteli dárek na rozloučenou a objednala pro něj obraz známého umělce Dicka Frizzella. A protože jsou přece jen státní agentura, její představenstvo umělce "ukecalo", aby obraz namaloval za podstatně nižší částku než je zvyklý - za cca 100 000 Kč.
To však vzbudilo nelibost pana premiéra - je krize a státem vlastněná agentura přece nemůže takhle mrhat penězi daňových poplatníků! Takže představenstvu oznámil, že od nich očekává "podstatný příspěvek" na zaplacení obrazu z jejich vlastních kapes. Stalo se - daňové poplatníky obraz nakonec stál o 80% méně než původně. Premiér má evidentně autoritu. :-) Zajímavé ještě je, že generální ředitel jedné z nejdůležitejších státních agentur v zemi (turismus je spolu se zemědělstvím základním kamenem novozélandské ekonomiky) měl plat 58.000 NZD ročně (což je něco kolem 60 tisíc korun měsíčně). A odměny členů představenstva této agentury se pohybovaly mezi 3 tisíci až 25 tisíci Kč měsíčně. Myslím, že je to docela hezká ukázková lekce efektivního státního hospodaření a disciplinovanosti místních úředníků. A taky toho, že se každý Novozélanďan doví, jak se zachází s jeho daněmi. A drobná poznámka nakonec: Nový Zéland má druhé nejnižší daně ze zemí OECD. Asi právě proto se snaží s těmito penězi vyjít co nejlépe.
Příkladný obrázek je zpráva z dnešního rána: státní agentura Tourism New Zealand se rozhodla koupit odstupujícímu generálnímu řediteli dárek na rozloučenou a objednala pro něj obraz známého umělce Dicka Frizzella. A protože jsou přece jen státní agentura, její představenstvo umělce "ukecalo", aby obraz namaloval za podstatně nižší částku než je zvyklý - za cca 100 000 Kč.
To však vzbudilo nelibost pana premiéra - je krize a státem vlastněná agentura přece nemůže takhle mrhat penězi daňových poplatníků! Takže představenstvu oznámil, že od nich očekává "podstatný příspěvek" na zaplacení obrazu z jejich vlastních kapes. Stalo se - daňové poplatníky obraz nakonec stál o 80% méně než původně. Premiér má evidentně autoritu. :-) Zajímavé ještě je, že generální ředitel jedné z nejdůležitejších státních agentur v zemi (turismus je spolu se zemědělstvím základním kamenem novozélandské ekonomiky) měl plat 58.000 NZD ročně (což je něco kolem 60 tisíc korun měsíčně). A odměny členů představenstva této agentury se pohybovaly mezi 3 tisíci až 25 tisíci Kč měsíčně. Myslím, že je to docela hezká ukázková lekce efektivního státního hospodaření a disciplinovanosti místních úředníků. A taky toho, že se každý Novozélanďan doví, jak se zachází s jeho daněmi. A drobná poznámka nakonec: Nový Zéland má druhé nejnižší daně ze zemí OECD. Asi právě proto se snaží s těmito penězi vyjít co nejlépe.
úterý 1. prosince 2009
Zblajzni pudink, pomůžeš potřebným
Asi mám v poslední době úchylku na charitu, nebo je to tím, že se blíží Vánoce - nebo prostě tím, že to tu člověk kolem sebe vidí. Začínám kupovat to, co někomu pomůže. Třeba vánoční pudink. Přes hororové zkazky o receptu, za který by se nestyděli ani pejsek s kočičkou, jsem neodolala. Místní Rotary Club připravil plechovky se "skvělým švestkovým vánočním pudinkem - přesně takovým, jaký Kiwi milují" (citace z textu na plechovce). Dále se z plechovky (která má skoro kilo a určitě by se s ní dalo celkem slušně někomu ublížit) dozvíte následující:
- Vyrobeno na pomoc potřebným prostřednictvím Rotary projektů
- Share the spirit of giving (nedokážu elegantně přeložit, aby to neznělo úplně pitomě :-))
- Made in Australia from local and imported ingrediences - takže přesně víme z čeho :-) :-) A to, že je to od sousedů, mě trochu zamrzelo. Vzápětí to naštěstí napravili:
Tyto plechovky jsou s hrdostí vyrobeny a dodány firmou NCI Packaging (Nový Zéland) na podporu Rotary International. Takže vnitřek od klokanů, ale plech je ryzí kiwí. A to je ta trvalá hodnota! :-)
Ještě me nadchlo, že pudink má dvě možnosti ohřevu - ano, jí se to teplý. :-)
Buď 90 minut ohřívat v hrnci plechovku ve vodě, nebo odplechovat a hodit na 6 minut do mikrovlnky. A pozor - ještě velkými písmeny plechovka sděluje, že po ohřátí bude pudink horký!
No možná to bude hnus (zážitky po otevření sdělím), ale za tu legraci s kilovým kulatým plechovým monstrem to stojí. Navíc když to pomůže těm potřebným, že?
- Vyrobeno na pomoc potřebným prostřednictvím Rotary projektů
- Share the spirit of giving (nedokážu elegantně přeložit, aby to neznělo úplně pitomě :-))
- Made in Australia from local and imported ingrediences - takže přesně víme z čeho :-) :-) A to, že je to od sousedů, mě trochu zamrzelo. Vzápětí to naštěstí napravili:
Tyto plechovky jsou s hrdostí vyrobeny a dodány firmou NCI Packaging (Nový Zéland) na podporu Rotary International. Takže vnitřek od klokanů, ale plech je ryzí kiwí. A to je ta trvalá hodnota! :-)
Ještě me nadchlo, že pudink má dvě možnosti ohřevu - ano, jí se to teplý. :-)
Buď 90 minut ohřívat v hrnci plechovku ve vodě, nebo odplechovat a hodit na 6 minut do mikrovlnky. A pozor - ještě velkými písmeny plechovka sděluje, že po ohřátí bude pudink horký!
No možná to bude hnus (zážitky po otevření sdělím), ale za tu legraci s kilovým kulatým plechovým monstrem to stojí. Navíc když to pomůže těm potřebným, že?
Reklamace v O2 - nelze odpovídat
Než jsem odjela na Nový Zéland, změnila jsem si u českého operátora O2 tarif. Tak nějak jsem tušila, že tady český telefon tolik potřebovat nebudu a protože nabízeli službu bez paušálu O2 Zero, šla jsem do ní. Bohužel přes opakované urgence mě stále chodí faktury na původní tarif, které jsou - světe div se - o pětistovku jinde ve prospěch operátora. Když jsem si písemně stěžovala, přišla mi strohá odpověď, že je můj tarif stále evidován jako ten původní a že pokud chci nějakou změnu, mám se osobně dostavit na prodejnu O2. To, že jsem přesně tohle před dvěma měsíci udělala a mám na to papír, jaksi zmíněný operátor pomíjí. To, že jsem uvedla, že jsem v zahraničí na NZ, je asi taky jedno - prostě hupsni do letadla a přijeď, jestli s tím chceš něco dělat. No nic, budeme si asi dopisovat dál. Jen na tohle jednání si tu člověk trošku odvykne a pak neví, jestli si má myslet, že je jako zákazník pro smích nebo se vztekat, jak si "renomovaná firma" diletantsky představuje péči o zákazníka. Co je ale na celé věci nejzajímavější? Že odpověď operátora je generována systémem s názvem "Nelze odpovídat". Co si asi tak člověk má myslet, když mu z této adresy přijde email? Takže milé O2 - až k tobě zavítám na prodejnu, nebude to už kvůli změně tarifu, ale kvůli změně operátora. Ale to je tobě fuk, že jo?
Dobrovolník Max
Tak jsme včera koukali na pořad "Close Up", je to taková pozitivní obdoba českých Černých ovcí - spíš něco jako Bílé vrány. :-) Většinou se tam propírají aktuální události, ale v celkem pozitivním duchu - ony se tady totiž taky žádné megaprůšvihy typu "plzeňská práva" nebo "čistka v ČEZu" nedějí.
Už jsem myslím zmiňovala, že na Zélandu se čile dobrovolničí a to od útlého věku. Docela mě ale dostal dobrovolník Max, o kterém byla jedna reportáž. Tenhle mlaďoch se upsal bezplatnému trénování neplavců. To se tady hodně podporuje, protože jak pravil jeden místní plavčík: "Ať se tu bude dít cokoliv, furt budeme ostrovy, tak bychom se všichni měli naučit plavat." S tím se nedá nesouhlasit. :-) Takže Max ve volném čase dělá instruktora plavání a je na něm vidět, že ho to hodně baví. Ale není to o tom, že sedí na židličce a pokukuje po holkách v bikinách. Max má na starosti partu pěti tělesně a mentálně postižených, takže se o ně starat v bazénu není žádná legrace. Max to zvládá skvěle a je na něm vidět, že ho to těší. A na jeho svěřencích je zase vidět z toho, jak se na něj nadšeně vrhají, že ho mají opravdu rádi. Možná to zní hloupě, ale mě tyhle "drobnosti" dojímají. O to víc, že Maxovi je čtrnáct let a tvrdí, že kdyby se každý jen na hodinu týdně rozhodl být dobrovolníkem, tak se může změnit svět. A pak mě ještě udělá radost to, že můj vlastní podobně starý teenager u toho nedbale zahuhlá: "No to je teda borec." A nenápadně začne zjišťovat, jak to dobrovolničení vlastně funguje.
Už jsem myslím zmiňovala, že na Zélandu se čile dobrovolničí a to od útlého věku. Docela mě ale dostal dobrovolník Max, o kterém byla jedna reportáž. Tenhle mlaďoch se upsal bezplatnému trénování neplavců. To se tady hodně podporuje, protože jak pravil jeden místní plavčík: "Ať se tu bude dít cokoliv, furt budeme ostrovy, tak bychom se všichni měli naučit plavat." S tím se nedá nesouhlasit. :-) Takže Max ve volném čase dělá instruktora plavání a je na něm vidět, že ho to hodně baví. Ale není to o tom, že sedí na židličce a pokukuje po holkách v bikinách. Max má na starosti partu pěti tělesně a mentálně postižených, takže se o ně starat v bazénu není žádná legrace. Max to zvládá skvěle a je na něm vidět, že ho to těší. A na jeho svěřencích je zase vidět z toho, jak se na něj nadšeně vrhají, že ho mají opravdu rádi. Možná to zní hloupě, ale mě tyhle "drobnosti" dojímají. O to víc, že Maxovi je čtrnáct let a tvrdí, že kdyby se každý jen na hodinu týdně rozhodl být dobrovolníkem, tak se může změnit svět. A pak mě ještě udělá radost to, že můj vlastní podobně starý teenager u toho nedbale zahuhlá: "No to je teda borec." A nenápadně začne zjišťovat, jak to dobrovolničení vlastně funguje.
pondělí 30. listopadu 2009
Lekce leadershipu a týmové spolupráce
Kolem zápasu All Blacks s Francií bylo hodně emocí. Bylo co vracet, nejen za vyřazení z mistrovství světa v roce 2007, ale i za loňskou porážku na domácí půdě v Dunedinu. Francouzská média se navíc nechala slyšet, že All Blacks by nebyli nic bez Richieho McCawa a Dana Cartera, čímž jen přilila oleje do ohně. Francouzi už se viděli být největšími favority nadcházejícího místrovství Six Nations a do turnaje hodlali vstoupit s třemi cennými skalpy - Jižní Afriky, Samoy a Nového Zélandu.
Teď už se favority nejspíš cítit přestali - Nový Zéland ukázal, že nejlepší světové ragby se pořád ještě hraje na Jižní polokouli.
Sobotní duel potvrdil, že ragby není postavené na několika hvězdách a že jde o opravdu týmový sport. Že v něm vítězí ten tým, který lépe spolupracuje. All Blacks byli vynikající a to, že se jim povedlo 5x skórovat pokaždé jiným hráčem (mimochodem ani jednou to nebyl Richie nebo Dan) jen dokazuje, že v ragby musí po celou dobu hrát stoprocentně všichni hráči. Byla to lekce perfektní týmové práce dovedené téměř do dokonalosti.
Pocty se dostalo i kapitánovi Richie McCawovi - převzal jako jediný hráč v historii už podruhé trofej nejlepšího hráče světa. Reagoval na to celkem typicky: "Pokud bych nebyl v týmu složeném z nejlepších hráčů, těžko bych tuhle cenu mohl někdy dostat. Přijde mi ale zvláští, že se v tak týmové hře jako je ragby - ve hře, ve které je tolik vynikajících hráčů po celém světě, vybírá jen jeden nejlepší. Je to nejspíš pocta, ale cítím se trapně".
Jeho spoluhráči mají (a spolu s nimi nespíš i celý NZ) ale názor, že Richie si vítězství bez debat zaslouží.
Teď už se favority nejspíš cítit přestali - Nový Zéland ukázal, že nejlepší světové ragby se pořád ještě hraje na Jižní polokouli.
Sobotní duel potvrdil, že ragby není postavené na několika hvězdách a že jde o opravdu týmový sport. Že v něm vítězí ten tým, který lépe spolupracuje. All Blacks byli vynikající a to, že se jim povedlo 5x skórovat pokaždé jiným hráčem (mimochodem ani jednou to nebyl Richie nebo Dan) jen dokazuje, že v ragby musí po celou dobu hrát stoprocentně všichni hráči. Byla to lekce perfektní týmové práce dovedené téměř do dokonalosti.
Pocty se dostalo i kapitánovi Richie McCawovi - převzal jako jediný hráč v historii už podruhé trofej nejlepšího hráče světa. Reagoval na to celkem typicky: "Pokud bych nebyl v týmu složeném z nejlepších hráčů, těžko bych tuhle cenu mohl někdy dostat. Přijde mi ale zvláští, že se v tak týmové hře jako je ragby - ve hře, ve které je tolik vynikajících hráčů po celém světě, vybírá jen jeden nejlepší. Je to nejspíš pocta, ale cítím se trapně".
Jeho spoluhráči mají (a spolu s nimi nespíš i celý NZ) ale názor, že Richie si vítězství bez debat zaslouží.
neděle 29. listopadu 2009
Maso ve Francii - když bary otevírají v osm ráno
Dneska mají na Novém Zélandu bary otevřeno od osmi ráno. Proč? Protože se hraje rugby (v Evropě je to předchozí večer) a protože All Blacks hrají nejtěžší zápas svého evropského turné - zápas s Francií. Přepokládám, že spousta chlapů včera usilovně přemýšlela, jak se dnes "ulejt" z kostela (jojo, tady na Jihu se poctivě chodí). Možná ale nemuseli, protože jak je známo, ragby je pravým novozélandským náboženstvím, takže by mě ani nepřekvapilo, kdyby během dnešního kázání kněz průbězně sděloval skóre.
Zápas s Francií má zvláštní příchuť - stále se jí tu totiž ještě nemůže zapomenout, že vyřadila All Blacks z boje o medaili na mistrovství světa před dvěma lety. Navíc jakojediná porazila letos famózně hrající Springboks z Jižní Afriky. Je to bezesporu nejsilnější ragbyový tým Severní polokoule a naši hoši to nebudou mít lehké.
PS: Do baru jsem ráno nešla, ale po očku jsem sledovala http://www.stuff.co.nz/, kde průběžně aktualizují výsledky. All Blacks hrají netradičně v bílých dresech, takže černé mají jenom trenýrky a podkolenky - jsou spíš takoví Half Blacks.
A je to tady!!! All Blacks to tentokrát Francii vrátili i s úroky - 39:12. Povedlo se jim položit šišku za francouzskou branku celkem pětkrát - jestli se nepletu, tak to bylo víckrát, než ve všech ostatnících zápasech na evropském turné dohromady. Muselo to být maso a jsem zvědavá, jak to dneska s tou velkou oslavou rabgyových fanoušků po celém Zélandu v 10 ráno dopadne!!! :-) :-)
Zápas s Francií má zvláštní příchuť - stále se jí tu totiž ještě nemůže zapomenout, že vyřadila All Blacks z boje o medaili na mistrovství světa před dvěma lety. Navíc jakojediná porazila letos famózně hrající Springboks z Jižní Afriky. Je to bezesporu nejsilnější ragbyový tým Severní polokoule a naši hoši to nebudou mít lehké.
PS: Do baru jsem ráno nešla, ale po očku jsem sledovala http://www.stuff.co.nz/, kde průběžně aktualizují výsledky. All Blacks hrají netradičně v bílých dresech, takže černé mají jenom trenýrky a podkolenky - jsou spíš takoví Half Blacks.
A je to tady!!! All Blacks to tentokrát Francii vrátili i s úroky - 39:12. Povedlo se jim položit šišku za francouzskou branku celkem pětkrát - jestli se nepletu, tak to bylo víckrát, než ve všech ostatnících zápasech na evropském turné dohromady. Muselo to být maso a jsem zvědavá, jak to dneska s tou velkou oslavou rabgyových fanoušků po celém Zélandu v 10 ráno dopadne!!! :-) :-)
Invercargill tento víkend - No vacancy, No vacancy, No vacancy ....
Je to asi největší akce, která se tady dole každý rok děje. Motorkářská pocta pro Burta Monroe, legendu a inspiraci pro mnoho Novozélanďanů.
Burt Munroe challenge je třídenní svátek všech vyznavačů rychlých motorek a příznivců tohoto sportu. O tomto víkendu nabobtnal Invercargill o více než 10 000 fanoušků a všechny hotely a motely ve městě musely vyvěsit No vacancy. Stejné cedule hlásí nedaleký Gore, Wyndham a Riverton - prostě dvě třetiny ubytovacích kapacit celého Southlandu jsou beznadějně vyprodané (a to nepočítáme ty Kiwíky, kteří spí v kempech a po příbuzných).
Burt Munroe je pojem a díky filmu "World Fastest Indian" nejenom na Novém Zélandu. Postava Burta Munroe mistrně zahraná skvělým Anthony Hopkinsem dává totiž naději nejenom těm, kteří permanentně vylepšují ve svých garážích své milované motorky. Je to zosobnění nadšené paličatosti jít za svým snem, i když všechno (a jak by řekl profesor Klaus - ale OPRAVDU všechno) je totálně proti. A jak říká klasik PauloCoelho" "Když něco opravdu moc chceš, tak se i nebesa spojí, aby ti v tom pomohla".
A i proto čtyřicet let starý rekord Burta Munroe stále odolává.
A i proto se dá si splnit sen daleko po šedesátce.
A i proto sem každý rok přijede spousta nadšenců, aby si připomněla, že každý výjimečný úspěch je spojen s vytrvalou posedlostí.
A i proto si dal Invercargill do štítu Burtovu motorku s textem" City when the dreams come possible".
Všem, co mají občas pocit, že se okolnosti staví proti nim, vřele doporučuji film "World Fastest Indian" (v češtině se jmenuje "V zajetí rychlosti") shlédnout. Je o to hezčí, že je natočen podle skutečného životního příběhu - příběhu Burta Munroe.
Burt Munroe challenge je třídenní svátek všech vyznavačů rychlých motorek a příznivců tohoto sportu. O tomto víkendu nabobtnal Invercargill o více než 10 000 fanoušků a všechny hotely a motely ve městě musely vyvěsit No vacancy. Stejné cedule hlásí nedaleký Gore, Wyndham a Riverton - prostě dvě třetiny ubytovacích kapacit celého Southlandu jsou beznadějně vyprodané (a to nepočítáme ty Kiwíky, kteří spí v kempech a po příbuzných).
Burt Munroe je pojem a díky filmu "World Fastest Indian" nejenom na Novém Zélandu. Postava Burta Munroe mistrně zahraná skvělým Anthony Hopkinsem dává totiž naději nejenom těm, kteří permanentně vylepšují ve svých garážích své milované motorky. Je to zosobnění nadšené paličatosti jít za svým snem, i když všechno (a jak by řekl profesor Klaus - ale OPRAVDU všechno) je totálně proti. A jak říká klasik PauloCoelho" "Když něco opravdu moc chceš, tak se i nebesa spojí, aby ti v tom pomohla".
A i proto čtyřicet let starý rekord Burta Munroe stále odolává.
A i proto se dá si splnit sen daleko po šedesátce.
A i proto sem každý rok přijede spousta nadšenců, aby si připomněla, že každý výjimečný úspěch je spojen s vytrvalou posedlostí.
A i proto si dal Invercargill do štítu Burtovu motorku s textem" City when the dreams come possible".
Všem, co mají občas pocit, že se okolnosti staví proti nim, vřele doporučuji film "World Fastest Indian" (v češtině se jmenuje "V zajetí rychlosti") shlédnout. Je o to hezčí, že je natočen podle skutečného životního příběhu - příběhu Burta Munroe.
úterý 24. listopadu 2009
Blíží se k nám ledovec
A dokonce to vědí už i v Čechách. Tahle zpráva totiž proběhla už médii po celém světě. Utrhl se před pár lety od Antarktidy a teď si to šupajdí někam sem dolů k nám. Velká událost, protože na ledovec je tu i přes moje nářky pořád dost teplo. Asi před třemi lety připlaval jeden jeho kolega cca 25 km daleko od Dunedinu, takže se očekává, že tenhle veliký bílý krasavec skončí v podobných místech. Od pátku startují z Dunedinu vyhlídkové lety, protože se tu teď na počátku turistické sezóny najde dost těch, kteří si rádi zaplatí za zakroužení nad kusem ledu a sněhu. A další nálety jsou plánovány i od nás z Invercargillu - protože ta kra se bude brzo nacházet v moři někde na pomezí Southlandu a Otaga. Pak že Kiwíci tady na Jihu nejsou businessově orientovaní!
Čtenářské a větrací přestávky
Děti stále méně čtou. Ne všechny, u nás doma to tak například vůbec nevypadá, ale říkají to učitelé a tady na NZ dost nespokojeně. James Hargest College už s tím velmi konkrétně bojuje - zavedla povinné "čtenářské" přestávky. Jedna přestávka denně je věnována tomu, že si děti musejí sednout s knížkou a číst si - ne s časopisem nebo komiksem, ale opravdu s knížkou. Na to se dohlíží. Situace je usnadněná tím, že všechny školy tu mají docela rozsáhlé a dobře zásobené knihovny. Takže některé děti jsou z těhle přestávek otrávené, některé se na ně těší od rána. Ale čtou všichni.
Další přestávky jsou už "normální". Ať je vítr, zima, slunce nebo déšť, děti jsou bez milosti vyhnány ven na hřiště (to má u většiny škol rozlohu poloviny pražské Stromovky). Tam se svačí, povídá, hraje, sportuje - žádné chození dokola po chodbách nebo posedávání na topení. Ono by to asi ani nešlo, školy se tu většinou skládají z vícero malých jednopatrových domečků, mezi kterými se přechází na vyučování (tady nemají děti "své" třídy, tady jsou třídy pro jednotlivé předměty a děti je střídají podle rozvrhu). Takže žádné chodby, jen cestičky kolem budov. Uniknout dovnitř o přestávce se dá jen - do knihovny. :-)
Další přestávky jsou už "normální". Ať je vítr, zima, slunce nebo déšť, děti jsou bez milosti vyhnány ven na hřiště (to má u většiny škol rozlohu poloviny pražské Stromovky). Tam se svačí, povídá, hraje, sportuje - žádné chození dokola po chodbách nebo posedávání na topení. Ono by to asi ani nešlo, školy se tu většinou skládají z vícero malých jednopatrových domečků, mezi kterými se přechází na vyučování (tady nemají děti "své" třídy, tady jsou třídy pro jednotlivé předměty a děti je střídají podle rozvrhu). Takže žádné chodby, jen cestičky kolem budov. Uniknout dovnitř o přestávce se dá jen - do knihovny. :-)
Náš "agent Scully" má zlato
Myslím, že jsem už psala, že tady na Jihu je to samý cyklistický fanatik. Takže zpráva, že jeden místňák si včera přivezl dvě zlaté medaile z MS v Melbourne možná nebude až tak překvapující. I když .... Tenhle kluk Tom Scully, devatenáctiletý benjamínek novozélandské výpravy, si to původně jel jen "zkusit", aby nasbíral nějaké mezinárodní zkušenosti. A doslova všem vytřel zrak. Další success story a po štítu Ranfurly další úspěch pro Southland. Je zajímavé, kolik odhodlaných lidí tenhhle kousek země na konci světa má. Hlavně ale je konečně hmatatelný důkaz, že tolik doskutovaná stavba Velodromu se světovými parametry (takže celkem drahá stavba) v díře jménem Invercargill, měla smysl.
PS: Kromě těchto dvou zlatých medailí získal Nový Zéland ještě stříbrnou a bronzovou, takže docela úspěšná výprava... :-)
PPS: Kontrolní otázka - v kolika letech začal Tom Scully s cyklistikou? Abyste to nemuseli hledat, pomohu s odpovědí: v patnácti. V tomhle odvětví se stát za 4 roky mistrem světa chce opravdu talent a makat a makat a.....
PS: Kromě těchto dvou zlatých medailí získal Nový Zéland ještě stříbrnou a bronzovou, takže docela úspěšná výprava... :-)
PPS: Kontrolní otázka - v kolika letech začal Tom Scully s cyklistikou? Abyste to nemuseli hledat, pomohu s odpovědí: v patnácti. V tomhle odvětví se stát za 4 roky mistrem světa chce opravdu talent a makat a makat a.....
neděle 15. listopadu 2009
Prošli byste na Zélandu autoškolou?
To se dá snadno zjistit - testík je totiž tady! :-)
Hodně štěstí....
http://www.aa.co.nz/motoring/licensingandtraining/drivertraining/learning-the-road-code/Pages/Road-Code-quiz.aspx
Hodně štěstí....
http://www.aa.co.nz/motoring/licensingandtraining/drivertraining/learning-the-road-code/Pages/Road-Code-quiz.aspx
Mořský šnek Paua
Dneska jsme na pláži našli několik prázdných a neporušených pauích mušlí. Paua je vlastně mořský šnek žíjící v placaté skořápce, která zezhora vypadá jako šutr a uvnitř je krásně modrozeleně perleťová. Je chráněná a smí se lovit jen v určitém množství a velikosti. Například na Stewart Islandu smí profesionální lovci vylovit jen 10 pauí denně.Taky se smí lovit jen volným potápěním (bez jakýchkoliv přístrojů), což zaručuje pauám přežití - jinak by se na ně vrhly davy lovících turistů. Paua se jí (je považována za lahůdku) a její škeble se odpradávna využívá na ozdobné předměty - Maoři z ní např. dělali oči svým sochám a vykládali s ní vyřezávané části svých marae. Nejhezčí je ale paua ponechaná v původním stavu, jen na povrchu pěkně vyleštěná. Paua patří mezi typické novozélandské ikony a je tedy častým suvenýrem. O to cennějším, pokud si navíc takový suvenýr najdete sami - to ale musíte co nejvíc na jih, kde je podstatně příznivější poměr mušle:lidi. :-) :-)
Kiwíci vítězí nad Čechy ve fotbale???
Kiwí národ jásá. Národní fotbalový tým All Whites se teprve podruhé v historii probojoval na mistrovství světa ve fotbale, které se bude konat příští rok v Jihoafrické republice. Nový Zéland je fotbalový trpaslík, hraje ho tady minimum lidí - jsou to nejspíš ti, co nejsou dost "tough" na ragby :-) :-). Před dvěma lety NZ navštívil David Backham, aby tu udělal trošku fotbalové osvěty a strašně si liboval, že může jít normálně do Starbucks na kafe a nikdo ho neotravuje. Aby taky, když ho tady skoro nikdo nezná! :-) Postupně ale kiwíci začínají fotbal objevovat a All Whites (protipól All Blacks) se zejména díky své kvalifikaci na šampionát dostávají na výslunní. Kiwíci jsou sportovní národ, který umí svým hrdinům náležitě fandit, takže příští rok se nespíš část národa přesune podporovat své All Whites na africký kontinent. Kde budou bohužel chybět čeští fotbalisté, kteří se na mistrovství tentorkát neprobojovali.... Ještě větší paradox je, že NZ si svůj postup zajistil díky výhře nad Bahrainem, který trénuje Čech Milan Máčala.
Byli jsme "lůžovat"
Ne, nespletla jsem se, nebyli jsme si užít konec lyžařské sezóny, i když se to v souvislosti s Queenstownem zdá velmi logické. Bohužel ani Coronet Peak, ani The Remarkables už nepremávají, vleky stojí a lyžařské svahy jsou lemované narciskami a nějakými podivnými kosatci.
"Lůžování" (ze slova luge) je takový zvláštní kříženec mezi bobovou dráhou a motokárami. Sedí se v autičku s brzdící pákou a jede se různými serpentýnami z kopce dolů. Prý jsou na světě jen tři lůžovací dráhy (kromě NZ je ještě jedna v Kanadě a další v Singapuru). Pokud si člověk zaplatí jízdu, vyfasuje helmičku a vlekem ho vyvezou na horní okraj lůžovací dráhy neboli start. Tam dostane asi dvouminutové školení jízdy (hlavně jak se brzdí) a pak je vypuštěn do terénu. První jízdu musí každý nováček absolvovat po tzv. "scenic" dráze, neboli pomalé, kdy se stačí kochat úžasnými pohledy na jezero Wakatipu (pokud samozřejmě je hezké počasí). Bohužel můj teenager hodnotí vše, co je "scenic" jako podezřelé (znamená to, že tam nic jiného zajímavějšího už není) a otravné (zase se bude fotit). Takže hned po první jízdě hbitě skončil na dráze "advanced", která byla sice o něco delší, ale byl dole o polovinu rychleji. To, že je dole pod kopcem nějaká voda, v podstatě ani nezaregistroval.
S počasím jsme měli velkou kliku - bylo nádherně azurovo po celý den, takže jsme si při lůžování stihli i trošku připéct ksichtíky. A ještě jedna zajímavost, která se váže ke gondole v Queenstownu: nahoře je lůžování a dole zase kiwiárium. Co nás fakt dostalo, že kiwiové se tam kvůli turistům krmějí 5x denně! Budou to patrně nejtlustší žijící kiwiové na Novém Zélandu.
Více o lůžování, gondole a kiwiáriu je zde:
http://www.skyline.co.nz/
"Lůžování" (ze slova luge) je takový zvláštní kříženec mezi bobovou dráhou a motokárami. Sedí se v autičku s brzdící pákou a jede se různými serpentýnami z kopce dolů. Prý jsou na světě jen tři lůžovací dráhy (kromě NZ je ještě jedna v Kanadě a další v Singapuru). Pokud si člověk zaplatí jízdu, vyfasuje helmičku a vlekem ho vyvezou na horní okraj lůžovací dráhy neboli start. Tam dostane asi dvouminutové školení jízdy (hlavně jak se brzdí) a pak je vypuštěn do terénu. První jízdu musí každý nováček absolvovat po tzv. "scenic" dráze, neboli pomalé, kdy se stačí kochat úžasnými pohledy na jezero Wakatipu (pokud samozřejmě je hezké počasí). Bohužel můj teenager hodnotí vše, co je "scenic" jako podezřelé (znamená to, že tam nic jiného zajímavějšího už není) a otravné (zase se bude fotit). Takže hned po první jízdě hbitě skončil na dráze "advanced", která byla sice o něco delší, ale byl dole o polovinu rychleji. To, že je dole pod kopcem nějaká voda, v podstatě ani nezaregistroval.
S počasím jsme měli velkou kliku - bylo nádherně azurovo po celý den, takže jsme si při lůžování stihli i trošku připéct ksichtíky. A ještě jedna zajímavost, která se váže ke gondole v Queenstownu: nahoře je lůžování a dole zase kiwiárium. Co nás fakt dostalo, že kiwiové se tam kvůli turistům krmějí 5x denně! Budou to patrně nejtlustší žijící kiwiové na Novém Zélandu.
Více o lůžování, gondole a kiwiáriu je zde:
http://www.skyline.co.nz/
sobota 14. listopadu 2009
Finanční vypočítavost
Je to rys asi celého Jižního ostrova (mimo Queenstownu :-)), nicméně tady v Invercargillu je tento jev jednoznačně nejsilnější. Jev "value for money", neboli "říkej si co chceš, ale ukaž mi, jak užitečné to pro mě bude." Důkazy jsou na každém kroku: permanentní výprodeje a akce, secondhand shopy, čilé barterové obchodování (ty mě med, já tobě rybu) a v neposlední řadě i opuštěná výloha pobočky Pumpkin Patch na hlavní třídě (pro neznalé: jinak velmi úspěšný novozélandský obchod s luxusními dětskými hadříky). V Invercargillu je prostě jeho skotská minulost znát na každém kroku. Tady se z vody nevaří a pokud někdo neumí vysvětlit, proč je jeho výrobek ten nejpřínosnější, tak tu prostě business neudělá. Dokonce i jedna novozélandská reklama toho umně využila: nedůvěřivá dáma z Invercargillu prověřuje každý detail nového výrobku a když ani po zevrubné kontrole nic nenajde, omlouvá se: "Co chcete? Můj otec byl Skot a manžel účetní". :-) :-) :-)
Oreti beach
Mám nějaké zvláštní emcionální pouto k Oreti beach. Je to jedna z nejjižněji položených pláží na Novém Zélandu, široká, dlouhá a písečná. Můžete po ní cestovat autem hodinu oběma směry a stále nedojedete na konec. Potkáte na ní během takové cesty možná tak ještě další dvě tři auta a jinak pak už jen veliké množství mořských ptáků. Sem tam musíte objet obří chaluhu nebo zpomalit před vodou vymletým korýtkem. Při přílivu se na ni naplaví i dřevěné "samorosty", ze kterých místňáci na pláži dělají ohýnky - předpokládám, že na nich rovnou pečou to, co před chvílí z moře vytáhli. KOlem se válí spousta prázdných škeblí, na kterých si permanentě pochutnává ptačí osazenstvo. Zejména racci jdou na to fikaně - popadnou plnou škebli a vyletí s ní hodně do výšky. Tam ji pak pustí na zem, kde škeble lupne a rackovi pak stačí jen přistát a hodovat. Díky tomuto cvičení se aspoň prolítají, protože jinak by jim křídla úplně zakrněla - nikde jinde na světě snad neexistují ptáci, kteří by raději chodili než lítali. Jen tady. Jak už jsem psala, každý novozélandský pták (i vrabec nebo kos) raději popojde, než by vzlétl. To taky vysvětluje, proč jich je celkem dost přejetých na silnici. Pták odchází totiž z cesty až v tom úplně posledním momentu, když už jasně vidí, že vy prostě auto nezastavíte. Ano, odchází - popolétne, jen pokud to vypadá špatně natolik, že byste ho opravdu mohli přejet.
Oreti beach je lemovaná dunami s vysokou stepní trávou, která se stále lehce vlní. Pokud vám to připadne romantické a vylezete z auta, okamžitě s váma silný vítr flákne o kapotu. To prý ale jen v zimě, na jaře a na podzim.
Takže se moc se těším na léto na Oreti beach. Prý se tam dá v létě dokonce i "bodyboardovat". Pokud to ale někdy vyzkoušíme, tak jen v neoprenu, chtěla jsem si tam minule jen namočit nohy a málem jsem o ně přišla. Nevěřím, že průměrně má tady voda 10 stupnů - tohle muselo být na nějaké jiné stupnici než Celsiově.
Asi jsem skrytý masochista, ale Oreti beach mám moc ráda. Přesto, že je drsná. Nebo právě proto. Nebo i proto, že na ní závodil "world fastest Indian"? Legenda z Oreti beach.
Oreti beach je lemovaná dunami s vysokou stepní trávou, která se stále lehce vlní. Pokud vám to připadne romantické a vylezete z auta, okamžitě s váma silný vítr flákne o kapotu. To prý ale jen v zimě, na jaře a na podzim.
Takže se moc se těším na léto na Oreti beach. Prý se tam dá v létě dokonce i "bodyboardovat". Pokud to ale někdy vyzkoušíme, tak jen v neoprenu, chtěla jsem si tam minule jen namočit nohy a málem jsem o ně přišla. Nevěřím, že průměrně má tady voda 10 stupnů - tohle muselo být na nějaké jiné stupnici než Celsiově.
Asi jsem skrytý masochista, ale Oreti beach mám moc ráda. Přesto, že je drsná. Nebo právě proto. Nebo i proto, že na ní závodil "world fastest Indian"? Legenda z Oreti beach.
Holé děti
Už chápu, proč jsou malí kiwíci tak otužilí. Včera byla pěkná klendra, i většina místních dospěláků (turistů tady moc nemáme) vytáhla bundy, dlouhé kalhoty a vysoké boty. Oni tedy alespoň jednu věc, já všechny tři. Nicméně děti, které se ještě oblíkat samy moc neumějí (takže ty předškolní), nechali jejich rodiče nadále v tričkách a šortečkách/sukýnkách. Mimínkům jen navíc oblíkli k bodíčkům (s kompletně holýma nohama)ponožtičky. Možná bych ještě měla podotknout, že miminka se ŽÁDNÝMI dekami v kočárcích tady nerozmazlují - jsou zachumláni jen v tom, co mají na sobě, takže téměř v ničem. Přesto jsou ty děti většinou hodné. Možná zimou ztuhlé dítě je klidnější, než to zahřáté, fakt nevím. Ve frontě u pokladny, kde jsem včera nakupovala zásoby na další týden, jednomu takovému miminku spadly právě ty ponožky co ho měly navíc zahřát, jeho maorská maminka si toho ale nevšimla a dál vesele klábosila s pokladní o jednom nekonečném televizním seriálu. Podala jsem jí obě ponožky s pocitem "aby dítě netrpělo", ona mi moc děkovala a obě ty ponožky šoupla do tašky. Když to neumíš nosit, tak máš smůlu.... Je pravda, že nemocnice tu ve švech nepraskají. Je pravda, že v práci chybějí lidi mnohem víc kvůli tomu, že někde soutěží, než že by marodili. Je pravda, že se většina Novozélanďanů dožívá velmi vysokého věku. Je pravda, že nemají problémy se adaptovat ve složitých přírodních podmínkách. Že by bylo tedy něco špatně s náma středoevropskýma matkama, které neustále peskujeme své potomky stylem "vezmi si čepici" a "zapni si svetr"? Teď už s tím asi nic neudělám - nechala jsem svou patnáctiletou ratolest, aby po kiwím vzoru přežívala místní rozmary počasí, a výsledkem byla prvotřídní chřipka. Pozdě bycha honit.....
středa 11. listopadu 2009
Kopečková zmzlina v pytlíku
Kiwíci jsou mistři světa v kombinování. Dokáží dostat dohromady věci, které nám středoevropanům připadají naprosto neskombinovatelné. Proslulé fotografie Petera Jacksona v péřové bundě a kraťasech asi nemusím připomínat. Včera jsem v divadle zažila něco podobného - letní šaty na ramínka s termokozačkami a opačně zase velmi elegantní kostýmek a k němu holé nohy (bez punčoch), které vězely v něčem, co silně připomínalo vietnamky. I mistní divadlo je zajímavou kombinací - tváří se kamenně a některé zdi opravdu kamenné má - ty jsou ale umně zkonbinovány s mnohem častěji používaným "papundeklem" obarveným "nakamenno".
V místním divadle se může konzumovat víno - v kelímcích a po celou dobu představení. Místo českých chlebíčků v něm nabízejí o přestávce kopečkovou zmrzlinu. Ta se ale prodává úplně jinak, než by člověk tušil - je předpřipravena v mrazácích a zatavena do plastových pytlíků. vypadá to velmi - no neotřele. :-) :-)
Paní uvaděčky jsou vlídné a komunikativní dámy v důchodovém věku a jejich hlavním úkolem je vás náležitě vyzpovídat, jak se těšíte na představení, jestli už jste tam byli, co máte na divadle nejraději atd. Je jasné, že se u nich tvoří docela velká fronta, ale to nikomu nevadí, naopak - do diskuze se zapoví všichni, co stojí v doslechu a aktivní občani pak posílají nejzajímavější poznatky dál ke konci frontového hada, kde není slyšet. Na druhou stranu jde ale pak všechno rychle, protože lístky se nekontrolují - tady se přece nepodvádí. Takže se zazvoněním se všichni rozprchnou na židličky a představení může začít ve stanoveném čase.
V místním divadle se může konzumovat víno - v kelímcích a po celou dobu představení. Místo českých chlebíčků v něm nabízejí o přestávce kopečkovou zmrzlinu. Ta se ale prodává úplně jinak, než by člověk tušil - je předpřipravena v mrazácích a zatavena do plastových pytlíků. vypadá to velmi - no neotřele. :-) :-)
Paní uvaděčky jsou vlídné a komunikativní dámy v důchodovém věku a jejich hlavním úkolem je vás náležitě vyzpovídat, jak se těšíte na představení, jestli už jste tam byli, co máte na divadle nejraději atd. Je jasné, že se u nich tvoří docela velká fronta, ale to nikomu nevadí, naopak - do diskuze se zapoví všichni, co stojí v doslechu a aktivní občani pak posílají nejzajímavější poznatky dál ke konci frontového hada, kde není slyšet. Na druhou stranu jde ale pak všechno rychle, protože lístky se nekontrolují - tady se přece nepodvádí. Takže se zazvoněním se všichni rozprchnou na židličky a představení může začít ve stanoveném čase.
Když se semele poslední zvonění
Poslední zvonění tu znají taky. Dneska bylo na James Hargest College, největší střední škole v Invercargillu - jestli bylo i v jiných školách, to nevím, potomka mám jenom tam. Když jsem ho přijela odpoledne ke škole vyzvednout, tak jsem si nejdřív myslela, že tam byl nějaký průšvih - kolem školy hlídkovalo asi pět policejních aut. Se znalostní místních poměrů si dovoluji odhadnout, že to byla všechna místní policejní auta, neboť nepředpokládám, že by se místní policie počtem do nich nevměstnala. Tak, jak tu mají studenti velkou volnost, tak velkoryse slaví i svoje poslední zvonění. My jsme to v rodině odnesli jen zbytkem žloutku na školním jersey. Jak mi bylo sděleno, mnoho dětí to odneslo hůř - mohly dát do pračky celou uniformu a sebe rovnou pod sprchu. I když vím, že tady je kriminalita minimální, přesto mě překvapilo, že kvůli takové banalitě jsou v pohotovosti strážci zákona. Vajíčkové bitvy rozjařených teeangerů na prahu dospělosti ale opravdu tím důvodem nebyly - studenti se umějí rozjet podstatně více. Minule prý nějakému chudákovi popatlali auto mletým vepřovým tak, že to neměl šanci několik týdnů dostat dolů. Netušila jsem, že pomstít se dá i hanburgrem - ovšem musí být v tom správném - právě čerstvě umletém - stavu.
úterý 10. listopadu 2009
Benzín za pětku
Tak tu máme další občanskou kampaň - a další iniciativu novozélandských úřadů, jak pomoci obyvatelům v době ekonomické krize. Pomocí letáků a TV spotů nás informují, jak ušetřit za benzín. Věděli jste například, že pokud nebudete mít kufr plný věcí, ušetříte 5 procent na spotřebě? A dalších deset správným seřízením všech hejblátek v motoru. A další řízením v určitém rozmezí rychlosti. Kdyby se sečetly všechny rady, které jsme takto dostali (a řídili jsme se jimi), jezdíme vlastně za půlku. Což by bylo ještě víc prima než teď - v současnosti litr benzínu stojí 1,65 dolaru, což je necelá dvacka. Takže nám tu reálně "hrozí", že když za tu dvacku ujedeme 2x víc - jako bychom platili jen pětu za litr. :-) Hurá na další výlety! A heslo kampaně? It´s not about what you drive, it´s how you drive (Není to o tom, co řídíš, ale jak řídíš).
pondělí 9. listopadu 2009
Můžeš cokoliv, pokud se rozhodneš
Lisa Tamati je další příklad z mnoha Novozélanďanů, kteří si zaslouží velký obdiv. Když se ve svých 37 letech vrátila po 13 letech z Rakouska zpět na NZ, byla čerstvě rozvedená bez střechy nad hlavou a bez práce. Měla jen jednu věc, pro kterou žila - běhání.
Před několika dny vyběhla z Bluffu (nejjižněji položené městečko, ještě asi 20 km od Invercargillu) a čeká ji 33denní trať až úplně na sever NZ. Neboli dáno do kontextu pro lepší představu: jde o 54 maratónů ve 33 dnech. Proč to dělá?
"Prostě miluji běh a neustále se snažím posouvat své limity," říká Lisa, která už má za sebou běh Mrtvým údolím v USA ve 47°C vedru nebo 222 km Namibijskou pouští. Lisa je žena, které v jejích 20 letech po řekli, že díky svému astmatu a problémům se zády nikdy běhat nebude. Ale kiwí vůle je asi něco, co odporuje přírodním zákonům. "Až vám bude 80 let, chcete mít vypíglovaný byt nebo vzpomínat na to, jak jste si v životě užili?" jsou další Lisina slova. To ale není ten pravý důvod, proč běží tenhle závod, který normálnímu smrtelníkovi dá zabrat i v autě.
Lisa zatím plní plán, i když - a to mohu - potvrdit - to není vůbec snadné. Silný vítr Southlandu a kopečky Otaga dokážou dát pěkně otestovat i ultratrénovaného člověka. Na svém webu ale Lisa oceňuje typickou jižanskou pohostinnost - při zastávce v hospůdce Waikouaiti Pub na ni čekalo milé překvapení v podobě finančního příspěvku od místních "samosponzorů" včetně pivní naturálie.
Lisa totiž běží pro charitu - výtěžek peněz, který se díky jejímu běhu vybere, jde na konto Canteen, neboli organizaci pomáhající teenagerům nemocným rakovinou. Lisa je jejím velkým podporovatelem. Dalším dobrodincem této organizace je kromě Lisy například Dan Carter. Toho ale nejspíš představovat nemusím. :-)
Tady můžete sledovat, jak Lisin běh pokračuje:
http://nzrun.co.nz/follow
A tady případně i taky trošku pomoct http://nzrun.co.nz/donate
Před několika dny vyběhla z Bluffu (nejjižněji položené městečko, ještě asi 20 km od Invercargillu) a čeká ji 33denní trať až úplně na sever NZ. Neboli dáno do kontextu pro lepší představu: jde o 54 maratónů ve 33 dnech. Proč to dělá?
"Prostě miluji běh a neustále se snažím posouvat své limity," říká Lisa, která už má za sebou běh Mrtvým údolím v USA ve 47°C vedru nebo 222 km Namibijskou pouští. Lisa je žena, které v jejích 20 letech po řekli, že díky svému astmatu a problémům se zády nikdy běhat nebude. Ale kiwí vůle je asi něco, co odporuje přírodním zákonům. "Až vám bude 80 let, chcete mít vypíglovaný byt nebo vzpomínat na to, jak jste si v životě užili?" jsou další Lisina slova. To ale není ten pravý důvod, proč běží tenhle závod, který normálnímu smrtelníkovi dá zabrat i v autě.
Lisa zatím plní plán, i když - a to mohu - potvrdit - to není vůbec snadné. Silný vítr Southlandu a kopečky Otaga dokážou dát pěkně otestovat i ultratrénovaného člověka. Na svém webu ale Lisa oceňuje typickou jižanskou pohostinnost - při zastávce v hospůdce Waikouaiti Pub na ni čekalo milé překvapení v podobě finančního příspěvku od místních "samosponzorů" včetně pivní naturálie.
Lisa totiž běží pro charitu - výtěžek peněz, který se díky jejímu běhu vybere, jde na konto Canteen, neboli organizaci pomáhající teenagerům nemocným rakovinou. Lisa je jejím velkým podporovatelem. Dalším dobrodincem této organizace je kromě Lisy například Dan Carter. Toho ale nejspíš představovat nemusím. :-)
Tady můžete sledovat, jak Lisin běh pokračuje:
http://nzrun.co.nz/follow
A tady případně i taky trošku pomoct http://nzrun.co.nz/donate
Vysokého věku se na NZ dožívají i kočky
Když vás na NZ někdo poprosí, jestli byste se mu nepostarali po jeho smrti o kočku, nevíte, k čemu se uvazujete. To se stalo jednomu manželskému páru v roce 1991, když sousedovi slíbili, že se postarají o jeho kocoura Smokeyho. Pomalu se blíží konec roku 2009 a Smokey je stále ve skvělé kondici a užívá si svého dlouhého kočičího života. Bude mu za tři měsíce 25 let a je miláčkem celé čtvrti. Takže si vesele courá, kde se mu zachce, sleduje s páníčkem (dnes už zasloužilým důchodcem) televizi a pere se s kocourem z vedlejší ulice. Přejeme ještě mnoho dalších šťastných a spokojených let, Smokey! Proč by se tady sta let měly dožívat jenom tuatary, že jo? :-)
Royal NZ ballet má patrně nejstaršího choreografa na světě
Zítra je v Invercargillu velký den (už zase). Do místního kamenného (!) divadla zavítá královský novozélandský balet s představením Peter Pan. Na balet moc často nechodíme ani v Praze, takže si to opravdu tady dole na Jihu nemůžeme nechat ujít. Tak jako se vším se tu děsně nadělá, tak tentokrát je to asi docela oprávněné. Balet je totiž v choreografii novozélandské legendy - Russella Kerra. Russell je i ve svých téměř osemdesáti letech stále aktivní a učí už asi čtvrtou baletní generaci. Prý dokud se bude moci hýbat a bude moci baletu něco dávat, tak nepřestane pracovat. Chreografie pro Petera Pana představuje aranži více než dvou milionů kroků a mlaďoši se shodují v tom, že jim "starý pán" dává při tréninku pěkně zabrat. Jak je vidno, věk je opravdu vedlejší záležitost, když děláte to, co máte rádi. :-)
A kdo by rád vidět Mistra v akci, tak může tady:
http://www.3news.co.nz/NZs-oldest-theatrical-artist-choreographs-2m-steps-for-Peter-Pan/tabid/367/articleID/128927/cat/221/Default.aspx
A kdo by rád vidět Mistra v akci, tak může tady:
http://www.3news.co.nz/NZs-oldest-theatrical-artist-choreographs-2m-steps-for-Peter-Pan/tabid/367/articleID/128927/cat/221/Default.aspx
Ztrojnásobit snadno nebo zdvojnásobit kontrolovaně?
Podle posledního průzkumu imigračních preferencí je o Nový Zéland stále velký zájem. Pokud by sem mohl přijet každý, kdo by chtěl, celkový počet obyvatel Nového Zélandu by skokově narostl ze 4,2 milionů obyvatel na více než 11 milionů. To znamená, že dva ze tří kiwíků by byli novými „náplavami“. Tohle ale rozhodně Kiwiland neplánuje. Ne, že by imigrace doteďka neexistovala, ale je velmi přísně řízená. Nový Zéland o imigranty stojí, hezky si ale vybírá o jaké. Dobré to mají tzv. Skilled migrants neboli lidé, kteří něco umějí a o to, co umějí, je v této zemi zájem. Jde hlavně o doktory, inženýry, univerzitní profesory, ale taky např. žokeje, zedníky nebo zemědělce. Imigrační úřad vydává tzv. long-term a short-term skills shortage lists, neboli pravidelně eviduje a vyhodnocuje, kterých profesí je tady málo a je potřeba je zaplnit ze zámoří. To je ale jen první krok. Kdo tu chce žít, musí mít dále čistý trestní rejstřík a musí umět dostatečně anglicky. To stále není všechno – kandidáti na residenci musejí dále dokázat, že jsou naprosto zdraví (a nebudou tedy od začátku zatěžovat místní zdravotní systém). Prohlídky jsou přísné, měří a kontroluje se úplně všechno, oči, uši, tlak, BMI atd. S něčím nejde udělat nic a je tudíž konečná (což je bohužel nepříjemná zpráva např. pro cukrovkáře), s něčím se může ještě potenciální kiwi poprat (např. zhubnout, pokud se nevejde do rozpětí předepsaného BMI). Jak jsem zaslechla, tak ideální pro tuto zemi je počet obyvatel někde kolem sedmi milionů. Takže ještě 2,5 milionu lidí má šanci. Ráj bohužel není pro každého – na druhou stranu je to asi jediná cesta jak zajistit, aby tyhle krásné ostrovy rájem ještě nějakou dobu zůstaly.
neděle 8. listopadu 2009
AB číslo 1097 obsazeno
Máme nového All Blacka - (dneska ráno - vlastně v Evropě včera v 6 hod. večer) jsme v týmu All Blacks přivítali nového borce, Zaca Guildforda. Něco málo přes dvacet let (v měsících), 1.84 cm a 87 kg - takže náš benjamínek patří spíš k těm lehčím menším týpkům. :-) Představil se zápase s Walesem a ostudu určitě neudělal - takže číslo 1097 je jeho a už mu ho nikdy nikdo nevezme. Dalšímu klukovi se tak splnil novozélandský sportovní sen a nám fanouškům AB se zase splnilo očekávání - vyhráli nad Walesem 19:12. Ne, že by je člověk chtěl nějak honit, ale když už kvůli tomu v neděli vstává v půl šesté.... :-) :-)
Sever proti Jihu
V sobotu 7.11. jsme tu měli na programu další megautkání - finále Air New Zealand Cupu. Samozřejmě ragby. Hráli Canterbury s Wellingtonem. Neboli Jih proti Severu. Neboli v přeneseném slova smyslu Christchurch a okolí proti hlavnímu městu.
Potěšitelný fakt číslo 1 je, že konečně chápu rozdíl mezi hráči Crusaders a Canterbury. Bylo to poněkud zmatené, protože mají hodně podobné dresy (červenočerné) a jsou všichni primárně z Christchurch. Hráči Canterbury jsou překvapivě hráči hrající za region Canterbury. :-) Crusaders je celý Jižní ostrov "od pasu nahoru", neboli se mezi ně počítají i ragbisti z Nelsonu, Blenheimu, Golden Bay atd. Cokoliv jižního "od pasu dolů" už jsou Highlanders.
Hrají se tu totiž dvě hlavní soutěže - národní Air New Zealand Cup, kde proti sobě nastupují mužstva různých novozélandských regionů. Takže Canterbury, Southland (abych přihřála polívčičku své nové domovině), Waikato apod. Pak se hraje soutěž Rebel Super 14 a to je soutěž čtrnácti nejlepších týmů tří ragbyových velmocí - NZ, Austrálie a Jižní Afriky. No a tam jsou právě Crusaders, Highlanders (to je příklad novozélandských týmů) nebo Cheetahs či Lions (zvířátka jsou zase příklady z Jižní Afriky :-)).
Potěšitelný fakt číslo 2 je, že včerejší řežbu vyhráli chlapci z Canterbury (neboli Jižani) 28:20. Takže červenočerná nadvláda pokračuje další rok (už pátý po sobě).Na to, že 8 největších z opor Canterbury je momentálně s All Blacks ve Walesu, to byl super zápas. Na to, že tady na Jihu žije jen čtvrtina obyvatel NZ, zatímco na Severu je jich 3x víc, jsou místní kluby velmi solidní zásobárnou potenciálních All Blacks.
V každém případě gratulace putuje do Christchurch i tady od nás. Vždyť jim místní Stags před měsícem sebrali vítězství o Ranfurly shield, tak jim musíme taky něco dopřát! :-) :-) Osobní potíž mi ale nastane 13. února přístího roku - začíná nová Super 14 a první zápas hrají Crusaders a Highlanders. Jih proti ještě většímu Jihu. Budu se muset učit fandit na obě strany. :-)
Potěšitelný fakt číslo 1 je, že konečně chápu rozdíl mezi hráči Crusaders a Canterbury. Bylo to poněkud zmatené, protože mají hodně podobné dresy (červenočerné) a jsou všichni primárně z Christchurch. Hráči Canterbury jsou překvapivě hráči hrající za region Canterbury. :-) Crusaders je celý Jižní ostrov "od pasu nahoru", neboli se mezi ně počítají i ragbisti z Nelsonu, Blenheimu, Golden Bay atd. Cokoliv jižního "od pasu dolů" už jsou Highlanders.
Hrají se tu totiž dvě hlavní soutěže - národní Air New Zealand Cup, kde proti sobě nastupují mužstva různých novozélandských regionů. Takže Canterbury, Southland (abych přihřála polívčičku své nové domovině), Waikato apod. Pak se hraje soutěž Rebel Super 14 a to je soutěž čtrnácti nejlepších týmů tří ragbyových velmocí - NZ, Austrálie a Jižní Afriky. No a tam jsou právě Crusaders, Highlanders (to je příklad novozélandských týmů) nebo Cheetahs či Lions (zvířátka jsou zase příklady z Jižní Afriky :-)).
Potěšitelný fakt číslo 2 je, že včerejší řežbu vyhráli chlapci z Canterbury (neboli Jižani) 28:20. Takže červenočerná nadvláda pokračuje další rok (už pátý po sobě).Na to, že 8 největších z opor Canterbury je momentálně s All Blacks ve Walesu, to byl super zápas. Na to, že tady na Jihu žije jen čtvrtina obyvatel NZ, zatímco na Severu je jich 3x víc, jsou místní kluby velmi solidní zásobárnou potenciálních All Blacks.
V každém případě gratulace putuje do Christchurch i tady od nás. Vždyť jim místní Stags před měsícem sebrali vítězství o Ranfurly shield, tak jim musíme taky něco dopřát! :-) :-) Osobní potíž mi ale nastane 13. února přístího roku - začíná nová Super 14 a první zápas hrají Crusaders a Highlanders. Jih proti ještě většímu Jihu. Budu se muset učit fandit na obě strany. :-)
čtvrtek 5. listopadu 2009
Jak ji tady jen udržíme?
Dneska jsem zažila velmi zajímavou pracovní situaci. Jedna slečna z administrativního oddělení právě dodělala certifikát, tak jí všichni gratulovali. Na tom není nic tak zajímavého, spíš mě zaujalo to, co přišlo potom.
Po jejím odchodu jsem se nachomýtla do debatující skupiny jejích kolegyň. Ty samozřejmě mluvily o ní a řešily, co teď asi nastane za změny.
„Asi teď nebude už chtít dělat tuhle práci, má teď vyšší kvalifikaci,“ nadhodila jedna.
„No to asi, ne,“ připustila druhá, „to je škoda, je to fajn holka.“
„Třeba tady zůstane, byla tu docela spokojená,“ přidala se třetí.
„Tak bychom mohly nějak zařídit, aby tu zůstala,“ napadlo tu první.
„A jak to chceš udělat?” zajímaly se ty další dvě, „víc peněz jí asi nedají a jiná práce tady v administrativě taky není.“
„No co je pro vás holky v práci nejdůležitější?“ sondovala ta první.
„Mít prima partu, dělat v dobrém prostředí, těšit se ráno do práce na kolegyně,…“ brainstormovala celá administrativa (podotýkám, že samé ženy).
„No tak je to přece jasný,“ spokojeně podotkla ta první dáma „ prostě na ní budeme pořád hodné a budeme jí víc dávat najevo, jak jsme rády, že ji tady máme. Jestli je to pro ni důležité jako pro nás, tak nám neodejde.“ Poté, co si to schválily, rozešly se do spokojeně svých kanceláří.
A tady mám připravovat jako novinku programy koučování? :-)
Po jejím odchodu jsem se nachomýtla do debatující skupiny jejích kolegyň. Ty samozřejmě mluvily o ní a řešily, co teď asi nastane za změny.
„Asi teď nebude už chtít dělat tuhle práci, má teď vyšší kvalifikaci,“ nadhodila jedna.
„No to asi, ne,“ připustila druhá, „to je škoda, je to fajn holka.“
„Třeba tady zůstane, byla tu docela spokojená,“ přidala se třetí.
„Tak bychom mohly nějak zařídit, aby tu zůstala,“ napadlo tu první.
„A jak to chceš udělat?” zajímaly se ty další dvě, „víc peněz jí asi nedají a jiná práce tady v administrativě taky není.“
„No co je pro vás holky v práci nejdůležitější?“ sondovala ta první.
„Mít prima partu, dělat v dobrém prostředí, těšit se ráno do práce na kolegyně,…“ brainstormovala celá administrativa (podotýkám, že samé ženy).
„No tak je to přece jasný,“ spokojeně podotkla ta první dáma „ prostě na ní budeme pořád hodné a budeme jí víc dávat najevo, jak jsme rády, že ji tady máme. Jestli je to pro ni důležité jako pro nás, tak nám neodejde.“ Poté, co si to schválily, rozešly se do spokojeně svých kanceláří.
A tady mám připravovat jako novinku programy koučování? :-)
Všichni mají kola (dvě, tři nebo čtyři) nebo rychlé nohy
V Invercargillu snad ještě víc než kdekoliv jinde na NZ (a to je co říct) kralují kola. Možná je to tím, že odtud byl "world´s fastest Indian", možná proto, že podmínky pro přesun po kolech jsou tady ideální pro všechny. Placaté či mírně zvlněné tratě pro pohodáře, větší kopce pro sportovce a vysokohorské terény pro polykače adrenalinu. K tomu dolouhatánské pláže pro motorky a skůtry a široké asfaltové chodníky pro koloběžky. Polní cesty pro traktoty a ute (to je jižní specialita, která zaslouží časem vlastní příspěvek). Prostě jezdí se všude a všelijak, osobní auta zdaleka nejsou jediným dopravním prostředkem. Jižani, obyvatelé Southlandu, jsou prý také největší cyklofanatici na Zélandu. Je to možné, je jich tu fakt hodně. Taky je to bohem zapomenutý kraj, takže se šetří na všem - i na transportu. A když se k tomu připočítá místní posedlost zdravým životním stylem a pobytem v přírodě, je to jasné. Na severu můžete dělat pomalé procházky, čím dál víc na Jih se musíte pohybovat rychleji, abyste se zahřáli. :-) Proto tady taky asi i běhá víc lidí, než v severnějších částech ostrova. Běhá se i se psy nebo s kočárky. Nejvíc mě ale dostaly dvě dámy kolem padesátky, pilně zabrané do nepřetržitého hovoru, které kolem nás při procházce v Seaward bush prosvištěly docela ostrým tempem. Když se kolem nás cca po půlhodině vracely, pořád ještě mluvily (stejně intenzivně) a pořád měly to svižné tempo. Není nad to spojit příjemné s užitečným! :-)
Angličtina pro nově příchozí, čínština pro domácí
Nový Zéland objevuje kouzlo výuky jazyků. Jazykovky tady vznikají jako houby po dešti, neboť vedle Austrálie je NZ nejbližší zemí Asii, kde poptávka po angličtině roste raketovým tempem. Asiaté své děti (i relativně malé) posílají se učit jazyk raději do ciziny, takže v mnoha místních jazykovkách na studenta-neasiata nenarazíte. Nový Zéland je skvělá země pro učení se angličtině - se svou otevřeností, nadšením místních lidí a velkou měrou sdílení mají studenti možnost poznat nejen jazyk, ale i místní zvyklosti, styl života a všechno, co s tím souvisí. Teď zním asi jako reklama z propagační brožury, ale ono to tak doopravdy je. Jazykovka z Christchurch, ve které se učil před dvěma lety Adámo, je s námi dodneška ve spojení, dokonce nám učitelé dali všechny své kontakty na příbuzné, známé a přátele v Invercargillu, abychom si tu na začátek nepřipadali osamoceni. Paní ředitelka mi zrovna včera psala, že na nás myslela, že v pátek mají celodenní outdoor akci pro studenty v Arthur´s Pass a že by se nám to určitě líbilo, pokud bychom byli trochu blíž. :-) To jsou ale oficiální jazykovky, tedy businessově orientované podnikatelské subjekty (i když se tak leckdy moc nechovají :-)).
Pak je ještě neziskový sektor - např. je tady popůrná výuka pro residenty, kteří nemají angličtinu jako první jazyk - jako třeba my. Existuje organizace, která poskytuje těmto lidem výuku angličtiny zdarma. Jmenuje se ESOL Home Tutors a je to společnost, která disponuje proškolenými dobrovolníky, kteří pak za námi docházejí domů a pomáhají nám pilovat jazyk. Kromě toho ještě dělají hromadné kurzy např. kreativního psaní, konverzace ve skupině apod. Ty už jsou za dobrovolný malý finanční příspěvek. Velmi užitečná věc.
Na druhou stranu zase je tu velmi běžná výuka asijských jazyků a to i ve školách na prvním a druhém stupni. Ke standardní japonštině a hindi se zejména v posledních několika letech úspěšně připojila čínština -tedy asi bych měla správně psát mandarínština. Začínají s ní už pětileté děti a paní učitelky si pochvalují, jak to těmhle malým špuntům skvěle jde - jak mluvení, tak i kreslení znaků. Čínština se mimochodem nabízí i jako dálkový kurz na našem SIT - dokonce v několika variantách. Poptávka po ní totiž taky prudce roste. Jak od místní čínské komunity, která chce své potomky naučit jazyku země, odkud pocházejí jejich předkové, tak i od Kiwíků samotných. NZ má jako první země na světě free trade agreement s Čínou a tak možnosti spolupráce jsou veliké. A Kiwící jsou zase hodně podnikavý národ. :-)
Pak je ještě neziskový sektor - např. je tady popůrná výuka pro residenty, kteří nemají angličtinu jako první jazyk - jako třeba my. Existuje organizace, která poskytuje těmto lidem výuku angličtiny zdarma. Jmenuje se ESOL Home Tutors a je to společnost, která disponuje proškolenými dobrovolníky, kteří pak za námi docházejí domů a pomáhají nám pilovat jazyk. Kromě toho ještě dělají hromadné kurzy např. kreativního psaní, konverzace ve skupině apod. Ty už jsou za dobrovolný malý finanční příspěvek. Velmi užitečná věc.
Na druhou stranu zase je tu velmi běžná výuka asijských jazyků a to i ve školách na prvním a druhém stupni. Ke standardní japonštině a hindi se zejména v posledních několika letech úspěšně připojila čínština -tedy asi bych měla správně psát mandarínština. Začínají s ní už pětileté děti a paní učitelky si pochvalují, jak to těmhle malým špuntům skvěle jde - jak mluvení, tak i kreslení znaků. Čínština se mimochodem nabízí i jako dálkový kurz na našem SIT - dokonce v několika variantách. Poptávka po ní totiž taky prudce roste. Jak od místní čínské komunity, která chce své potomky naučit jazyku země, odkud pocházejí jejich předkové, tak i od Kiwíků samotných. NZ má jako první země na světě free trade agreement s Čínou a tak možnosti spolupráce jsou veliké. A Kiwící jsou zase hodně podnikavý národ. :-)
úterý 3. listopadu 2009
Shocking Crime Scene
Ne, to není odvrácená tvář Invercargillu s nekalými živly podsvětí, i když jsou to dnes tři nejvíce zmiňovaná slova na našich třech ostrovech v regionu - míněn ostrov Severní, Jižní a Západní (tak laškovně Kiwíci nazývají Austrálii).
Dnešní den patřil Melbourne Cupu a tedy koním. Kdo něco znamenal a byl chlap, tak sázel na dostizích, kdo jako chlap nic neznamenal, sázel taky, jen o něco míň. Kdo něco znamenal a byl ženská, tak musel mít na hlavě co nejneuvěřitelnější kloboučí kreaci, aby nic neznamenající ženská to mohla náležitě okouknout a okomentovat.
Koňský šrumec byl všude - v hospodách, v ulicích, v práci... Dneší pracovní morálka se nebrala moc vážně - běžel se přece nejslavnější dostih na Jižní polokouli! Představte si trojitou Velkou Pardubickou řízlou volbou Miss Universe, předáváním Nobelových cen a vypuštěním Apolla 13 a dostanete zhruba atmosféru MC. Kiwíci měli navíc ve startovním poli hned několik zástupců, kteří se museli náležitě povzbuzovat alespoň od obrazovek. Kdo totiž vyhraje Melbourne Cup, zajistí si doživotní slávu a uznání - od žokeje po koně, jeho trenéra i majitele.
No a proč ta tři strašidelná slova v názvu příspěvku? Vyhrál totiž australský koník Shocking před irským kolegou s ještě více šokujícím jménem - Crime Scene. Koníci se úporně rvali o vedení skoro půl kilometru, takže komentátor jenom ochraptěle řval "Shocking Crime Scene, Shocking Crime Scene!" Nakonec to vyhrál Shocking, což pro znalce vůbec nic šokujícího nebylo - vyhrál favorit. A kromě tohoto cirkusu k žádným šokujícím zločinům na australsko-novozélandské scéně nedošlo. Kiwíci jsou sice s Australany věčně na kordy, jakmile jde ale o čest regionu (trofeje se zachtělo i Irům a Angličanům), tak se tady drží spolu. Prostě tentokrát vyhrál JIH proti Severu! :-)
Dnešní den patřil Melbourne Cupu a tedy koním. Kdo něco znamenal a byl chlap, tak sázel na dostizích, kdo jako chlap nic neznamenal, sázel taky, jen o něco míň. Kdo něco znamenal a byl ženská, tak musel mít na hlavě co nejneuvěřitelnější kloboučí kreaci, aby nic neznamenající ženská to mohla náležitě okouknout a okomentovat.
Koňský šrumec byl všude - v hospodách, v ulicích, v práci... Dneší pracovní morálka se nebrala moc vážně - běžel se přece nejslavnější dostih na Jižní polokouli! Představte si trojitou Velkou Pardubickou řízlou volbou Miss Universe, předáváním Nobelových cen a vypuštěním Apolla 13 a dostanete zhruba atmosféru MC. Kiwíci měli navíc ve startovním poli hned několik zástupců, kteří se museli náležitě povzbuzovat alespoň od obrazovek. Kdo totiž vyhraje Melbourne Cup, zajistí si doživotní slávu a uznání - od žokeje po koně, jeho trenéra i majitele.
No a proč ta tři strašidelná slova v názvu příspěvku? Vyhrál totiž australský koník Shocking před irským kolegou s ještě více šokujícím jménem - Crime Scene. Koníci se úporně rvali o vedení skoro půl kilometru, takže komentátor jenom ochraptěle řval "Shocking Crime Scene, Shocking Crime Scene!" Nakonec to vyhrál Shocking, což pro znalce vůbec nic šokujícího nebylo - vyhrál favorit. A kromě tohoto cirkusu k žádným šokujícím zločinům na australsko-novozélandské scéně nedošlo. Kiwíci jsou sice s Australany věčně na kordy, jakmile jde ale o čest regionu (trofeje se zachtělo i Irům a Angličanům), tak se tady drží spolu. Prostě tentokrát vyhrál JIH proti Severu! :-)
Elektronický rezervační systém made in nadšenec from Invercargill
Občas člověku spadne čelist, co všechno jsou lidi schopní vynalézt. Jak dneska.
Byli jsme našeho teenagera zapsat v místním squashovém klubu. Velký poprask, všichni se seběhli - budeme mít hráče až z EVROPY! :-)
Ujal se nás samotný pan president klubu (poté, co jsme 10 minut čekali, než vyleze ze sprchy). Ujistil nás, že jsou velmi friendly klub a že u nich budeme mít všechno, co potřebujeme, abychom si hru náležitě užili. Už to, že mluvil v množném čísle (používal slovní spojení you both) , mě poněkud znepokojilo, protože jsem dítěti svatosvatě slíbila, že spolu opravdu hrát nebudeme (co může být pro patnáctiletého chlapce trapnějšího, že?). Pak nám předal přihlášky, membership je příjemných 30 dolarů na půl roku/osoba. Moje snaha dopátrat se nějakého rozpisu, kdy se může na kurty (tak, abychom se tam s potomkem určitě nepotkali), nebyla moc úspěšná. Pan president mi pořád nerozuměl, až pak konečně pochopil a s upřímnou hrdností mi vysvětlil, že na tyhle kurty se chodí kdykoliv. 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. On sám někdy chodí mlátit míčkem do zdi v noci nebo brzy ráno, pokud nemůže spát. Jakmile jsi člen a máš ELEKTRONICKOU kartičku, tak můžeš přijít kdykoliv. Impresivní, ale to hlavní mělo teprv přijít.
Ta kartička funguje totiž jako klíč k hlavním dveřím a navíc jako vstup do elektronického rezervačního systému kurtů! To mě zaujalo, tak jsem si nechala ukázat, jak to funguje. Pan president mě nadšeně zavedl k podivné papundeklové bedýnce na zdi.
"Tu kartičku sem takhle strčíš a náš systém vybere kurt, kde budeš hrát a rozsvítí ti na něm světlo. To se pak za hodinu samo zhasne." Vysvětlil mi.
Pochválila jsem to s tím, že je super, že mají přehled, kdo a jak často hraje. Na to se zatvářil trošku zaraženě - no ten přehled nemáme, protože všichni máme stejný kód. Ale zase si všichni můžou bejt jistí, že se na kurt dostanou.
Hm, to je asi velký klub, když se hlídá obsazenost 6 kurtů. Dnes se hrálo jen na dvou. Asi ještě nějací členové přijdou.
No ono se vlastně ještě nestalo, že by bylo všech 6 kurtů plných. Ale kdyby, tak máme elektronický systém. A tohle všechno vymyslel a sestrojil jeden náš člen úplně sám!
Takže v podstatě dálkové ovládání vypínače světla. :-) Zase ale má člověk jako bonus chvilkový pocit napětí, protože neví, na jakém kurtu se mu světýlko rozsvítí. Vivat kybernetika made in Invercargill. :-) :-) :-)
Vždycky budu znovu a znovu obdivovat nezkrotnou touhu kiwíků kutit a vynalézat. Opět jsem si možná trošku rýpla, ale mám tyhle lidi fakt ráda. Někdo říkal, že čím dál na jih na Zélandu člověk dojede, tím zajímavější, svébytnější a přátelštější lidi potká. Zatím se to naplňuje - a díky tomu, že jsme hóooodně jižně, si asi ještě hodně užijeme. :-) :-) :-)
Byli jsme našeho teenagera zapsat v místním squashovém klubu. Velký poprask, všichni se seběhli - budeme mít hráče až z EVROPY! :-)
Ujal se nás samotný pan president klubu (poté, co jsme 10 minut čekali, než vyleze ze sprchy). Ujistil nás, že jsou velmi friendly klub a že u nich budeme mít všechno, co potřebujeme, abychom si hru náležitě užili. Už to, že mluvil v množném čísle (používal slovní spojení you both) , mě poněkud znepokojilo, protože jsem dítěti svatosvatě slíbila, že spolu opravdu hrát nebudeme (co může být pro patnáctiletého chlapce trapnějšího, že?). Pak nám předal přihlášky, membership je příjemných 30 dolarů na půl roku/osoba. Moje snaha dopátrat se nějakého rozpisu, kdy se může na kurty (tak, abychom se tam s potomkem určitě nepotkali), nebyla moc úspěšná. Pan president mi pořád nerozuměl, až pak konečně pochopil a s upřímnou hrdností mi vysvětlil, že na tyhle kurty se chodí kdykoliv. 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. On sám někdy chodí mlátit míčkem do zdi v noci nebo brzy ráno, pokud nemůže spát. Jakmile jsi člen a máš ELEKTRONICKOU kartičku, tak můžeš přijít kdykoliv. Impresivní, ale to hlavní mělo teprv přijít.
Ta kartička funguje totiž jako klíč k hlavním dveřím a navíc jako vstup do elektronického rezervačního systému kurtů! To mě zaujalo, tak jsem si nechala ukázat, jak to funguje. Pan president mě nadšeně zavedl k podivné papundeklové bedýnce na zdi.
"Tu kartičku sem takhle strčíš a náš systém vybere kurt, kde budeš hrát a rozsvítí ti na něm světlo. To se pak za hodinu samo zhasne." Vysvětlil mi.
Pochválila jsem to s tím, že je super, že mají přehled, kdo a jak často hraje. Na to se zatvářil trošku zaraženě - no ten přehled nemáme, protože všichni máme stejný kód. Ale zase si všichni můžou bejt jistí, že se na kurt dostanou.
Hm, to je asi velký klub, když se hlídá obsazenost 6 kurtů. Dnes se hrálo jen na dvou. Asi ještě nějací členové přijdou.
No ono se vlastně ještě nestalo, že by bylo všech 6 kurtů plných. Ale kdyby, tak máme elektronický systém. A tohle všechno vymyslel a sestrojil jeden náš člen úplně sám!
Takže v podstatě dálkové ovládání vypínače světla. :-) Zase ale má člověk jako bonus chvilkový pocit napětí, protože neví, na jakém kurtu se mu světýlko rozsvítí. Vivat kybernetika made in Invercargill. :-) :-) :-)
Vždycky budu znovu a znovu obdivovat nezkrotnou touhu kiwíků kutit a vynalézat. Opět jsem si možná trošku rýpla, ale mám tyhle lidi fakt ráda. Někdo říkal, že čím dál na jih na Zélandu člověk dojede, tím zajímavější, svébytnější a přátelštější lidi potká. Zatím se to naplňuje - a díky tomu, že jsme hóooodně jižně, si asi ještě hodně užijeme. :-) :-) :-)
Je to ještě romantika?
Kdo to nezná – lebedíte si v teplíčku a za oknem prší. Kapky deště bubnují do střechy a vy si potichu pouštíte romantickou muziku. V Česku. Na Zélandu dáváte zvuk televize na maximum, abyste vůbec něco slyšeli, jaký je to rachot. Kiwí domky (moje věčné a vděčné téma - jedno z mála, na co se tu dá pěkně od plic po česku zanadávat :-)) mají povětšinou střechu z vlnitého plechu a tak i relativně neškodný deštík dokáže vykouzlit slušné decibely. Natož pořádný slejvák. Nebo kroupy - a to tenkrát byly relativně malinké. Člověk měl pocit, že mu po střeše přebíhá peloton rozzuřených hrochů. Od kolegyně z práce jsem se dověděla, že při loňském Tour de Southland (správně – cyklisti) schytali závodníci kroupy hned za Bluffem (odtamtud závod vyjíždí). A ne jen tak ledajaké – byly to solidní blbouny, takže večer vypadali ne jako cyklisti po první etapě, ale spíš jako boxeři po deseti kolech.
My máme jedno veliké privilegium – bydlíme v univerzitním ZDĚNÉM domečku, což je dost vzácnost a znamená to, že náš domek je podstatně méně papundeklový, než domky okolo. Většina domků je ze dřeva, takže je v nich nejen kosa (to slovo tady ale neznají, jim je doma teplo ještě při 9 stupních), ale můžete si v pohodě vyslechnout i plány na víkend sousedů ob dvě parcely (tedy pokud zrovna neprší :-)). Ale ani náš zděný domek není úplně zvukotěsný. Máme jednoduchá okna (dvojitá se tu stala hitem teprve asi před 5 lety) a hned za plotem tělocvičnu. S hodinami aerobiku od 6 hod. ráno. Farmáři vstávají brzy a klika je, že já taky. Adámo je zase v polospánku až do 11 dopoledne, takže toho nevzbudí nic, natož nějaký zvučný hlas ztepilého instruktora vášnivě povzbuzujícího své svěřence k vyššímu tempu. Rytmické údery bubnu jsou také v pohodě – jen mě vždycky od šesti do sedmi střídavě hlodá svědomí, že bych asi měla taky a střídavě je mi blaženě, že tam za plotem oni musejí upoceně tlapkat do rytmu takhle brzy ráno, zatímco já si ještě medím v teple. Ale udělali mi radost - od loňska (asi tušili, že se sem chystám) má tahle „naše“ tělocvična unikát – několik spinningových kol. Moc lidí na ně ještě nechodí (proč sedět na kole, které se nehýbe?), takže už se chystám. Od sedmi. :-)
My máme jedno veliké privilegium – bydlíme v univerzitním ZDĚNÉM domečku, což je dost vzácnost a znamená to, že náš domek je podstatně méně papundeklový, než domky okolo. Většina domků je ze dřeva, takže je v nich nejen kosa (to slovo tady ale neznají, jim je doma teplo ještě při 9 stupních), ale můžete si v pohodě vyslechnout i plány na víkend sousedů ob dvě parcely (tedy pokud zrovna neprší :-)). Ale ani náš zděný domek není úplně zvukotěsný. Máme jednoduchá okna (dvojitá se tu stala hitem teprve asi před 5 lety) a hned za plotem tělocvičnu. S hodinami aerobiku od 6 hod. ráno. Farmáři vstávají brzy a klika je, že já taky. Adámo je zase v polospánku až do 11 dopoledne, takže toho nevzbudí nic, natož nějaký zvučný hlas ztepilého instruktora vášnivě povzbuzujícího své svěřence k vyššímu tempu. Rytmické údery bubnu jsou také v pohodě – jen mě vždycky od šesti do sedmi střídavě hlodá svědomí, že bych asi měla taky a střídavě je mi blaženě, že tam za plotem oni musejí upoceně tlapkat do rytmu takhle brzy ráno, zatímco já si ještě medím v teple. Ale udělali mi radost - od loňska (asi tušili, že se sem chystám) má tahle „naše“ tělocvična unikát – několik spinningových kol. Moc lidí na ně ještě nechodí (proč sedět na kole, které se nehýbe?), takže už se chystám. Od sedmi. :-)
pondělí 2. listopadu 2009
Kdyby člověk netušil, k čemu jsou hrušky ....
... tak mu to místní potravinový supermarket Countdown náležitě vysvětlí. Pod názvem Hrušky, Nový Zéland (tady se musí důsledně dodržovat identifikace země původu dané potraviny) a cenou (2.70 NZD/kilo) se skví douška: Skvělý zdroj vlákniny a vitamínu C, potřebný zejména po zimě. U brambor z Nového Zélandu za 3,40 je zase poznámka o tom, jak s nimi po zakoupení naložit (máme tu totiž brambory na salát, na vaření ve slupce, na americký způsob, na hranolky atd.) Každé totiž mají jiný tvar, velikost i barvu. Prostě vás při nákupu nenechají tápat. :-) Při placení vás pokladní nezapomene upozornit na vaše neznalosti (tohle kupte ještě jedno, ušetříte 40%) případně vás od nákupu odradí (kupte to až zítra, to bude ve slevě).
Přesto není běžný kiwí zákazník ještě spokojen - je potřeba udělat pro naši zdravou stravu podstatně více. Vedou se tu debaty, jestli začít na potraviny používat semafor (cedulka se třemi okénky: zelené -je to zdravé, žluté - bacha, nic moc a červené - nejez ten sajrajt). Zákazníci jsou pro a zdůvodňují to větami typu "kdo má číst ty blechy" (míněno složení obsahu daného pytlíku,většinou mikroskopicky ukryto naspodu či zadní straně obalu). Výrobci jsou nejednotní - pochopitelně nejvíc protestují distributoři kandidátů na červená okýnka. Tak uvidíme, jak tenhle souboj dopadne. Po osvobození kuřat z drůbežáren (free range eggs) a dosažení kolosálních brokolic bez jediného mililitru postřiku (organic grown) by to bylo další velké vítězství. :-)
Možná si z toho trochu utahuji, ale to je tím, že tu koupená jablka i mrkev VONÍ a většina ovoce a zeleniny má opravdu CHUŤ. Asi jsem už pamětník, ale tak nějak chutnala jabka, pro která jsme jako malí caparti lezli na strom. Málo naplat - Zéland je národem farmářů a Southland je hrdým příkladem.
Přesto není běžný kiwí zákazník ještě spokojen - je potřeba udělat pro naši zdravou stravu podstatně více. Vedou se tu debaty, jestli začít na potraviny používat semafor (cedulka se třemi okénky: zelené -je to zdravé, žluté - bacha, nic moc a červené - nejez ten sajrajt). Zákazníci jsou pro a zdůvodňují to větami typu "kdo má číst ty blechy" (míněno složení obsahu daného pytlíku,většinou mikroskopicky ukryto naspodu či zadní straně obalu). Výrobci jsou nejednotní - pochopitelně nejvíc protestují distributoři kandidátů na červená okýnka. Tak uvidíme, jak tenhle souboj dopadne. Po osvobození kuřat z drůbežáren (free range eggs) a dosažení kolosálních brokolic bez jediného mililitru postřiku (organic grown) by to bylo další velké vítězství. :-)
Možná si z toho trochu utahuji, ale to je tím, že tu koupená jablka i mrkev VONÍ a většina ovoce a zeleniny má opravdu CHUŤ. Asi jsem už pamětník, ale tak nějak chutnala jabka, pro která jsme jako malí caparti lezli na strom. Málo naplat - Zéland je národem farmářů a Southland je hrdým příkladem.
Ženy neznají kulturní rozdíly
Konečně je to potvrzené! V sobotu hráli naši celočerní kluci (All Blacks, pro ty, co to ještě nevědí) v Tokiu. Japonsko zrovna není ragbyovou velmocí, hrajou to asi tak jako Češi :-) ale za dva roky tu máme mistrovství světa, shodou okolností na NZ a je potřeba nalákat nějaké turisty. Takže se premiér John Key svezl do japonské metropole s našimi božskými hochy a počal dělat osvětu mezi japonským obyvatelstvem. Ukazoval se s hráči kde se dalo a evidentně se mu zadařilo. Výsledek ukazovali dnes v televizi - shluky uculených Japonek, které přiznávaly, že sice ragby vůbec nerozumějí, ale milujou Richieho McCawa a Dana Cartera. :-) :-) :-) Takže po Novozélanďankách, Australankách, Jihoafričankách, Britkách a Francouzkách (a několika Češkách :-)) jsou tu další holky s dobrým vkusem! Vítejte v černém klubu, dámy!
Jaký tvar má kytara
Dave Dobbyn je novozélandská legenda, možná něco jako český Karel Gott. Narozdíl ale od Karla, který je pro některé věkové (a genderové :-)) skupiny poněkud hůře zkousnutelný, Davea Dobynna tu milují snad úplně všichni. Napsal mraky písniček, dneska už skoro lidových, a několik z nich jsou vedle oficiální "God of nation" v podstatě dalšími kiwími hymnami. Například Welcome home nebo Loyal. Na Daveovi je sympatické to, že je kozoroh (narozky má přesně deset dní přede mnou), že má pořád bezprostřední radost z hraní (i po padesáti letech jezdí v dodávce koncertní šňůry po obou ostrovech) a že má opravdu upřímně rád svojí zemi. Jeho úplně nejznámější písnička se jmenuje Slice of heaven - asociace je nesporná. :-) Na ukázku závěr textíku z Welcome home (hraje se často u mezinárodních sportovních utkání - pozn. Novozélanďané mají černobílé dresy):
There´s a cloud the full lenght of there isles
Just playing chase with the sun
And it´s black, it´s while, it´s wild
All the colours are one.
So welcome home, I bid you welcome, I bid you welcome
Welcome home from the bottom of our hearts
Welcome home see I made a space for you now
Welcome home from the bottom of our hearts.
PS: V roce 2010 Dave opět vyjíždí na Winery tour. Pevně doufám, že si ji po roce zopakuji. :-) A ohledně té kytary: Dave řekl, že "to má jasný důvod, že kytara má tvar klíče. Otvírá totiž dveře a srdce."
There´s a cloud the full lenght of there isles
Just playing chase with the sun
And it´s black, it´s while, it´s wild
All the colours are one.
So welcome home, I bid you welcome, I bid you welcome
Welcome home from the bottom of our hearts
Welcome home see I made a space for you now
Welcome home from the bottom of our hearts.
PS: V roce 2010 Dave opět vyjíždí na Winery tour. Pevně doufám, že si ji po roce zopakuji. :-) A ohledně té kytary: Dave řekl, že "to má jasný důvod, že kytara má tvar klíče. Otvírá totiž dveře a srdce."
Severní vítr je krutý, jižní ještě krutější
Takovej větrnej mazec, jakej se dá zažít v Southlandu, je opravdu unikátní. Dnes jsem měla pocit, že z Invercargillu zmizí alespoň polovina střech včetně té naší. Kolegyně v práci se divily (ne tomu větru, ale tomu, že touhle dobou obvykle už bývá klid, vítr je prý jen brzy na jaře). Asi nám chtěl Divoký jih ukázat, co to znamená "lehce ochutnat" pravý nefalšovaný Southerly.
My jsme si to užili naštěstí většinou indoor, ale dnes městem projížděla Tour de Southland (další megazážitek, při kterém asistovali divácky skoro všichni místní - kiwí obdoba Tour de France pro ty, co mají rádi extrémní podmínky :-)), tak mi těch cyklistů na silničních kolech bylo docela líto. Byť to byli šlachovití ostřílení borci s mezinárodní zkušeností, tak pro dost z nich tohle už byla síla. Invercargill byl -přes svou placatost - něco jako extrémní větrná hůrka a umím si představit, že za městem na volných pláních to s nimi cloumalo ještě víc. Ve zprávách pak byla k vidění zakrvácená lýtka, orvané dresy, píchlé gumy a týmy opravářů a zdravotních sester v akci. Jeden ze zahraničních účastníků se reportérce velmi úpřímně svěřil, že "na dovolenou by sem fakt nejel." Ale jak říkaly mé kiwí kolegyně" "She´ll be right - vono to přejde." Pro jistotu jsem ale na noc zatáhla ruční brzdu u auta. Ještě ho budeme potřebovat. :-)
My jsme si to užili naštěstí většinou indoor, ale dnes městem projížděla Tour de Southland (další megazážitek, při kterém asistovali divácky skoro všichni místní - kiwí obdoba Tour de France pro ty, co mají rádi extrémní podmínky :-)), tak mi těch cyklistů na silničních kolech bylo docela líto. Byť to byli šlachovití ostřílení borci s mezinárodní zkušeností, tak pro dost z nich tohle už byla síla. Invercargill byl -přes svou placatost - něco jako extrémní větrná hůrka a umím si představit, že za městem na volných pláních to s nimi cloumalo ještě víc. Ve zprávách pak byla k vidění zakrvácená lýtka, orvané dresy, píchlé gumy a týmy opravářů a zdravotních sester v akci. Jeden ze zahraničních účastníků se reportérce velmi úpřímně svěřil, že "na dovolenou by sem fakt nejel." Ale jak říkaly mé kiwí kolegyně" "She´ll be right - vono to přejde." Pro jistotu jsem ale na noc zatáhla ruční brzdu u auta. Ještě ho budeme potřebovat. :-)
Jak se jezdí v Invercargillu
Dost nezvykle. Města na Jižním ostrově se totiž vyznačují tím, že mají velmi široké hlavní silnice (klidně až tři pruhy) s minimálním provozem. Ranní špička je charakteristická tím, že stojíte klidně i 3 minuty v "zácpě" na světlech. I tomu se dá ale vyhnout, protože - jak už jsem podotkla dříve - Invercargill vlastní tak asi 10 křižovatek se semafory, které Prahou vycvičený řidič hravě obkličkuje. Jediný opravdový dopravní šrumec je v 8,40 ráno a po 15 hodině přes školami, kde rodiče vysypávají a opětovně vyzvedávají své ratolesti. I to je tady ale oproti Christchurch podstatně jednodušší - protože většina věcí je v dosahu "walking distance", je podíl dovážejících se dětí výrazně menší.
Co mi tady oproti Christchurch chybí, jsou dopravní "dědové a babky", neboli důchodci, dohlížející na ratolesti na hlavních křižovatkách při cestách do a ze školy. Ty jsem tady ještě nepotkala - nejspíš proto, že tu moc nejsou potřeba. Přechody u škol si ohlídají dětičky samy - mají tady služby u speciálních závor, které se zavírají vždycky, když nějaký školák či jiný chodec potřebuje přejít. Takže žádné kýble s praporky a děda v šortkách a kulichu, jak jsme byli zvyklí u Hillmortonu. :-)
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je tu asi největším problémem ohlídat maximální rychlost, kterou se dá po městě jezdit (to je 50 km/hod.), protože ty dlouhé, rovné, ničím nepřerušované hlaďoučké asfaltky přímo vybízejí se rozjet vyšším tepem. :-)
Pro teenagery je to ideální prostředí na učení se jezdit autem. Řidičák (ten nejomezenejší, jsou tady tři stupně) je možné získat už v 15ti letech. tak uvidíme, jak se náš patnáctiletý teenager bude na tuto možnost tvářit.
Co mi tady oproti Christchurch chybí, jsou dopravní "dědové a babky", neboli důchodci, dohlížející na ratolesti na hlavních křižovatkách při cestách do a ze školy. Ty jsem tady ještě nepotkala - nejspíš proto, že tu moc nejsou potřeba. Přechody u škol si ohlídají dětičky samy - mají tady služby u speciálních závor, které se zavírají vždycky, když nějaký školák či jiný chodec potřebuje přejít. Takže žádné kýble s praporky a děda v šortkách a kulichu, jak jsme byli zvyklí u Hillmortonu. :-)
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je tu asi největším problémem ohlídat maximální rychlost, kterou se dá po městě jezdit (to je 50 km/hod.), protože ty dlouhé, rovné, ničím nepřerušované hlaďoučké asfaltky přímo vybízejí se rozjet vyšším tepem. :-)
Pro teenagery je to ideální prostředí na učení se jezdit autem. Řidičák (ten nejomezenejší, jsou tady tři stupně) je možné získat už v 15ti letech. tak uvidíme, jak se náš patnáctiletý teenager bude na tuto možnost tvářit.
neděle 1. listopadu 2009
All Blacks - Wallabies 32 : 19!!! :-) :-)
Kdo sleduje, pochopí, jakou velkou radost tohle včerejší vítězství v Tokiu nad "bratry" z Austrálie udělalo! Richie zpět, Dan zpět a zas to šlape. Dan Carter kopal naprosto bezchybně a dal 22 bodů (proměnil 8 z 8mi!). Richie McCaw byl vyhlášem nejlepším hráčem utkání. A Adam Thomson je taky čím dál lepší. Gratulace veliká!
Konec mobilního mobilování
A už je to tady taky - od prvního listopadu platí pro všechny řidiče zákaz používání mobilu v autě. Ještě z loňska si pamatuji, že se o tom hodně mluvilo, vedly se vášnivé debaty a dělaly se různé průzkumy názorů, ve kterých jednoznačně vedli odpůrci mobilování za jízdy. Před několika měsíci se tedy schválil zákon a v podstatě vzápětí se uvádí do života. Z téhle rychlosti by si čeští zákonodárci měli vzít příklad. Přestože se o Novém Zélandu říká, že je tady "laid back lifestyle" neboli pohodička a na všechno čas, tyhle věci jim docela odsejpají. Takže ode dneška se nesmí za jízdy ani mluvit (jenom s hands free) ani textovat. Místní mobilní operátoři pro jistotu včera poslali všem uživatelům mobilů upozornění typu "hele, dej si bacha, od zejtřka už mě nesmíš používat při jízdě" a i policie si připravila strategii: při prvním prohřešku ti jen domluvíme, při druhém už máš smůlu - pokuta. Kolik bude, to ještě nevím a ani to zjišťovat moc nechci. :-)
sobota 31. října 2009
Zachraňte papoušky kakapo!
Byli jsme se před týdnem podívat na Stewart Islandu na tzv. kakapo encounter. Ne že bychom se už nemohli dočkat se podívat na Stewart Island, poslední baštu "pravého původního Zélandu" (což byla taky trošku pravda), ale protože to byla naše první a nejspíš poslední možnost vidět naživo jednoho z kakapů, Sirocca. Kakapové jsou noční papoušci, asi největší a nejtěžší (mají obvykle něco mezi 2-4mi kg) nelétaví vegetariáni. Zbývá jich na světě asi jen pouhá stovka, žijí jen na NZ a jsou tu velmi přísně chráneni. Žijí jen na těch novozéladských ostrovech, které jsou plně zbaveny všech vetřelců (hlavně krys, koček a lasiček), a kam se ani lidé téměř nedostanou. Jedním z takových ostrovů je malý Ulva Island, ležící v Patersonově zátoce mnohem většího Stewart Islandu. Tam mají jako na jeden z mála turisté vstup standardně povolen a po tři týdny tam bylo možné se setkat ve večeních hodinách s kakapem Siroccem. Ten tam byl dočasně přivezen z jiného ostrova, protože jako jediný z kakapů miluje lidi - dokonce natolik, že je oproti svým kolegům jednoznačně preferuje. Jak malý byl prý hodně nemocný a tak se mu ochranáři nadstandardně věnovali. Od té doby Sirocco lidi neustále vyhledává a všechny pokusy ho vrátit do přírody mezi ostatní kakapy zatím selhaly. Sirocco vysazený v buši, místo aby se družil a vyhledal své plemeno, poctivě tlapkal několik kilometrů za ochranáři zpátky do civilizace. Což musel být na nelétavého bumbrdlíčka opravdu velký výkon. :-) Takže se nakonec Scirocco stal alespoň "mluvčím" ostatních kakapů a je (a asi dost rád) využíván k předváděcím akcím, které mají upozornit na potřebu ochrany kakapů - a pochopitelně i k získávání peněz na ni. Vidět ho byl opravdu zážitek. A možnost alespoň trošku finančně pomoci organizaci, která se stará o jejich nevyhynutí. Její výsledky jsou vynikající - od poloviny devadesátých let, kdy záchranný program začal, se počet kakapů zvýšil skoro dvojnásobně. A to je skvělá zpráva. Třeba se podaří docílit v současné době téměř nesplnitelný limit 150 žijících kakapů na světě.
Více o kakapech a jejich záchranném programu na http://www.kakaporecovery.org.nz/
Více o kakapech a jejich záchranném programu na http://www.kakaporecovery.org.nz/
Golf pro každou kapsu
Čím déle jsem tady a lépe to tu poznávám, tím se mi upravuje názor na golfisty a golf vůbec. Golf na Zélandu se dost liší od golfu v ČR, alespoň podle vnímání "normálních" lidí. Tady hrajou golf normální lidi. V normálních tričkách za normální ceny. Hřiště jsou všem dostupná a jsou jich tu mraky - jen v Invercargillu jsou čtyři (máme 50.000 obyvatel - ale to myslím, že k tomu počítají všechny vesnice v radiu 100 km :-)) a jedno jsme dokonce našli na Stewart Islandu, kde žijí necelé čtyři stovky obyvatel. Pro místní lidi je golf stejnou možností trávit čas venku jako třeba zahradničit, chodit po horách nebo vyrazit na kolo. Oni rádi tráví čas venku - jak už jsem psala, není divu, když v těch papundeklových domcích je skoro stejně "teplo". :-) Menší golfová hřiště chtějí 10 dolarů vstupné a pokud si člověk dohodne membership (např. 300 dolarů na rok), vyjde ho to ještě o mnoho levněji.
S golfovými hřišti je to tady vlastně stejné jako s hotely a hospodami - můžete mít jako fajnšmekr světovou třídu s tím nejlepším servisem (který se pochopitelně platí) nebo si to můžete amatérsky vyzkoušet v menším a skromnějším provedení. Prostě možnosti pro každou kapsu, jak se tady s oblibou říká. Možná se pomalu propracuji k názoru, že golf není jen pro snoby a že člověk nemusí zaplatit majlant, aby se na nějakém z hřišť mohl projít po greenu.
S golfovými hřišti je to tady vlastně stejné jako s hotely a hospodami - můžete mít jako fajnšmekr světovou třídu s tím nejlepším servisem (který se pochopitelně platí) nebo si to můžete amatérsky vyzkoušet v menším a skromnějším provedení. Prostě možnosti pro každou kapsu, jak se tady s oblibou říká. Možná se pomalu propracuji k názoru, že golf není jen pro snoby a že člověk nemusí zaplatit majlant, aby se na nějakém z hřišť mohl projít po greenu.
Skoroprohibicí k rozkvětu
Invercargill je v mnoha ohledech zvláštní město - dnes chci napsat o jedné místní "specialitě", která je unikátní i v rámci Jižního ostrova. Tady se nedá koupit v supermarketu pivo ani víno, o tvrdém alkoholu už nemluvě vůbec. Vzhledem k tomu, že jsem tady už byla pár dní v březnu 09 a tato skutečnost je mi známá, mě to už nepřekvapilo. Tenkrát jsme ale lítaly s kamarádkou v Countdownu mezi regály a usilovně pásly po Sauvignonu, když asi po pátém projetí všech uliček jsme musely konstatovat, že "tady to fakt není". Na druhou stranu - "bottle storů" je tu požehnaně a to znamená, že oslavchtiví obyvatelé a turisti naprázdno nepřijdou. Donedávka mi ale bylo záhadou, proč to tak je.
Na "vině" je místní trust (spolek), který uděluje licence na prodej alkoholu. Jak jsem pochopila, tak jeho strategie je následující: nedávat licence zámořským firmám, protože u těch putuje zisk do jejich mateřských zemí. To vysvětluje ty supermarkety - všechny jsou v podstatě australské. Udělovat licence místním s tím, že část zisku putuje do kasičky trustu, který s ním bude konat dobro. Taková typická malá domů. Co s ní asi ten náš milý trust dělá? No dělá celkem dost - sponzoruje sportovní aktivity a kroužky pro děti, postavil městský bazén, dotuje ochranu přírody a projekty s tím spojené. Možná to není až tak hloupá myšlenka - a jak znám novozéladský smysl pro spravedlnost a poctivost, myslím, že peníze putují opravdu tam, kam mají. Aspoň si to místňáci chválí. A já mám při každém otevření láhve vína či piva hřejivý pocit, že se také podílím na rozkvětu místní komunity. :-)
Na "vině" je místní trust (spolek), který uděluje licence na prodej alkoholu. Jak jsem pochopila, tak jeho strategie je následující: nedávat licence zámořským firmám, protože u těch putuje zisk do jejich mateřských zemí. To vysvětluje ty supermarkety - všechny jsou v podstatě australské. Udělovat licence místním s tím, že část zisku putuje do kasičky trustu, který s ním bude konat dobro. Taková typická malá domů. Co s ní asi ten náš milý trust dělá? No dělá celkem dost - sponzoruje sportovní aktivity a kroužky pro děti, postavil městský bazén, dotuje ochranu přírody a projekty s tím spojené. Možná to není až tak hloupá myšlenka - a jak znám novozéladský smysl pro spravedlnost a poctivost, myslím, že peníze putují opravdu tam, kam mají. Aspoň si to místňáci chválí. A já mám při každém otevření láhve vína či piva hřejivý pocit, že se také podílím na rozkvětu místní komunity. :-)
pátek 30. října 2009
Déja Vu
Říká se, že když člověk podlehle kouzlu nějaké země, má tendenci se do ní často vracet. I když je ta země pěkně daleko. Takže od října jsme opět na Jižáku, tentokrát v Invercargillu. Není mnoho míst na světě, kam je do Antarktidy blíž než odsud a je tu prý nejjižněji položený McDonald na zeměkouli - což je fakt. :-) Tedy nevíme jistě, jestli nejjižněji položený, ale je tu.
Přestože jsme tu teprve 14 dní, je hodně věcí, které člověk shledává "jako doma". Respektive které se příliš neliší od Christchurch, kde jsme žili předtím. Invercargill je pochopitelně menší - když jsme v Christchurch nakládali auto, známí si z nás permanentně utahovali: Mobil si s sebou neber, tam určitě není pokrytí. Případně - Hele a zjišťovala jsi, jestli tam mají baráky elektřinu? Pak ale spousta z nich přiznala, že tady na "drsném Jihu" nikdy v životě nebyla a o Invercargillu ví pouze z doslechu. Pokusím se tedy během našeho pobytu tady pokud možno objektivně informovat o tom, jak to tady chodí. Poznatek první - elektřina i mobilní pokrytí tu je. :-) A dokonce funguje i internet a kromě McDonalda je tu Burger King, KFC a Pizza Hutt. Takže civilizace - bydlíme v centru a tak to máme nasázené všechno hezky kolem! :-)
Přestože jsme tu teprve 14 dní, je hodně věcí, které člověk shledává "jako doma". Respektive které se příliš neliší od Christchurch, kde jsme žili předtím. Invercargill je pochopitelně menší - když jsme v Christchurch nakládali auto, známí si z nás permanentně utahovali: Mobil si s sebou neber, tam určitě není pokrytí. Případně - Hele a zjišťovala jsi, jestli tam mají baráky elektřinu? Pak ale spousta z nich přiznala, že tady na "drsném Jihu" nikdy v životě nebyla a o Invercargillu ví pouze z doslechu. Pokusím se tedy během našeho pobytu tady pokud možno objektivně informovat o tom, jak to tady chodí. Poznatek první - elektřina i mobilní pokrytí tu je. :-) A dokonce funguje i internet a kromě McDonalda je tu Burger King, KFC a Pizza Hutt. Takže civilizace - bydlíme v centru a tak to máme nasázené všechno hezky kolem! :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
