Opravdu unikátní testové otázky

Namátkou pár opravdových perel z testů novozélandského silničního provozu - top 10:

1) Když cestou potkáš jezdce na koni, co uděláš?
2) Dostal jsi se doprostřed stáda ovcí - jak budeš reagovat?
3) Před tebou je uzký most jen pro jedno vozidlo - jak zjistíš, jestli můžeš jet?
4) Tato značka znamená (na obrázku je mašinka) - a) železniční přejezd, b) dětské hřiště, c) železniční museum
5) Náhle se ti zvedne u auta kapota a ty přestaneš vidět na cestu. Co uděláš?
6) Co znamená na silnici namalovaný veliký bílý kosočtverec?
7) Můžeš zastavit u hydrantu, když dáš za okénko cedulku "Jsem hned zpátky"?
8) Za kolik minut po západu slunce musíš rozsvítit světla (možnosti jsou 15, 30,45 a 60)?
9) Kdy nesmíš otvírat dveře u svého auta (možnosti jsou: když si nechceš odřít lak, když jsi blízko autobusové zastávky, když si pouštíš hlasitou muziku nebo když nemáš jistotu, že s nimi někoho nesrazíš)
10) Co uděláš, když ti před kola vletí míč?

A pak je ještě populární novozélandský zvířátkový semafor:
kiwi -stop (červená)
ovce - opatrně (žlutá)
possum - jeď (zelená)

PS: Possum je nejnenáviděnější zvíře na NZ - je jich tu přes 80 miliónů (tj. 2 x více než ovcí) a velmi úspěšně a systematicky hubí původní nelétavé ptactvo. Jen pro představu: každý, kdo tu žije, by mohl v pohodě být vlastníkem 20ti těchto zvířátek! Je to sice kruté, protože possum vypadá docela mile, ale každý pravý Kiwi mu přeje jen to nejhorší.....

Fatique STOP!

Tak tohle je další anomálie Zélandu: zapálená komunitní práce pro společnost. Při cestě z Abel Tasman jsme zahlédli ručně vyrobené cedule se spoustou vykřičníků - Fatique STOP! mysleli jsme si nejdřív, že jsou to jen další výstražné poutače, aby řidiči jezdili opatrně (těmi se to na kiwích silnicích i v TV jen hemží), ale když tam byla namalovaná i šipka, odbočili jsme a zastavili. Přiznám se, že po 4 hodinách jízdy ve horku a po 4 nocích ve stanu na karimatce jsem se protáhnout na čerstvém vzduchu fakt potřebovala. No a taky jsem - pochopitleně - byla zvědavá, co je Fatique STOP, že jo? :-) Pár místních dobrovolníků (konkrétně z Maruia regionu) mělo u sokolovky postavený stoleček se studenými nápoji, kafem a čajem - přesně pro řidiče jako já, kteří už mají řízení plné kecky. Člověk se jen zapsal do seznamu, pak (zdarma) vyfasoval vybraný nápoj a popovídal si o tom, jak je těžké cestovat daleko a jak je příjemné, když se o něj po cestě někdo postará. Už se těším, až se budeme v zimě vracet z Alp do Christchurch z lyžovačky - to se ke kafi přidává i grilovaný buřtík! :-)

Velikonoční invaze z města

Tak jsme konečně po půlroce zažili pořádnou dopravní zácpu - opravdovou "rush hour"! To, co Praha zažívá v podstatě každý pátek odpoledne se stalo skutečností (v trošku menším) i tady v Christchurch. Ve čtvtek mezi pátou a šestou odpoledne jsme se téměř krokem sunuli po výpadovce z města směr Abel Tasman National park. Cesta na cca 6 hodin - blahořečila jsem si, že jsem zabukovala přespání v Lewis Pass (asi 2 hod. od Christchurch a kousek za Hanmer Springs, nestarší průsmyk Jižního ostrova). Kiwiové jsou posedlí objevováním své vlastní země, takže jak se někde vyskytne volný den, šup do auta, zabalit BBQ a kempovací nezbytnosti a frrrr z města! Co ale bylo zajímavé, že přes nezvyklou dopravní tlačenici se vše - opět - dělo v typické kiwiovské pohodě - nikdo se nikam necpal, řidiči poctivě "zipovali" a čekání si zkracovali klábosením s obyvateli domků podél výpadovky. Za posledními semafory fronta opadla a dál už se jelo v pohodě. Novozéladnské silnice jsou v podstatě dvojího druhu - buď perfektní asfaltky nebo prašné úzké cestičky, nic mezi tím. Občas si silničáři zpestří práci tím, že na rovince vystřihnou prvotřídní hup, což oceňují zejména kiwí děti, které pak trvají na tom, aby se tudy fakt ale určitě jelo tou stovkou a pěkně to houplo. Moje české dítě naopak vyžaduje provoz plynulý, protože jinak mu skáčou v knížce písmenka (tentokrát šlo o poslední vydání Terryho Pratchetta, takže se musel 100% soustředit).

Maori TV and NZ accent

zvuková ukázka:
http://www.youtube.com/watch?v=-NyZLzy385k

Další Speightsí reklamy: Bál a Zamčeni v pivovaru

Všimněte si, že tady na Jihu ženský balí chlapy (jenže oni to ne vždy chápou). A taky jak roztomile umí "southern men" volat o pomoc, když jde o všechno! :-)

http://www.youtube.com/watch?v=1lR1sEn8nMI&feature=related

Kiwí slovník

Spousta výrazů, která se na novozélandských ostrovech používá, je podivná i pro ty, co mají angličinu jako první jazyk - tady je taková malá ukázka místní květnaté mluvy:

Across the ditch = přes Tasmanovo moře (míněno vše, co leží směrem k Austrálii)
Aoraki = Mt. Cook (maorský název pro nejvyšší horu NZ)
Aotearoa = Nový Zéland, Země dlouhého bílého oblaku
Aussie = Australan
Barbie = BBQ, grilování (národní vášeň)
Bach = chata (ideálně vlastní rukou postavená - přesně jako ty v Čechách u Sázavy)
Big bikkies = velký prachy
Bloke = typickej chlap
Bush = místní původní porost
Chilly bin = přenosná lednička (věc, bez které žádný Kiwi nevyrazí na pláž nebo na camping)
Chook = kuře
Creek = potok
Crib = taky chata, ale na Jižním ostrově
Crook = když je někomu hodně špatně
Dairy = malý obchod, kde se prodává vše potřebné, většinou na rohu a většinou provozovaný čínskou rodinou
Daylight robbery = když je něco předražené
Dunny = WC
Gidday = ahoj
Gone bush = někam se zašít
Good on ya mate! = projev uznání, hlavně mezi jižními "blokes"
Greasies = jídlo s sebou (nejčastěji "mastná kombinace" - ryba a hranolky)
Haere mai! = ahoj (maorsky)
Heaps = když je něčeho hodně
Hit the sack = jít spát
Hokey-pokey = karamel, proslulý hlavně ve zmirzlině
Jandals = vietnamky (mimochodem byly vynalezeny na Novém Zélandu!)
Jumper, jersey = svetr
Kai = jídlo
Kia ora = maorsky ahoj
Kindy = školka
Kiwi = Novozélanďan nebo místní nelétavý pták
Mate = kámoš
Nana = babička
No sweat, No worries = v pohodě
Pakeha = osoba evropského původu
Pavlova/Pav = novozélandský zákusek
Rubbish = nesmysl
Section = pozemek
She'll be right = vše bude ok
Togs = plavky
Takeaways = jídlo s sebou
Ta = díky
Tangi = maorská pohřební slavnost
Tata = ahoj (při loučení)
Tea = večeře
Whinge = stěžovat si, pobrekávat
Wops = venkov
Whanau = rodina

Kiwí dítě - velká verze

Co vás nejdřív upoutá na kiwích teenagerech? Asi ten nepřehlédnutelný kontrast potřeby hledání vlastní intetity versus školní uniforma. Upřímně - pohled na patnácti-šestnáctiletého habána ve školních kraťasech a vytahaných podkolenkách na chlupatých lýtkách vám prostě nedá se neusmát. Včera měl Dýdajz ve své střední škole první "bezuniformní den". Takový zakuklený fundraising - kdo přišel bez uniformy, zaplatil dolar a vesele se mohl po škole prohánět v oblíbeném ragbyovém triku nebo v pestrých a šatičkách a make-upu. Tahle akce byla docela zajímavým ukazatelem vyspělosti dětí v jednotlivých ročnících - zatímco deváťáci (year 9, odpovídá naší šesté třídě) na to zhusta zapomněli a v uniformách dorazili (hádejte, jak dopladl můj potomek? Správně, taky neplatil dolar! :-)), tak třinácťáci (year 13 - poslední ročník střední školy) bez výjimky tuhle výjimečnou volnost využili a dolar do školní kasičky rádi vhodili. Uniformy jsou totiž posvátné - jak nějaký kus chybí, řeší to ročníková vedoucí a škola má pro tyto účely zřízenou "půjčovnu uniformních součástek". Nemusím dodávat, že hříšník je zaznamenán a není dobré uniformu nenosit opakovaně. Velké kiwí děti jsou všeobecně vedeny k tomu, aby pomáhaly mladším - takže hodně z nich se etabluje tako tzv. peers, neboli spojky mezi učiteli a mladšími dětmi. To pro případ, pokud by ti mladší byli ostýchavější a něco si nedovolili učitelům sami říct (pravda je, že jsem ale na takové kiwí dítě ještě snad nenarazila). Další kiwí obsesí je sport, takže physical education se vyučuje 3x týdně a k tomu je ještě jedno další odpoledne týdně věnováno meziškolním kláním v různých sportovních odvětvích. Každý si může vybrat jakýkoliv sport - ať ho umí nebo ne. Je to jen na jeho rozhodnutí a co se počítá, je nasazení a chuť. Díky tomu se ke sportu dostanou i děti, které na první pohled se jako velké talenty nejeví, ale správná kiwí povaha není o okamžitém úspěchu - to, co dělá tenhle národ úspěšným, je vytrvalost a schopnost dělat to, co všichni ostatní pokládají za zbytečné a ztracené. A překvapivě - má to často výsledky!

Kiwí dítě - malá verze

Kiwí dítě je téma samo o sobě. Dost se ale liší, jestli se jedná o prcka (školka nebo základka) nebo o Kiwiho vzrostlejšího (intermediate nebo high school). Teď bych se zkusila zaměřit na ty menší:
To, že mě stále ještě vždycky zaskočí špunt na koloběžce bez doprovodu uprostřed dopravní špičky, to už jsem psala. Dalším poznávacím znamením kiwích dětí jsou povinné kloboučky. Protože hodně školkových a školních aktivit probíhá venku, jsou dost striktně vyžadovány a většinou se prodávají tak, aby ladily k příslušné uniformě (zelené, modré, červené i žluté jsme viděli). Všechny mají tkaničku pod bradu a dost často se v nich děti prohánějí o po skončení školy. Sluníčko je tady zejména v létě hodně silné, takže brýle, opalovací krém a klobouk jsou naprostou podmínkou přežití bez úhony. Dalším znakem malých kiwích dětí jsou barevné uniformy - zatímco uniformy starších Kiwíků jsou laděny spíš do decentních a tmavších barev, malí Novozélanďánci jsou pestří jak papoušci - oblíbené jsou zejména červené, žluté a oranžové barvy (což je pochopitelné, díky tomu, že se tak často štrádují po silnicích sami). Každý druhý malý Kiwi má koloběžku a skoro každý nosí obrovský batoh. V něm hlavní složku tvoří lunchbox, protože na místních školách nejsou jídelny, takže děti si všechno jídlo musí donést na vlastních zádech. Malí kiwíci mají oproti většině evropských kolegů jednu velikánskou výhodu a tou jsou rozlehlá hřiště, které jsou v každém městě i městečku ve velikém množství.

Milovaní Křižáci

Christchurch má asi půl milionu obyvatel, to znamená, že tu žije zhruba půlka Jižního ostrova. Nevím, kolik procent obyvatel Christchurch fandí ragby, ale podle velikosti a obsazenosti našeho AMI ragby stadionu to vypadá, že na něj chodí snad úplně všichni. Místní klub se jmenuje Crusaders (Křižáci) a vždycky, když Crusaders hrají, začne se celkem poklidné Christchurch hemžit spoustou lidí v černočervených dresech s čepičkami a plastovými mečíky. Projet se kolem bouřícího ragbyového stadionu je možná skoro stejně silný zážitek, jako vidět Crusaders přímo v akci. Včera hráli proti Cheetas (Jižní Afrika) a kdo trošku ragby sleduje, tak ví, že větší nasazení mají kiwí ragbisti snad jen, když přijedou kolegové z Austrálie (vzájemné kiwí-ozí špičkování a popichování je legendární!). Raději by na místě chcípli, než by Jihoafričanům povolili jeden jediný bod. Taky to tak podle toho včera vypadalo: miláčkové Crusaders to gepardům z Afriky nandali 55:7 a v Christchurch bylo zase co slavit. Vždyť jsou taky Crusaders poctivou líhní a pravidelnou zásobárnou národního mančaftu - proslulých All Blacks.

Jak to chodí ve špitálech

Tak dnes ráno jsme zase po čase absolvovali návštěvu "emergency medical services" - Dýdajz včera skákal na trampolíně tak, že mu nestačila a při jednom razantním odrazu šlápl vedle. Večer nateklá ruka byla ráno nateklá pořád stejně a bolela taky stejně, přestože se poslušně nacpal práškama na ztlumení bolesti a ruku jsme balili celou noc do studeného obkladu. Bylo potřeba dojet na RTG a to v neděli. V Christchurch funguje o víkendu jen emergency service, to znamená, že se buď musí dojet na speciální středisko, kde to jde rychle, ale platí se nebo musí člověk do nemocnice - tam je to sice zdarma, ale vozí tam úrazy ze široka-daleka, v zásadě jakýkoliv větší problém, který nastane na Jižním ostrově. Prostě definitivně vícehodinová záležitost a nikdy člověk neví, jestli tam nakonec nezkejsne celý den. Vyhodnotila jsem, že raději zkusíme středisko a to zejména po skvělé zkušenosti s místní pojišťovnou, která nám minulé ošetření proplatila do 3 dnů (máme díkybohu super pojištění, které je pro studenty povinné a vztahuje se na všechnu lékařskou péči, krádeže, zmeškání transportu, dopravní nehody apod.). Na recepci si nás zapsali a vyplnili jsme ACC report (pokud jde o úraz, je následné ošetření zdarma a to i pro turisty a neobčany NZ, platí se jen první prohlídka a RTG). Asi za 2 minuty si nás vyzpovídala sestřička a za dalších asi 10 už byl Dýdajz na rentgenu. Pak jsme čekali zase asi 10 minut, než si nás vyzvedl doktor a seznámil nás s výsledky. Ruka je jen naražená, takže jsme si oddechli. Dýdajz dostal 2 panadoly, má být v klidu a ruku mu pověsili na šátek s tím, že na to má občas dostat led. RTG stál 23,- NZD, vyšetření doktorem 25,- NZD. Formulář od pojišťovny se dá stáhnout na internetu, potvrzení o zaplacení jsme dostali, takže to můžeme hned zítra vše dát proplatit. A ještě něco: před chvílí volal ze střediska doktor Simon, že se ještě jednou podrobněji pod mikroskopem koukali na Dýdajzův snímek a našli tam malinké štípnutí. Tak jestli můžeme přijet ještě jednou, že dají Dýdajzovi tlapku raději pro jistotu do bandáže. Někteří imigranti si na místní zdravotní péči dost stěžují (je pravda, že jsou to hlavně Američané), já musím říct, že jsme vždycky byli obstaráni v pohodě. Každý, s kým jsme přišli do kontaktu, se nám představil, přesně vysvětlil, co se bude dít a i ohledně rychlosti si nemůžeme na nic stěžovat. Fakt je, že kiwidoktoři jsou více "tough" než známe z Evropy a mají trošku přístup typu "co je pod 5 štychů se nepočítá". Hypochondři tu asi s nimi nemají lehký život a simulanti taktéž.

NZ Anthem

Několik provedení novozélandské hymny:

http://www.youtube.com/watch?v=An5Hyoq-lXQ

http://www.youtube.com/watch?v=-0ovEqKprzE&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=F2lviag8ANk&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=DB1zn3MyFF0&feature=related


E Ihowa atua
O nga iwi matou ra
Ata whakarongona
Me aroha noa
Kia hua ko te pai
Kia tau to atawhai
Manaakitia mai
Aotearoa:

God of nations at thy feet
In the bonds of love we meet
Hear our voices,we entreat
God defend our free land
Guard pacifics triple star
From the shafts of strife and war
Make her praises heard afar
God defend New Zealand

Supermarket odškodnil okradenou stařenku

Tak tohle je typický kiwi příběh: jsem zvědavá, jestli vzbudí v ostatních stejné pobavení, jako ve mě.
Jedna novozélandská důchodkyně ze Severního ostrova se vydala na svůj standardní týdenní nákup. Po příchodu domů jak bylo jejím zvykem, si pečlivě zkontrolovala účtenku, zda-li je na ní všechno v pořádku. Pečlivost přinesla ovoce - byla tam chyba!!! Zmíněný supermarket jí naúčtoval navíc 3 centy (asi 40 haléřů) za kumaru (sladké brambory), které nekoupila! Navíc cena 3 centy odpovídala tomu, že by si musela koupit kumary asi jen 12 gramů, což je váha zhruba jednoho středního čipsu. Podnikavá stařenka okamžitě vyhodnotila věc jako podezřelou a účtenku poslala do televizního pořadu, který se zabývá ochranou spotřebitelů, aby věc vyšetřil. Při konfrontaci supermarket svou chybu okamžitě uznal a paní se omluvil s tím, že patrně na váze leželo něco malého lehkého a pokladní omylem zavadila o kód kumary, takže došlo k pochybení. Následovala ale ještě velkorysá nabídka: supermarket paní pochopitelně ty tři centy vrátí a dokonce je zaokrouhlí nahoru na deseticent (to je nejmenší mince, kterou jde na Zélandu platit) a nabízí ji k tomu zdarma jednu CELOU kumaru jako odškodnění za způsobenou újmu. To vše jí přišlo v podobě oštemplovaného papírového voucheru, který může za zmíněné služby vyměnit v kterémkoliv obchodě tohoto řetězce. No není to radost být bystrým novozélandským dochodcem? :-)

Speights Southern Man song

Speights je jižanské pivo. Ale Speights je i mnohem víc. Speights je na Jižním ostrově fenomén - je symbolem drsňáků, kteří by místní nádheru Jižních Alp nikdy nevyměnili za pohodlí pláží Severu. Heslo Speights už je po několik desetiletí stejné: Pride of the South. A tady je oficiální "spejtsí" písnička, kterou můžeme klidně považovat za hymnu Jižního ostrova - a definitivně za hymnu regionu Otago:

Video:
http://www.youtube.com/watch?v=uPjurS4SJ5g

Text:

Some of the boys
Got it into their heads
´Bout movin´ up north
To follow the bread
That ain´t for me
That kind of thing just don?t rate
This is one Southern Boy
Who ain´t crossin´ the Strait

CHORUS
I´m a Southern Man
Well I´m Southern bred
I got the South in my blood
And I´ll be here till I´m damn well dead

Now I might not be rich
But I like things down here
We got the best looking girls
And the best damn beer
So you can keep your Queen City
With your cocktails and cool
Give me a beer in a seven
With the boys shooting pool

´Cos here we just know
What makes a Southern boy tick
And it ain´t margarita´s
With some fruit on a stick
Well it might not be fancy
But when you come from down here
You know you got the best girl
And you got the best beer

Delfínní záchranář

Ochrana přírody je na Zélandu něco jako jedenácté přikázání. Dnes ráno nám tu (Mahia beach, East coast) na mělčině uvízla velrybí mamka s ročním velrybětem a okamžitě se rozjely záchranné práce. DOC (department of conservation - nejvyšší a velmi respektovaná NZ autorita v oblasti ochrany životního prostředí) se snažil seč mohl, jenže dezorientové velryby ne a ne dostat na moře. V poslední chvíli, když už vážně hrozilo, že to ochranáři ze zoufalství vzdají a velrybám alespoň ukončí trápení uspávající injekcí, se začaly dít věci jako podle filmového scénáře. Objevil se totiž Moko, populární místní delfín, který se v těchto končinách často potápí s turisty i domorodci. Okamžitě se stal pánem situace a hrdinou dne. Nešťastné velryby, které už jen vyčerpaně odpočívaly a vydávaly zoufalé zvuky, donutil k akci - jako zázrakem sebraly poslední síly a Moka následovaly úzkým koridorem zpět na volné moře. Záchranáři už jen komentovali: "Dřeli jsme, jak jsme mohli, ale vypadalo to pro velryby zoufale - pak se naštěstí objevila Moko a vše se změnilo v dobré." Správně - Moko je totiž samička. Protože holky by měly držet spolu a neměly to vzdávat, ani když to vypadá hodně blbě.

Naše paní bytná

Na Zélandu žije stále většina rodin ve svém vlastním domečku, ale čím dál víc rodin si bydlení pronajímá. Ceny nemovitostí šly v posledních letech závratně nahoru (díky migraci a díky tomu, že tady si může kdokoliv z ciziny domek pořídit a kurz je stále pro cizince ještě příznivý) a lidi se více stěhují. Samozřejmě i my si pronajímáme (jako jedni z mála ne dům, ale byt, což je v Christchurch méně obvyklé). O bytu se ale rozepisovat nechci, mnohem zajímavější je totiž naše bytná, paní Alison. Těžko říct, jestli je tohle běžná praxe nebo "jen" máme štěstí, ale Alison se fakt stará. Když jsme se stěhovali, zrovna opravovali něco v bytě pod námi a nosili po schodech kýble s barvou. Jinak bylo ticho, vůbec netuším, jak dlouho jim to trvalo. Druhý den se ale objevila za každými dveřmi taštička s lahvinkou vína a písemnou omluvou za způsobené nepohodlí. Když jsem svou vlastní nešikovností vyřadila dočasně z provozu mikrovlnku a prosila smskou o pomoc, instrukce dorazily během deseti minut. Minulý týden jsem dostala od Alison textovou zprávu, že se do bytu pod námi stěhují noví nájemníci z Norska a těší se na své sousedy. A dneska ráno poděkování, že si váží toho, že jsme dobrými nájemníky (platíme včas a parkujeme tam, kde máme) a že se máme ozvat, pokud bychom s něčím potřebovali pomoct. Nevím, jestli Alison někdy absolvovala kurz péče o zákazníky, ale určitě na něj chodit nemusí. My jí hned tak neutečeme! :-)

Obláčky a mraky

Začalo mě bavit pozorovat mraky. Zaprvé je tady na to přece jenom trošku víc času a zadruhé jsou tady opravdu nádherně vidět. Taky k tomu asi dopomohl plakát, který jsme dostali na A and P výstavě (agriculture and pastoral exhibiton) od Metservice (to je takový zdejší hydrometeorologický ústav). Je fakt moc pěkný - pochopitelně domodra a jsou na něm nádherné fotky mraků s popisky, jak se které uskupení nazývá a v jaké výšce se vyskytují. Vyvěsila jsem ho u nás doma v koupeně (protože se tam barevně hodil) hned vedle záchodu - takže už celkem obstojně dokážeme definovat rodíl mezi cirrus a cumullus, případně cumullonimbus. A to nejenom my, ale i naše návštěvy. Možná, že když se člověk do nějakého tématu trošku namočí, začně pro něj být mnohem zajímavější. V každém případě novozélandské mraky jsou neskutečně malebné ať už jako neškodné letní beránky nebo dramatické dešťové polštáře. Možná je to tím, že na placaté Canterbury vypadají být opravdu docela blízko? Anebo je to proto, že Nový Zéland (AOTEAROA) má jeden dlouhý bílý oblak přímo ve svém jméně?

Zmatky kolem křižovatky

To, že se jezdí na Zélandu vlevo, je asi všeobecně známo. Tenhle fakt většinou potíž nedělá, to dělají jen věci, které s tím bezprostředně souvisí. Několikrát se mi stalo, že jsem se dostala do auta ze špatné strany a omylem spokojeně usedla na sedadle spolujezdce - když jsem hmatala po volantu, pochopila jsem, že je potřeba se posunout se o jednu sedačku doprava. Pokud člověk řídí v obydlených oblastech (jako je město), málokdy se mu během jízdy stane, že by se nevědomky přesunul na stranu pravou. To v tzv. "rural areas" je to jiný kafe - zejména tady na Jižáku může člověk frčet pár desítek kilometrů a nepotká ani nohu. Stačí se zasnít (zase jste se kochal, pane dokrore? :-)) a najednou to člověk sviští tam, kde byl dvacet let zvyklý z Česka. Naštěstí mu to ale brzy dojde, Zéland rozhodně nevlastní aspoň tady na Jihu spleť rovných dlouhých dálnic, takže je podél cest spousta značek, které upozorňují na klesání/stoupání/kroucení/dobytek/. Hned si uvědomíte, že ta značka je jinde, než by být měla a hned potom vám dojde, že ona je vlastně správně a blbě jste vy. Co je ale nejhorší pastička na řidiče, je kiwí systém předností na křižovatkách. Pokusím se to popsat co možná jednoduše: pokud jedete rovně, je to jasné - máte přednost a jediné, podle čeho se řídíte, je semafor. Pokud zatáčíte doprava, budete asi poprvé udiveni, protože jakmile přejedou auta jedoucí rovně, je řada na vás. A to i přesto, že vy se musíte prokousat celou křižovatkou. Narozdíl od pravidel českých, ten, kdo má odbočení snazší (tedy tady na Zélandu ten, kdo potřebuje hupsnout doleva), jede až úplně nakonec. Zvenku to vypadá nelogicky a srandovně ale logiku to má dobrou - nestává se pak, že se na toho chudáka, co musí přes celou křižovatku, vlastně nedostane. Ten co to má jednoduché, to vždycky nějak stihne, i když už mu tam skočí oranžová. Tohle pravidlo chvíli trvá, než člověk dostane do krve, naštěstí až na Auckland bývá ve většině kiwích měst provoz plynulý. Kiwíci sice prohlašují, že je provoz v posledních letech děsný a že mají také "rush hour", to je ale v porovnání s evropskými podmínkami mile přehnané. Rush hour je fakt snad jen v Aucklandu - Christchurch má svých rush 15 minutes a v Dunedinu je zácpa, když se v centru na světlech potkají 4 auta. Jako perličku nakonec uvádím přání jedněch britských emigrantů, kteří při koupi domu zde v Christchurch trvali na tom, že jsou ochotni do práce dojíždět tak nejvýš hodinu. Realitní makléřka se upřímně podivila: "A jste si jistí, že chcete žít až v Asburtonu?" (Ashburton je městečko cca 90 km a hodinu cesty jižně od Christchurch).

Fenomén Trademe

Když na Zélandu řeknete slovo "trademe", bude asi jen minimum lidí mimo - drtivou většinu okamžitě napadne místní obdoba portálu ebay. Trademe je oblíbený největší kiwí sekáč od Northlandu až po Chatham Islands. Najde se na něm naprosto všechno včetně bydlení, práce, partnera,.... Kiwíci milují second hand. Tady není problém mít něco z druhé ruky - naopak i ve "vyšších kruzích" se lidi rádni chlubí tím, že se jim povedl zajímavý nákup na trademe. Proč? Většina novozélanďanů není výrazně bohatá, takže se snaží dobře hospodařit s rodinným rozpočtem. Většina novozélanďanů miluje cestování, takže to bývá hlavní položka, která finance odčerpává. Většina novozélanďanů má vysoký ekologický standard a snaží se vyhozovat jen to, co už se fakt k ničemu nikdy hodit nemůže (a s kiwí kreativitou a invencí takových věcí opravdu moc neexistuje). Většina novozélanďanů je DIY založena (do it yourself). Trademe je pro tohle všechno dobrou platformou. Trademe není jen "portál s veteší", je to pro spoustu kiwíků místem setkávání, vyměňování názorů, dokonce i navazování přátelství. Prostě málokterý kiwi asi ve svém životě trademe alespoň jednou nepoužil.

Kiwi není jenom kiwi

Tohle nás tady trochu překvapilo: z Čech jsme pochopitelně znali kiwi jako zelené chlupaté kulaté ovoce, co se vyjídá lžičkou a chutná trochu jako jahody. Od té doby, co jsme v "zemi-pachatelce", jsme si notně rozšířili obzory v oblasti kiwí gastronomie. Není jen kiwi zelené, ale i kiwi zlaté (větší a dožluta). Fajnšmekři tvrdí, že chuťoví rozdíl je naprosto markantní, ale asi jsme do jejich stadia ještě nedospěli - na až trojnásobnou cenu mi nepřijde chuť trojnásobně lepší. Občas ale kupujeme kiwiberry (kiwi velikosti podlouhlé třešně), které chutná po angreštu a dobře se cpe Dýdajzovi do luchboxu. Posledním objevem bylo kiwiano, těžko říct, k čemu by se to dalo přirovnat. Velikostně avokádo, barva žutá dýně, jenže to mělo ostny jako kaštan. Když jsme se navrtali dovnitř, vypadalo to tam jako hodně divný granátový jablíčko. Chuťový zážitek vyhodnotil, že kiwi-granát bude asi patrně ta pravá mičurinská kombinace, jak tohle paovoce vzniklo. Posledním exponátem, po kterém ještě paseme (a doufám, že ho zanedlouho objevíme), je kříženec kiwi s banánem. Jako mix se mi to zatím jeví pozitivně, počkáme si ale na pozření vzorku a ortel vyřkneme až pak.
PS: Na kiwi se tu mimochodem prodává speciální plastové "dlabátko", které obsahuje na jedné straně pilku a na druhé lžičku. Stojí normálně dolar, ale občas se přidává do košíku s kiwi ovocem jako pozornost.

Kdo se ujme slepého pejska?

Dostáváme dvakrát týdně zdarma do schránky místní komunitní noviny - je to fajn, protože je tam napsáno o každé události i "události", která se v naší části Chrsitchurch vylíhne, jsou tam rozhovory s různými lidmi (normálními, žádnými celebritami), takže člověk je občas překvapený, když narazí na novinky o svém sousedovi. O tom ale psát nechci. Minulý měsíc se tam objevil článeček o chovatelce jack russel teriérů. Moc hezky o těch malých chlupatých potvorách mluvila a mimo jiné tam padlo, že by byla moc ráda, pokud by se jí ozval nějaký čtenář s dobrým srdcem. V posledním vrhu se totiž jedno štěňátko narodilo slepé a ona ho nechtěla nechat utratit, ale chtěla mu najít lidi, kteří by ho dokázali mít rádi i tak a byli na něj hodní. Tento týden list radostně informoval, že štěně (teď už se jmenuje Tiny) je zdárně udáno a dokonce se asi stovka lidí předháněla v tom, u koho se bude mít nejlépe. Tiny žije spokojeně u rodiny s malým chlapečkem na východě Christchurch a má dokonce povolení s ním občas jít i do jeho školky - oba si to prý moc užívají. Paní chovatelka byla strašně šťastná, rodiče chlapečka taky a mě tahle možná banální zpráva taky udělala den o několik stupňů slunečnější.

Křižovatkový děda

Je několik věcí, o které jsou turisti ochuzeni a které člověk pořádně vychutná až po několikaměsíčním pobytu. Jsou to různé drobnůstky, které patří k místnímu koloritu, které nás na začátku udivovaly, ale jak jsme si na ně postupně zvykli, tak nám začaly být milé. Jednou takovou věcí jsou červené praporky na přechodech před školkami a základními školami. Nevím, jeslti jsem to už zmínila, ale kiwí děti se odmalička pohybují na ulicích v houfech, případně sami bez jakéhokoliv dospěláckého doprovodu. Většinou to není problém, protože jak si novozélandští řidiči moc servítky neberou, tak se změní v ohleduplné ochránce, je-li přítomen na kole nebo koloběžce malý špunt. Pořád i po těch skoro 6ti měsících trnu, když vidím rozesmátého pětiletého mrňouse si drandit po Lincoln Road v dopravní špičce (jedna z hlavních silnic v Christchurch, něco třeba jako Vinohradská třída v Praze) bez jakýchkoliv obav i dohledu dospělého. Fakt je, že jsem ještě za celou dobu neslyšela, že by se tu těm prckům něco stalo (je fakt, že často jezdí i po chodníku, ale i tak). Když takový špunt dojede nebo dojde na rušnou křižovatku, sáhne tam do kyblíku s červenými praporky, jeden vytáhne a začne s ním mávat. V tu chvíli se všechno zastaví, špunt důležitě přejde, strčí praporek do kyblíku na druhé straně a vesele uhání dál. Doprava znovu ožije a on je ve školce včas. "Naše" křižovatka má ale ještě kromě kyblíků s praporky něco navíc: my máme křižovatkového dědu! Zatím se nestalo, že by tam ráno nebo odpoledne chyběl a taky se nestalo, že by nebyl v khaki kraťasech a barevně ladícím tralaláku. Ať je 8 nebo 25 stupňů, tohle má na sobě vždycky (uniforma to není, musí mít jen oranžovou vestu). Vzhledem k tomu, že i hodně mrňaví špunti se dokáží praporky obsloužit sami, pořád jsem dumala nad tím, proč tam ten náš děda vlastně je. Minulý týden jsem to pochopila: stáli jsme na křižovatce na červenou, když se k dědovi dopajdala asi pětiletá holčička - měla jen jednu botu, druhou držela v ruce a trochu popotahovala. Děda briskně poklekl, botu nazul, udělal kličku a než blikla zelená, holčička už byla v kýblu pro praporek. Nevím, jestli s ním mávala vděčně na dědu nebo byla ráda, že může zase běhat oběma nožičkama stejně. Ale já od té doby mám vždycky prima pocit, když zahlídnu známý tralalák a vidím, že děda má na "naší" křižovatce zase službu. :-)

Na rubbish se musí chytře

Nevím, jestli jsem úchylná, ale co na Zélandu fakt obdivuji, je likvidace "rubbishe". Chtěla jsem napsat bordelu, ale ono by to nebylo přesné - jedná se konkrétně o recyklovatelný bordel. Prostě mi ten místní systém přijde neskutečně vymakaný a v důsledku i jednoduchý. Člověk vyfasuje domů zelenou plastovou bedýnku (ta je od města zadarmo), aby do ní v průběhu týdne snesl všechno, co se může zase znovu použít - papír, plast, sklo apod. Všechno se dává do téhle zelené bedýnky a když nestačí, není problém si pořídit dvě, tři,... i čtyři jsem u jednoho domku viděla. Jednou za týden se v předem určený den bedýnka vystrčí před zahrádku a víc se člověk nestará. Přijede auto, rubbish si odveze, vy si vezmete svou prázdnou zelenou bedýnku zase zpátky domů a opět vesele naplňujete. Krátce po našem příjezdu jsem viděla, jak takový odvoz probíhá: náklaďák jede pomalu po ulici (tak asi 10 km v hodině), vedle něj běží zdatně vypadající kiwi a v běhu (!) popadá zelené bedýnky, jejichž obsah hází do auta, aby je zase postavil cca o 5 metrů dál. Nevím, jak to ti kluci dělají, ale všechny bedýnky, co vrátili, se povedlo hodit ke stejné zahrádce, odkud je předtím vzali. Musejí na to mít speciální trénink... I když grif českých popelářů je také pověstný, troufám si říct, že většina z nich by tady skončila po několika vyčistěných ulicích ve zchváceném komatu. Vůbec se nedivím, že se Novozélanďani tak často umisťují v čele vytrvalostních sportů - pokud jsou povoláním popeláři, musejí mít pro to super natrénováno. To ale není všechno: dneska ráno jsem shodou okolností měla možnost nahlédnout, co se s rubbishem děje poté, co přistane v autě. Nepřistane překvapivě na korbě nebo v kontejneru, ale na pásu, který obsluhuje další kiwi a ten velice zručně hází skleněné flašky doprava, papír doleva, plast dozadu atd., atd. Tenhle člověk možná nemusí být odolný tolik fyzicky jako jeho kolega, psychická odolnost je ale určitě na místě - maká jak fretka a to furt. Nicméně výsledek je ten, že obyvatelé mohou vše recyklovatelné házet na jednu hromadu (i na zodpovědné kiwíky se nedá spolehnout, že by chodili s různými kyblíky a cpali tříděný odpad strukturovaně do barevně odlišených kontejnerů), že není potřeba někde skladovat "směsný" odpad a že všichni recyklují jak diví: za nerecyklovaný odpad se totiž platí! Každý pytel stojí dolar a půl.

Dneska začal podzim

Podzim se oficiálně stěhuje na Zéland 1.3. jak jsem se nedávno dověděla. Takže je to oproti nám trošku posunuté, čekala jsem ho původně až za 3 týdny. Počasí začíná vyvádět psí kusy, včera pařák (pochopitelně, bylo přece ještě léto), dneska lítá listí a kapky deště. Naštěstí to vypadá, že suché Canterbury svému přívlastku dostojí a než se dovaří oběd, bude zase šance žít "outdoors".