úterý 22. prosince 2009
Je krásné ráno, kdy vám zamává popelář
Do práce chodím pěšky - mám to kousíček, v podstatě jenom přeběhnu ulici a už jsem v SIT kempusu. Posledních pár dní je to super, protože ráno už hřeje sluníčko a přitom je pořád ještě trochu frišno po studené noci, všude je rosa a svěže zelená tráva, pořád ještě květou rododendrony a azalky (!) a ulice Invercargillu jsou téměř bez lidí i aut. Nic ani v nejmenším nepřipomíná, že je pár dní před Štědrým dnem a tudíž by se mělo bláznit s úklidem, nakupováním a vyvářením. Tedy - teď neříkám úplně pravdu. V centru města na hlavní třídě vyvěsili práporky se soby a vánočními hvězdami a lampy ozdobili svítícími girlandami. Taky místní kostel vyvěsil billbord, kterým nám připomíná, že teď je ten nejlepší čas se přijít podívat do božího domu a připomenout si, proč vlastně Vánoce slavíme. Ale lidi neblázní. S nástupem léta a prázdnin se už tak pohodový život tady dole zvolnil ještě o něco více. Cestou do práce občas někoho potkám - a ať je to kdokoli, tak se na mě usměje. Občas někdo zamává i z auta. Včera to byl zrzavý popelář, ne o moc starší než můj syn. Zjišťuji, jak mi dělá mi dobře, když jsou na mě lidé po ránu vlídní. Hladina energie jde okamžitě nahoru a i kdyby v práci čekalo cokoliv, tak už stejně ten den nebyl úplně špatný. V práci ale většinou čekají další úsměvy a často i hrnec kouřící kávy. Jak říká jedno staré pravidlo: úsměvu se člověk zbavuje nejhůř - každý mu ho totiž hned vrátí. Takže díky za každé ráno, kdy vám zamává popelář a usměje se na vás maminka s kočárkem.
čtvrtek 17. prosince 2009
Avatar na divokém Západě
Včera byla na Novém Zélandu premiéra nového filmu Jamese Camerona Avatar. Kromě toho, že mám doma milovníka čehokoliv, co jen trochu souvisí s fantasy, byla na téhle události zajímavá ještě další věc - Avatar přichází do kin jak v podobě klasické, tedy dvourozměrné, tak i 3D. To pořád ještě neznamená až tak nic světoborného - opravdová bomba je, že jedním z premiérových kin pro 3D promítání bylo kino Regent v Hokitice. Hokitika je malé městečko v bohem zapomenutém kraji West Coast čítající necelé tři tisícovky obyvatel. West Coast je proslulé svými ledovci, Nikau palmami a tím, že tam žijí buď ti, co se tam narodili a nemají chuť se stěhovat jinam, nebo totální cvoci a idealisté (tímto zdravím bývalého kolegu, který se z Christchurch přestěhoval do ještě větší díry, než je náš milovaný Invercargill - do Karamey na West Coast). :-)
Jak se stalo, že Hokitika promítá 3D Avatara, když tam není ani nemocnice a pýcha městečka polytechnika vypadá jako právě opuštěný kurník? Všude je to o lidech - Hokitičani se prostě rozhodli, že když už si té oficiální kultury tam u nich tolik neužijí, tak si aspoň dopřejí prvotřídní kino. A protože na něj peníze v městské kase nebyly, kino si pořídili svépomocí. Kromě totální rekonstrukce do kina namontovali XpanD 3D system a pořídili tam 250 párů 3D brýlí. Stihli to taktak - kino slavnostně otevřelí před dvěma týdny. A včera večer bylo v Regentu v Hokitice nabyto - kdo by si to taky na West Coast nechal ujít? A kdy se navíc stane, že se v nějakém kině sejde regulérní desetina města? :-) Z mého pohledu je to další pomník v řadě kiwí urputnosti a jejich "can do" přístupu.
Jak se stalo, že Hokitika promítá 3D Avatara, když tam není ani nemocnice a pýcha městečka polytechnika vypadá jako právě opuštěný kurník? Všude je to o lidech - Hokitičani se prostě rozhodli, že když už si té oficiální kultury tam u nich tolik neužijí, tak si aspoň dopřejí prvotřídní kino. A protože na něj peníze v městské kase nebyly, kino si pořídili svépomocí. Kromě totální rekonstrukce do kina namontovali XpanD 3D system a pořídili tam 250 párů 3D brýlí. Stihli to taktak - kino slavnostně otevřelí před dvěma týdny. A včera večer bylo v Regentu v Hokitice nabyto - kdo by si to taky na West Coast nechal ujít? A kdy se navíc stane, že se v nějakém kině sejde regulérní desetina města? :-) Z mého pohledu je to další pomník v řadě kiwí urputnosti a jejich "can do" přístupu.
středa 16. prosince 2009
Maorský dabbing se vrhl na Pipi
Čeho bych se fakt vůbec na Novém Zélandu nenadála je to, že tu uvidím v televizi Pipi Dlouhou Punčochu, hrdinku mého evropského dětství. A k tomu jako seriál, který je v televizi promítán v maorštině. :-) Opravdu - upoutávka na pořad je tady:
05:30 p.m. - 06:00 p.m.
Children: Pippi Longstocking
Ngā mahi mātātoa ā tētahi kōtiro e iwa te pakeke, me ana makawe whiriwhiri pākākā e puta tītaha mai ana i tana māhunga.
Jasný, ne? :-)
05:30 p.m. - 06:00 p.m.
Children: Pippi Longstocking
Ngā mahi mātātoa ā tētahi kōtiro e iwa te pakeke, me ana makawe whiriwhiri pākākā e puta tītaha mai ana i tana māhunga.
Jasný, ne? :-)
Proč se kamarádit s kadeřnicí
Máte svojí kadeřnici? Znáte se s ní dobře a skvěle spolu vycházíte? Tak s tím pokračujte, protože vám to třeba jednou zachrání život. Jako se to stalo včera u nás v Invercargillu kadeřnici Noelle McPherson a její stálé 93leté klientce. Stará paní k Noelle pravidelně docházela už 7 let a nikdy ani jednou nezmeškala. Až teď. Udělalo se jí doma nevolno (později se ukázalo, že to byl infarkt) a upadla do bezvědomí. Přestože tady má mnoho důchodců "St John čudlík", v tomto případě jí k ničemu nebyl. Že nevíte, co to je? St John je ambulance a je tady zvykem, že starší lidé, jejichž zdraví je častěji ohroženo, mají nainstalován alarm, kterým pracovníky St John okamžitě přivolají. Paní tedy ležela doma na zemi v bezvědomí a kadeřnice na ní čekala v práci. Protože jí to nedalo a navíc včera zrovna nebylo nejlepší počasí (což je na Invercargill velmi překvapivé :-)), rozhodla se pro svou klientku dojet. A tak ji našla a St John přivolala ona. Naštěstí. Dcera, která měla maminku odpoledne přijít navštívit, by prý už nejspíš přišla pozdě.
Náhoda a štěstí? Asi trochu ano. Na druhou stranu Noelle nezřídka své starší zákaznice doma vyzvedává nebo je naopak domů ze svého salonu odváží. Některé z nich už nemohou řídit auto a pěšky je to pro ně daleko. A ani jí nenapadne, že dělá něco výjimečného. Je tady totiž spousta dalších lidí, kteří se chovají podobně. Tady se tomu říká "community", my bychom to asi označili za "dobře fungující občanskou společnost v praxi".
Náhoda a štěstí? Asi trochu ano. Na druhou stranu Noelle nezřídka své starší zákaznice doma vyzvedává nebo je naopak domů ze svého salonu odváží. Některé z nich už nemohou řídit auto a pěšky je to pro ně daleko. A ani jí nenapadne, že dělá něco výjimečného. Je tady totiž spousta dalších lidí, kteří se chovají podobně. Tady se tomu říká "community", my bychom to asi označili za "dobře fungující občanskou společnost v praxi".
pondělí 14. prosince 2009
She´ll be right - žádnej stres
Tak moje systematické dítě dostává lekce, co to znamená flexibilita a kreativita Made in Kiwiland. Dnes byl pomáhat u nás na univerzitě v administrativě - prázdniny jsou přece od toho, aby alespoň jednou za rok bylo vlastní dítě nějak pracovně užitečné. A když už ne doma, tak aspoň někde jinde. Hned na začátku získal díky novozélandské pohodovosti první výhodu - bylo mu řečeno, že má přijít "nekdy dopoledne"takže dorazil v 11:20 hod. (pořád dopoledne, ne?) Pak to ale začalo - paní, která mu měla dát práci, byla někde a nikdo nevěděl kde. Všichni mu říkali, že určitě přijde, ať si zatím v klidu počká. V klidu čekal 20 minut, než se začal pídit. Ukázalo se, že paní byla celou dobu vedle v kanceláři u kolegyně na kafi a nikdo jí nějak nestačil říct, že už je posila na místě. S úsměvem mu ukázala na 3000 desek, které bylo potřeba naplnit materiály pro studenty. Na otázku, dokdy to má napytlíkovat mu milá paní řekla: "Udělej, co stihneš." Dítě vycepované českým kapitalismem se pídilo dál - JAK PŘESNĚ se mají všechny ty věci do desek ukládat, aby to nebylo blbě. Odpovědí mu bylo zamyšlené "Hm - dávej to tam tak, aby se tam všechno vešlo." Odpověď hodná profesionálního stanovovatele cílů. V jednu se dověděl, že má půlhodinovou přestávku na oběd, kterou hbitě využil - přestože snídal v 11. V té době už tvrdil, že "pytlíkování" je monotónní pakárna a vymýšlel, jak si to v průběhu odpoledne zpestřit. Odpoledne byl už povýšen na "samostatného pytlíkovače", protože se zjistilo, že jím vymyšlený systém je rychlejší než ten, jak to dělali původně. Jinými slovy - paní, co na něj měla dohlížet, už na něj nedohlížela. Ve tři hodiny vyfasoval od vedoucí administrativy tři bonbóny, asi aby tu poslední hodinu ještě vydržel a ve čtyři to slavnostně zabalil s tím, že mu všichni, co potkal na chodbě, děkovali, aniž by kdokoliv jeho práci zkontroloval. Výsledek? Spokojený brigádník, ochotný přijít kdykoliv znova a 3000 nacpaných vzorně napytlíkovaných obálek.
Tady se prostě nepočítá s tím, že by někdo něco udělal blbě. A už vůbec ne, že by něco udělal blbě schválně. Anebo že by to odflákl. Zjednodušení práce ano, to se dokonce cení. Ale to, že by někdo podváděl, to southlandský mozek nebere. A ono jim to překvapivě funguje - alespoň z toho, co jsem zatím poznala. Je pravda, že centrální Evropa z tohohle přístupu omdlévá a určitě by ho označila za "neprofesionální". Na druhou stranu co je lepší? Proces fungující s bezchybnou německou perfektností s infarktem jako vedlejším účinkem nebo škobrtavý a možná nedokonalý kiwí postup s úsměvem a upřímnou snahou o win-win pohodičku? Výsledek je totiž často identický, jiná je jen cesta k němu vedoucí. Sedm milionů imigrantů ročně se sem chce přistěhovat většinou právě kvůli tomuhle.
Tady se prostě nepočítá s tím, že by někdo něco udělal blbě. A už vůbec ne, že by něco udělal blbě schválně. Anebo že by to odflákl. Zjednodušení práce ano, to se dokonce cení. Ale to, že by někdo podváděl, to southlandský mozek nebere. A ono jim to překvapivě funguje - alespoň z toho, co jsem zatím poznala. Je pravda, že centrální Evropa z tohohle přístupu omdlévá a určitě by ho označila za "neprofesionální". Na druhou stranu co je lepší? Proces fungující s bezchybnou německou perfektností s infarktem jako vedlejším účinkem nebo škobrtavý a možná nedokonalý kiwí postup s úsměvem a upřímnou snahou o win-win pohodičku? Výsledek je totiž často identický, jiná je jen cesta k němu vedoucí. Sedm milionů imigrantů ročně se sem chce přistěhovat většinou právě kvůli tomuhle.
neděle 13. prosince 2009
Kiwíci tráví vánoční svátky doma
Podle průzkumu serveru Yahoo z dnešního rána plánuje drtivá většina Novozélanďanů strávit Vánoce v Zemi dlouhého bílého oblaku. Pouze 3% z nich se budou harcovat do zahraniční, tj.za moře. Zbytek si to spravedlivě rozdělil tak, že se buď bude courat po místních ostrovech nebo zůstane doma úplně. Proč ne - je tu léto, svátky klidu a míru a k tomu na Zélandu existuje jen minimum míst, ze kterých je to na pláž trvá déle než dvě hodiny.
Práce, večeře a zemětřesení
Dneska ráno proběhla na NZ dvě menší zemětřesení - nejdřív bylo jedno v 5:43 hod. o síle 5 stupňů Richterovy škály tady u nás dole (prý 100 km východně od Tuatapere) a pak o pět minut později další o něco menší na Kapiti Coast u Wellingtonu (Severní ostrov). To první bylo prý možné v Southlandu pocítit. Možná mě vzbudilo, protože jsem vstávala lehce před šestou. No nejspíš ale asi ne, protože tak vstávám každý den - nejspíš jsem ho ještě zaspala. To druhé už tu být cítit nemohlo, nicméně je to opět připomínka toho, že tyhle věci se tu dějí. Je to běžná součást života stejně jako práce, večeře nebo procházky po pláži. Většina zemětřesení je malá a sotva znatelná (např. Wellington má průměrně 10 mrňavých zemětřesení týdně), občas to může být silnější - tak, že to lidé registrují (např. cinkání nádobí v policích). Fatálních otřesů tady naštěstí příliš mnoho nebývá (viz Napier), tak doufejme, že tomu tak bude i nadále.
Jak se připravit na své sté narozeniny
Southland má o něco vyšší věkový průměr než zbytek Nového Zélandu. Je to způsobeno tím, že část mlaďochů se po škole odsouvá více na sever a také tím, že se tady prostě žije déle. Lidi tady hodně sportují, jejich jídelníček je samá ryba a zelenina, hodně žijí venku a určitě se výrazně méně stresují. Co je ale ještě obdivuhodnější, že i ve vysokém věku jsou většinou mentálně čilí a aktivní. S fyzickou schránkou je to o něco horší, přesto ale není výjimkou, že když už devadesátiletý děda nemůže maratón běžet, tak ho buď "jenom" projde nebo ho alespoň dobrovolnicky pomáhá zajišťovat.
Existují tady profese, kterým se říká retirement jobs - tak nějak se předpokládá, že v 65 letech spousta lidí ještě pracovat chce a tak má možnost. Jde např. o sekání trávy, pomoc v knihovně, hlídání dětí po škole (!) - tzv. afterschool care, roznášení novin atd. Že by někdo v sedmdesáti nezavadil o práci? Ale jděte, vždyť je toho tolik pořád potřeba udělat!
Babička jedné mé kolegyně bude v lednu 2010 slavit 100 let. Babička je tím nadšená a už celou rodinu diriguje, jak si přeje, aby oslava probíhala. Sama si ji vymýšlí a sama plánuje, co všechno se musí připravit - není to asi nic snadného, protože babička je z 8mi dětí a na tyhle narozky se musí přijet podívat všichni z rodiny. Kolegyně si jen mírně povzdechla, jak kolem toho všichni kmitají, protože babička už to sama nezvládá: "Až bude sto mě, tak kvůli tomu takhle rodinu určitě honit nebudu!" Hezké plány, ne? :-) Měla bych k tomu asi podotknout, že nikdo z její rodiny čtyři generace zpět nezemřel mladší 94 let, takže její připomínka je docela na místě. :-)
Existují tady profese, kterým se říká retirement jobs - tak nějak se předpokládá, že v 65 letech spousta lidí ještě pracovat chce a tak má možnost. Jde např. o sekání trávy, pomoc v knihovně, hlídání dětí po škole (!) - tzv. afterschool care, roznášení novin atd. Že by někdo v sedmdesáti nezavadil o práci? Ale jděte, vždyť je toho tolik pořád potřeba udělat!
Babička jedné mé kolegyně bude v lednu 2010 slavit 100 let. Babička je tím nadšená a už celou rodinu diriguje, jak si přeje, aby oslava probíhala. Sama si ji vymýšlí a sama plánuje, co všechno se musí připravit - není to asi nic snadného, protože babička je z 8mi dětí a na tyhle narozky se musí přijet podívat všichni z rodiny. Kolegyně si jen mírně povzdechla, jak kolem toho všichni kmitají, protože babička už to sama nezvládá: "Až bude sto mě, tak kvůli tomu takhle rodinu určitě honit nebudu!" Hezké plány, ne? :-) Měla bych k tomu asi podotknout, že nikdo z její rodiny čtyři generace zpět nezemřel mladší 94 let, takže její připomínka je docela na místě. :-)
sobota 12. prosince 2009
Modelky v Glenorchy
Do Queenstownu tento týden přijela z USA supermodelka Tyra Banks se svou show "American Next Top Model". Což znamená, že nepřijela sama, ale s dost rozsáhlou suitou - kromě adeptek na nejlepší modelku ji doprovází i armáda vizážistů, kadeřníků, módních fotografů a návrhářů a celý filmový štáb. Tyra se rozhodla využít pohádkovou krajinu kolem jezera Wakatipu k zatraktivnění svého modelčího programu - ovšem zlé jazyky tvrdí, že si vybrala Nový Zéland i proto, že natáčení je tu výrazně levnější než u ní doma. Krize holt postihuje všechny.
První peníze, které Tyra na území Aotearoy utratila, byly za ochranku, tvořenou tak třemi regulérními ragbyovými družstvy. Tyra se totiž velmi obávala o svou bezpečnost a hlavně se chtěla zaštítit proti davům fanoušků, kteří ji nikde nenechají na pokoji. Nikde, kromě Nového Zélandu. Její letadlo dosedlo na letišti v Queenstownu celkem bez povšimnutí a stejně tak dopadl i přesun do centra města. Jediný, kdo na ni čekal, byla TV NZ, která to týden předem roztroubila do světa - že by na objednávku? Když pak novozélandská televize dělala průzkum reakcí místních obyvatel, jeden mladík to vystihl za všechny:" No a co jako? Je to jen další den, další peníze a další celebrita." Queenstown je na celebrity zvyklý a ani zbytek Nového Zélandu se nenechává v této oblasti vyvést ze svého pověstného klidu. Peter Jackson by mohl vyprávět, jak ho farmáři (s omluvou) nechali samotného uprostřed natáčení masových jezdeckých scén v Návratu krále (dělali mu se svými koňmi kompars) s tím, že "sorry mate, bylo to prima a možná to bude zase další Oskar, ale teď je potřeba sklízet úrodu."
Takže největší rozruch nakonec Tyra vzbudila tím, že se se svými modelkami vypravila na výlet do Glenorchy v patnácticentimetrových podpadcích. Kdo v Glenorchy byl, ví, o čem je řeč. Kdo nebyl, tak mu snad pomůže fakt, že před Glenorchy končí asfaltka a začíná tam nefalšovaná divočina Mt Aspiring National Park. K tomu tam už třetí den hustě prší a novozélanskému počasí Tyra určitě neporučí. :-)
První peníze, které Tyra na území Aotearoy utratila, byly za ochranku, tvořenou tak třemi regulérními ragbyovými družstvy. Tyra se totiž velmi obávala o svou bezpečnost a hlavně se chtěla zaštítit proti davům fanoušků, kteří ji nikde nenechají na pokoji. Nikde, kromě Nového Zélandu. Její letadlo dosedlo na letišti v Queenstownu celkem bez povšimnutí a stejně tak dopadl i přesun do centra města. Jediný, kdo na ni čekal, byla TV NZ, která to týden předem roztroubila do světa - že by na objednávku? Když pak novozélandská televize dělala průzkum reakcí místních obyvatel, jeden mladík to vystihl za všechny:" No a co jako? Je to jen další den, další peníze a další celebrita." Queenstown je na celebrity zvyklý a ani zbytek Nového Zélandu se nenechává v této oblasti vyvést ze svého pověstného klidu. Peter Jackson by mohl vyprávět, jak ho farmáři (s omluvou) nechali samotného uprostřed natáčení masových jezdeckých scén v Návratu krále (dělali mu se svými koňmi kompars) s tím, že "sorry mate, bylo to prima a možná to bude zase další Oskar, ale teď je potřeba sklízet úrodu."
Takže největší rozruch nakonec Tyra vzbudila tím, že se se svými modelkami vypravila na výlet do Glenorchy v patnácticentimetrových podpadcích. Kdo v Glenorchy byl, ví, o čem je řeč. Kdo nebyl, tak mu snad pomůže fakt, že před Glenorchy končí asfaltka a začíná tam nefalšovaná divočina Mt Aspiring National Park. K tomu tam už třetí den hustě prší a novozélanskému počasí Tyra určitě neporučí. :-)
pátek 11. prosince 2009
Come for tea and bring a plate
Dostanete-li pozvání na "tea", v žádném případě se netěšte na čaj. A už vůbec se předtím nenacpěte. Tea totiž znamená večeři se vším všudy.
A pokud vás k tomu ještě někdo požádá, abyste "přinesli talíř", nezapomeňte se zeptat, co na něm má být. Nejde totiž o talíř prázdný, ale o to, abyste se podíleli na nasycení přítomných.
Tyhle situace jsou častným "faux pas" v zemi Dlouhého bílého oblaku a pochopitelně i zdrojem velkého veselí. Budiž nám útěchou, že i lidi, co mají angličtinu jako svůj rodný jazyk, se nechají nachytat. Vzpomněla bych si na jednu britskou imigrantku i manželský pár z Kalifornie, kteří poslušně naklusali na večírek k novozélandským známým se svým porcelánovým servisem a plným žaludkem v očekávání "čaje o páté". A protože grilovací právě sezóna začíná, znamená to jediné:
Jako "tea" bude maso a nejspíš to, které si k vašim známým sami donesete. :-)
A pokud vás k tomu ještě někdo požádá, abyste "přinesli talíř", nezapomeňte se zeptat, co na něm má být. Nejde totiž o talíř prázdný, ale o to, abyste se podíleli na nasycení přítomných.
Tyhle situace jsou častným "faux pas" v zemi Dlouhého bílého oblaku a pochopitelně i zdrojem velkého veselí. Budiž nám útěchou, že i lidi, co mají angličtinu jako svůj rodný jazyk, se nechají nachytat. Vzpomněla bych si na jednu britskou imigrantku i manželský pár z Kalifornie, kteří poslušně naklusali na večírek k novozélandským známým se svým porcelánovým servisem a plným žaludkem v očekávání "čaje o páté". A protože grilovací právě sezóna začíná, znamená to jediné:
Jako "tea" bude maso a nejspíš to, které si k vašim známým sami donesete. :-)
Spropitné a tak....
Pohostinství na Novém Zélandu je široká a pestrobarevná kapitola. S turistickým boomem po roce 2000 se pochopitelně začal profesionalizovat i provoz restaurací, bistérek take-away, kafetérií a dalších podobných služeb. Nabídka je tu opravdu rozmanitá, takže je složité generalizovat, pokusím se ale přesto shrnout pár hlavních postřehů:
Voda: v 99% kiwích hospůdkách všeho druhu a všech kategorií dostane zákazník automaticky karafu s vodou, za kterou se NEPLATÍ. Někdy s ledem a citrónem, někdy samotnou - to je ale celkem jedno, protože voda je tu všude kvalitní a dobrá.
Klídek: i když si dáte jen jedno kafe a cucáte ho čtyři hodiny, nikdo to neřeší. Prostě zůstanete tak dlouho, dokud vás to baví. Občas se někdo přijde podívat, jestli něco nepotřebujete, ale to je všechno. Protože se většinou platí u barového pultu, nikdo vám nedává žédné signály k odchodu tím, že vám podsune účet k zaplacení. ¨
Spropitné: se na NZ stále ještě nedává. I když v Aucklandu a na hlavních turistických trasách se už tento zbyk poomalu díky turistům začíná rozmáhat, většina Jižáku je naštěstí ještě nedotčena. Odpadají tak zmatky typu "kolik tak se asi dává" a kyselé obličeje personálu.
Kafe: kafe je novozéladskou posedlostí - a to dobré kafe. Kafe tu opravdu umějí a provozovat bistro s nejlepší kávou ve městě je opravdu něco. Kafe stojí kolem 4 dolarů a to kdekoliv - na letišti, v luxusní restauraci, v McDonaldu, na Stewart Islandu i v centru Aucklandu.
Take-away: jsou většinou doménou indických, thajských a čínských přistěhovalců - v poslední době se k nim přidávají i Japonci se svým sushi. Za 5-10 dolarů tam člověk pořídí zajímavou alternativu k fast foodu typu Burger King. Je to levé a dobré a podstatně zdravější. Na čem vydělávají ale netuším, protože porce bývají obrovské.
Mufiny, scones a další buchty: většinou v provedení tak pro tři lidi - jsou tyhle obrovské snacky podávány v kavárnách. Novozélanďané neradi chodí do kavárem sami, takže je často sdílejí - když jdeme s kolegy na kávovou pauzu, vždycky někdo koupí takovouhle buchtu a nakrájí jí na patřičný počet kousků, aby se dostalo na každého.
Ceny: take-away nebo fast food lze pořídit do 10 dolarů na osobu, běžné restauarce servírují jídlo kolem dvacky a ty luxusnější za 30-50 dolarů. V podstatě platí, že v "normálních" restauracích se servírují veliké porce, v těch "lepších" to není tolik o množství jako o kulinářském a estetickém zážitku. Ale ani tam spropitné nechtějí. :-)
Voda: v 99% kiwích hospůdkách všeho druhu a všech kategorií dostane zákazník automaticky karafu s vodou, za kterou se NEPLATÍ. Někdy s ledem a citrónem, někdy samotnou - to je ale celkem jedno, protože voda je tu všude kvalitní a dobrá.
Klídek: i když si dáte jen jedno kafe a cucáte ho čtyři hodiny, nikdo to neřeší. Prostě zůstanete tak dlouho, dokud vás to baví. Občas se někdo přijde podívat, jestli něco nepotřebujete, ale to je všechno. Protože se většinou platí u barového pultu, nikdo vám nedává žédné signály k odchodu tím, že vám podsune účet k zaplacení. ¨
Spropitné: se na NZ stále ještě nedává. I když v Aucklandu a na hlavních turistických trasách se už tento zbyk poomalu díky turistům začíná rozmáhat, většina Jižáku je naštěstí ještě nedotčena. Odpadají tak zmatky typu "kolik tak se asi dává" a kyselé obličeje personálu.
Kafe: kafe je novozéladskou posedlostí - a to dobré kafe. Kafe tu opravdu umějí a provozovat bistro s nejlepší kávou ve městě je opravdu něco. Kafe stojí kolem 4 dolarů a to kdekoliv - na letišti, v luxusní restauraci, v McDonaldu, na Stewart Islandu i v centru Aucklandu.
Take-away: jsou většinou doménou indických, thajských a čínských přistěhovalců - v poslední době se k nim přidávají i Japonci se svým sushi. Za 5-10 dolarů tam člověk pořídí zajímavou alternativu k fast foodu typu Burger King. Je to levé a dobré a podstatně zdravější. Na čem vydělávají ale netuším, protože porce bývají obrovské.
Mufiny, scones a další buchty: většinou v provedení tak pro tři lidi - jsou tyhle obrovské snacky podávány v kavárnách. Novozélanďané neradi chodí do kavárem sami, takže je často sdílejí - když jdeme s kolegy na kávovou pauzu, vždycky někdo koupí takovouhle buchtu a nakrájí jí na patřičný počet kousků, aby se dostalo na každého.
Ceny: take-away nebo fast food lze pořídit do 10 dolarů na osobu, běžné restauarce servírují jídlo kolem dvacky a ty luxusnější za 30-50 dolarů. V podstatě platí, že v "normálních" restauracích se servírují veliké porce, v těch "lepších" to není tolik o množství jako o kulinářském a estetickém zážitku. Ale ani tam spropitné nechtějí. :-)
čtvrtek 10. prosince 2009
Ministr pro změnu klimatu
Ministr pro změnu klimatu Nového Zélandu se zmenuje Nick Smith a je to jeden z nejčastěji se objevujících ministrů ve státních médiích. Na rozdíl od Střední Evropy se v této části světa klimatické změny velmi podrobně monitorují a vyhodnocují. Podle průzkumů by mělo dojít v následujících dekádách ke zvýšení mořské hladiny o 50-150 cm a to je něco, co ostrovní zemi zajímat musí. Klimatické změny mohou mít dopady i v oblastech, které s nimi na první pohled nesouvisí. NZ například chystá společně s Austrálií imigrační plán pro ostrovy v Pacifiku, u kterých by vlivem zvýšení mořské hladiny mohlo dojít k jejich částečnému zmizení. Už v současnosti platí omezení pro výstavbu na mořském pobřeží a chystají se adaptační plány pro jednotlivé novozélandské regiony (někde budou častější povodně, někde to vypadá na více orkánů, někde zase na více sucha).
A co je na všem nejzajímavější? Na stránkách novozélandské vlády je možné si Nicka Smithe vyhledat, zjistit jeho aktivity, podívat se na jeho životopis, přečíst si jeho příspěvky do parlamentních diskusí no a je tam na něj uveden i kompletní seznam kontaktů - telefon, faxové číslo i email. Kiwíci si totiž své ministry hlídají a intenzivně s nimi komunikují. Ty kontakty jsou tam samozřejmě nejen na Nicka Smithe, ale i na všechny ostatní zodpovědné zástupce. Že to zní neuvěřitelně? Důkaz je tady:
http://www.beehive.govt.nz/minister/nick+smith
A co je na všem nejzajímavější? Na stránkách novozélandské vlády je možné si Nicka Smithe vyhledat, zjistit jeho aktivity, podívat se na jeho životopis, přečíst si jeho příspěvky do parlamentních diskusí no a je tam na něj uveden i kompletní seznam kontaktů - telefon, faxové číslo i email. Kiwíci si totiž své ministry hlídají a intenzivně s nimi komunikují. Ty kontakty jsou tam samozřejmě nejen na Nicka Smithe, ale i na všechny ostatní zodpovědné zástupce. Že to zní neuvěřitelně? Důkaz je tady:
http://www.beehive.govt.nz/minister/nick+smith
středa 9. prosince 2009
Test sousedské soudržnosti
Nedávno proběhl v Christchurch zajímavý test: reportér novozélandské televize se přestrojil za slepce a jeho kolega ho v nahrané scénce přímo v centru města postupně několikrát připravil o jeho doprovodného psa. Kamera mezitím zaznamenávala reakce kolemjdoucích lidí, kteří byli incidentu přítomni. Z desítky "vyzkoušených" jen jeden člověk reagoval neadekvátně - snažil se slepci ukázat, kam "zloděj" se psem běžel. Ostatní lidé nelenili a do pronásledování "zloděje" se pustili sami. Jedna statná Maorka se dokonce rozčílila natolik, že poté, co fiktivního zloděje dostihla, ho nenechala nic vysvětlit a pěkně od plic se do něj pustila. Další člověk - mladý kluk typu "hippie" - nechal na chodníku své sandály, jen proto, aby se mu lépe běželo a psího únosce dříve dohonil. Celý test byl nakonec vlastně úsměvný, protože desetkrát v náručí odnášet za roh čtyřicetikového labradora určitě nebyla procházka růžových sadem. Zároveň ale potvrdil, že Novozélanďané jsou velmi citliví na jakékoliv bezpráví - a nedejbože když se děje někomu, kdo se nemůže sám bránit. V tu chvíli okamžitě povstanou jako jeden muž na jeho obranu. A mě nezbývá nic jiného, než společně s reportéry tento test uzavřít: "Well done New Zealand!" :-)
úterý 8. prosince 2009
Školství v Southlandu
Tak mám dnes nějakou srovnávací: už jsem se obula do bank, ještě přijdou na paškál školy. České školství nechám raději v klidu, spíš se pokusím popsat aktivity, které se na podporu školství dělají tady v Southlandu. V loňském roce udělalo vedení regionu finančně velmi náročný krok - do všech základních a středních škol nechalo nainstalovat smartboardy, neboli interaktivní tabule s připojením k počítači. Již dříve už byly všechny školy vybavené dostatečným počtem počítačů. Kromě počítačových učeben jsou počítače dětem k dispozici ve školních knihovnách, takže k nim mají přístup o všech přestávkách. Bohužel ale jedna špatná zpráva pro dospívající chlapce - přístupy na weby, které provozují internetové hry, jsou ve školách v Southlandu neproniknutejně zablokované. :-) O dospěláckých či gamblerských webovkách nemluvě....
Pokud je nějaké dítě déle nemocné (déle než 5 dní), existuje státem podporovaná neziskovka, která zajišťuje, že za dítětem jezdí učitel, případně s ním učení řeší přes internet, pokud má dítě doma počítač. Na počítačovou gramotnost se tu hodně dá - nevím, jak je to v ostatních částech NZ, ale tady je to klíčová oblast. Southland je daleko od všeho. O to víc vítá možnost sbližování se alespoň virtuálně. Děti jsou tu už od mala připravovány na to, že business se dá dělat buď osobně nebo po internetu. Vlastně nejen děti - místní dobrovolnické organizace neustále pořádají kurzy práce s počítačem pro kohokoliv, kdo o to stojí - zdarma. V ČR jsem byla přesvědčená, že znalost angličtiny a práce s počítačem otevírá dveře do světa. Tady jsem si původně myslela, že stačí ten počítač, když je tu angličtina prvním jazykem. Překvapili mě - děti tu chodí běžně na mandarínštinu, japonštinu, němčinu a španělštinu. Jazyky prý otevírají bránu do světa - i pro Kiwíky. :-)
Pokud je nějaké dítě déle nemocné (déle než 5 dní), existuje státem podporovaná neziskovka, která zajišťuje, že za dítětem jezdí učitel, případně s ním učení řeší přes internet, pokud má dítě doma počítač. Na počítačovou gramotnost se tu hodně dá - nevím, jak je to v ostatních částech NZ, ale tady je to klíčová oblast. Southland je daleko od všeho. O to víc vítá možnost sbližování se alespoň virtuálně. Děti jsou tu už od mala připravovány na to, že business se dá dělat buď osobně nebo po internetu. Vlastně nejen děti - místní dobrovolnické organizace neustále pořádají kurzy práce s počítačem pro kohokoliv, kdo o to stojí - zdarma. V ČR jsem byla přesvědčená, že znalost angličtiny a práce s počítačem otevírá dveře do světa. Tady jsem si původně myslela, že stačí ten počítač, když je tu angličtina prvním jazykem. Překvapili mě - děti tu chodí běžně na mandarínštinu, japonštinu, němčinu a španělštinu. Jazyky prý otevírají bránu do světa - i pro Kiwíky. :-)
Bankovní služby - srovnávání nesrovnatelného
Další oblast, ve které se ČR dalece plouží za NZ je oblast bankovnictví. Kiwíci tedy nadávají na své banky úplně stejně jako Češi, pokud by ale měli české bankovní prostředí, pak předpokládám, že by nejspíš všechny bankéře vyhnali ze země.
Prvním, do očí bijícím rozdílem, je jednoduchost místních služeb. Banky mají jasně strukturované produkty popsané tak, aby se v nich vyznalo i třináctileté dítě. Od třinácti totiž tady může mít každý vlastní účet. A to se vším všudy, včetně elektronického bankovnictví a karty k účtu, se kterou může platit v obchodech. Musím z vlastní zkušenosti říct, že je velmi pohodlné posílat dítěti kapesné na účet. Stačí jeden trvalý příkaz.
Dalším rozdílem - patrně tím, který by Čechy nejvíce nadzvedl - jsou poplatky. Každá banka to má trošku jinak, ale v zásadě platí, že poplatky za běžné služby jsou 0. Za převody peněz, za vklady, za výběry. Platí se jen jeden měsíční paušál cca 5 dolarů (asi 60 Kč). Pokud se někomu zdá i těch 5 dolarů hodně (protože má např. jen jednu transakci za měsíc), může si vybrat variantu, že zaplatí 50 centů za operaci a pak má vedení účtu zdarma.
Internet - v podstatě samozřejmost. Všechno snadné, přehledné s možností osobního nastavení tak, aby se člověk co nejlépe mohl informovat o všem, co ho zajímá. A tak, aby to, co ho nezajímá, ho zbytečně neotravovalo. Kromě kalkulaček, formulářů a podrobných popisů toho, co banka nabízí, jsou zároveň ke stažení praktické brožury (např. průvodce jak koupit nemovitost, jak se připravit na financování studia atd.).
Pomoc v nouzi - pokud se člověk dostane do finančních potíží, jeho banka s ním projedná všechny možnosti, jak situaci co nejlépe vyřešit. Jedněm známým zkrachovala firma a banka jim nabídla rozložení hypotečních splátek tak, aby byli schopni nadále alespoň něco platit, probrala s nimi nový podnikatelský záměr a ještě jim na něj půjčila. S tím, že každý měsíc za nimi chodí jejich poradce a kontroluje, jak se jim daří v nové situaci, aby se něco opět nezvrtlo.
Převody z/do zahraničí - pokud zaplatím poplatky u české banky, zaplatím 6x více než pokud se rozhodnu, že zaplatím poplatky za převod u své novozélandské banky. Co byste si vybrali vy? :-)
No a pokud někdo je výjimečně nedůvěřivý a chce opravdu nezávislé informace z bankovního světa, tak vláda provozuje webovky http://www.sorted.org.nz/, kde jsou všechny přehledy a informace blbovzdorně utříděny. Tuhle stránku se učí používat i děti ve škole, aby byly už od mládí finančně gramotné.
Proč to někde jde a jinde ne? Možná je to tím, že jsou Novozélanďané většinou slušní lidé a ve službách jim jde opravdu o spokojenost klienta - aniž by to museli troubit do světa na všech možných billbordech. Možná proto, že stát si drží jednu vlastní banku 100% novozélandskou (Kiwibank), která udává "dosažitelný standard" a ostatní banky (většinou australské) se pak chtě nechtě musejí přizpůsobit, aby k nim vůbec někdo přišel. Nebo je to možná tím, že kiwí selský rozum velí: když někam cpu peníze, tak chci přesně vědět kam a jak je to pro mě výhodné.
V každém případě mám sama pro sebe jeden zajímavý postřeh: od pocitu, že finance jsou něco strašně komplikovaného, čemu rozumí jen leta studovaný a praxí otřískaný odborník, jsem se dostala k přesvědčení, že je to vlastně celkem jednoduchá záležitost. Pokud ji někdo záměrně nepotřebuje dělat komplikovanou, aby se mu lépe oblbovali "klienti".
Prvním, do očí bijícím rozdílem, je jednoduchost místních služeb. Banky mají jasně strukturované produkty popsané tak, aby se v nich vyznalo i třináctileté dítě. Od třinácti totiž tady může mít každý vlastní účet. A to se vším všudy, včetně elektronického bankovnictví a karty k účtu, se kterou může platit v obchodech. Musím z vlastní zkušenosti říct, že je velmi pohodlné posílat dítěti kapesné na účet. Stačí jeden trvalý příkaz.
Dalším rozdílem - patrně tím, který by Čechy nejvíce nadzvedl - jsou poplatky. Každá banka to má trošku jinak, ale v zásadě platí, že poplatky za běžné služby jsou 0. Za převody peněz, za vklady, za výběry. Platí se jen jeden měsíční paušál cca 5 dolarů (asi 60 Kč). Pokud se někomu zdá i těch 5 dolarů hodně (protože má např. jen jednu transakci za měsíc), může si vybrat variantu, že zaplatí 50 centů za operaci a pak má vedení účtu zdarma.
Internet - v podstatě samozřejmost. Všechno snadné, přehledné s možností osobního nastavení tak, aby se člověk co nejlépe mohl informovat o všem, co ho zajímá. A tak, aby to, co ho nezajímá, ho zbytečně neotravovalo. Kromě kalkulaček, formulářů a podrobných popisů toho, co banka nabízí, jsou zároveň ke stažení praktické brožury (např. průvodce jak koupit nemovitost, jak se připravit na financování studia atd.).
Pomoc v nouzi - pokud se člověk dostane do finančních potíží, jeho banka s ním projedná všechny možnosti, jak situaci co nejlépe vyřešit. Jedněm známým zkrachovala firma a banka jim nabídla rozložení hypotečních splátek tak, aby byli schopni nadále alespoň něco platit, probrala s nimi nový podnikatelský záměr a ještě jim na něj půjčila. S tím, že každý měsíc za nimi chodí jejich poradce a kontroluje, jak se jim daří v nové situaci, aby se něco opět nezvrtlo.
Převody z/do zahraničí - pokud zaplatím poplatky u české banky, zaplatím 6x více než pokud se rozhodnu, že zaplatím poplatky za převod u své novozélandské banky. Co byste si vybrali vy? :-)
No a pokud někdo je výjimečně nedůvěřivý a chce opravdu nezávislé informace z bankovního světa, tak vláda provozuje webovky http://www.sorted.org.nz/, kde jsou všechny přehledy a informace blbovzdorně utříděny. Tuhle stránku se učí používat i děti ve škole, aby byly už od mládí finančně gramotné.
Proč to někde jde a jinde ne? Možná je to tím, že jsou Novozélanďané většinou slušní lidé a ve službách jim jde opravdu o spokojenost klienta - aniž by to museli troubit do světa na všech možných billbordech. Možná proto, že stát si drží jednu vlastní banku 100% novozélandskou (Kiwibank), která udává "dosažitelný standard" a ostatní banky (většinou australské) se pak chtě nechtě musejí přizpůsobit, aby k nim vůbec někdo přišel. Nebo je to možná tím, že kiwí selský rozum velí: když někam cpu peníze, tak chci přesně vědět kam a jak je to pro mě výhodné.
V každém případě mám sama pro sebe jeden zajímavý postřeh: od pocitu, že finance jsou něco strašně komplikovaného, čemu rozumí jen leta studovaný a praxí otřískaný odborník, jsem se dostala k přesvědčení, že je to vlastně celkem jednoduchá záležitost. Pokud ji někdo záměrně nepotřebuje dělat komplikovanou, aby se mu lépe oblbovali "klienti".
Jak je ženská stará?
Kiwí rovnost pohlaví je nepřekonatelná. Tato praktická země dala ženám volební právo jako prvním ženským na světě. Včera jsme koukali na pořad, kde dvaaosmdesátiletá farmářka řídí na svých 10 hektarech bandu čtyřicetiletých "kluků" a stále s nimi opravuje ploty, jezdí na traktoru a stříhá ovce (kdo viděl, jaká je to dřina i pro mladýho silnýho chlapa, si těžko představí, že tohle bravurně zvládá podstatně starší paní). Ve volných chvílích, když "kluci" odpočívají, jim maže chleby a vaří polívku. Pak se přizná, že přece jen už jí to jde o něco pomaleji, zvlášť když má po nemoci napůl ochrnutou levou ruku i nohu. A právě proto prý má kolem sebe "mladé kluky",aby si stáří a nemoci tolik nepřipouštěla. :-) Něco podobného mi řekla tento týden i kolegyně v práci, která si právě ve svých padesáti nabrnkla o dvacet let mladšího přítele: "Neznáš naše holčičí přísloví tady na Zélandu? Ženská je přesně stará tak, jak starý je její partner." Že by na tom něco bylo? Pak je džob na vysoké škole velmi zajímavou příležitostí - a nejen pracovní. :-) :-)
pondělí 7. prosince 2009
Made in New Zealand
Jeden zajímavý postřeh, co se týče prodeje čehokoliv, ale především potravin: pokud se zdůrazňuje kvalita, tak se jedná především o zboží Made in NZ. Ať se to týká vánoční šunky (tady se Vánoce bez megakusu uzeného prostě neobejdou), ovoce, sýrů nebo vína. Nebo outdoorového vybavení (Macpac), oblečení (Icebraker, Trelise Cooper) nebo služeb (H.J.Hackett bungy, Air New Zealand či Kiwibank). Novozélandský je synonymem pro kvalitní. Možná je to tím, že díky free trade dohodě s Čínou je tady nepřekonatelně levná konkurence z Asie, která má ale do kvality stejně daleko jako my z Invercargillu na Cape Reigna. Možná je to tím, že kiwí praktická povaha prostě přirozeně hledá cokoliv, co dlouho vydrží. Možná taky, že zabrala státní reklamní kampaň "Buy Kiwi" na podporu domácího podnikání. V každém případě se ale novozélandské zboží prodává a i v recesi se prodává velmi dobře. Ať už domácím konzumentům-patriotům nebo turistům. Kdo by tady stál o to si přivézt z Nového Zélandu kiwí suvenýr Made in China nebo Tajwan? :-)
Jak se pozná léto
Tady v Invercargillu je jedno jasné poznávací znamení, že je léto - zvýšil se citelně počet lidí chodících v džandálech (česky se tomu říká vietnamky), případně chodících bez bot úplně. Město, neměsto - bosé tady chodí všechny věkové kategorie. Vidět studentíky středních škol nebo SIT bez bot je celkem běžné. Potkat na čerpací stanici zarostlého farmáře tlapkajícího bosky kolem svého UTE taky není nic speciálního. Ať je to statná Maorka s osmi dětmi nebo šlachovitá stařenka běžící v Queens parku svůj dvanáctý kilometr, bosé nohy jsou poznávací znamení, že jste pravověrným kiwi.
Bosé nohy prostě patří k novozélandskému létu stejně, jako český knedlík ke svíčkové. To, že v Invercargillu zrovna léto nemusí vypadat typicky a ručička teploměru se tvrdošíjně drží pod desítkou, nic neznamená. Prostě místo toho, abyste tahali ze šuplíku ponožky a nedejbože se ještě obouvali, jen vytáhnete znovu zimní bundu. Nohy ale zůstanou holé. Podle ponožek totiž poznáte, že je někdo turista. A podle ponožek v sandálech ho můžete pozdravit česky. :-)
Bosé nohy prostě patří k novozélandskému létu stejně, jako český knedlík ke svíčkové. To, že v Invercargillu zrovna léto nemusí vypadat typicky a ručička teploměru se tvrdošíjně drží pod desítkou, nic neznamená. Prostě místo toho, abyste tahali ze šuplíku ponožky a nedejbože se ještě obouvali, jen vytáhnete znovu zimní bundu. Nohy ale zůstanou holé. Podle ponožek totiž poznáte, že je někdo turista. A podle ponožek v sandálech ho můžete pozdravit česky. :-)
čtvrtek 3. prosince 2009
Co nejvíce hledali Kiwíci v roce 2009?
No je to pěkná směska! :-)
Nezůstali pozadu a stejně jako po celém světě letos nejčastěji na Googlu hledali Michaela Jacksona. Na druhém místě se umístila prasečí chřipka - panika zřejmě udělala svoje i mezi celkem poklidným obyvatelstvem této ostrovní země. No a třetí - bronzová medaile - patří komu? No přece All Blacks! Ať se v show businessu děje co chce a řádí si třeba dvacet epidemií, "kluci v černém" budou vždy na prvních místech. Kiwí fanoušek je loajální fanoušek a ragby je prostě vášeň.
Nezůstali pozadu a stejně jako po celém světě letos nejčastěji na Googlu hledali Michaela Jacksona. Na druhém místě se umístila prasečí chřipka - panika zřejmě udělala svoje i mezi celkem poklidným obyvatelstvem této ostrovní země. No a třetí - bronzová medaile - patří komu? No přece All Blacks! Ať se v show businessu děje co chce a řádí si třeba dvacet epidemií, "kluci v černém" budou vždy na prvních místech. Kiwí fanoušek je loajální fanoušek a ragby je prostě vášeň.
Ahoj, kde máš cukr?
Zajímavé je pozorovat na Zélandu kulturní rozdíly. Onehdá jsem se snažila svým kiwím známým vysvětlit český princip "nabízení koláče", který vzbudil patřičný zájem:
"Dáte si, paní Nováková?"
"Jéžiši, paní Poláková, moc děkuji, ale já nebudu."
"Ale jen si dejte, paní Nováková, je to domácí!"
"Vypadá to krásně, paní Poláková, ale já bych neměla, víte?"
"Nebojte se paní Nováková, to je samý ovoce."
"Tak možná později, paní Poláková, když myslíte."
"Tak aspoň tadyten malinkej kousíček na ochutnání, paní Nováková."
"No dobře, paní Poláková, ale jen ten kousíček."
"Tady máte, paní Nováková (na talíř žuchne půlka dortu), přece byste se nežinýrovala!"
V případě, že by taková situace nastala tady, vypadalo by to asi takto:
V obýváku se vám náhle objeví sousedka (tady se většinou nezamyká a návštěvy chodí volně po barácích). Takže se zeptáte:
"Ahoj Ellen, nemáš chuť na kafe?"
"Jasně - dáš si taky?" Ellen už je v kuchyni a hledá kafe.
"Mlíko mám, kde máš cukr?" Ellen právě zavírá dveře od ledničky.
Takže už jen nalejete do varné konvice vodu a zapnete ji. Ellen mezitím vytáhá z police hrnky a celou dobu vesele štěbetá nejnovější zprávy, které ráno probrala s prodavačkou v sámošce.
Pozor! Může to být klidně poprvé, co k vám Ellen přišla. Bezprostřednost a zvídavost je kiwím národním poznávacím znamením. Pokud neznáte jméno, reagujete stejně (nabídnete kafe) a jen mimochodem se zeptáte, odkudpak že se to znáte. Vzápětí vám bude vysvětleno, že strýc babičky sousedky spolužáka vašeho syna se zmínil, že jste před týdnem sháněla telefonní číslo na kadeřnici. No a Ellen by náhodou o jedné věděla.
Většina takových návštěv je příjemných - vlastně zatím jen jedna nebyla. Jehovisti. Ale i ti byli v podstatě příjemní, nepříjemné bylo jen téma hovoru. To ale zrovna do kategorie kulturních odlišností už nezapadá.
"Dáte si, paní Nováková?"
"Jéžiši, paní Poláková, moc děkuji, ale já nebudu."
"Ale jen si dejte, paní Nováková, je to domácí!"
"Vypadá to krásně, paní Poláková, ale já bych neměla, víte?"
"Nebojte se paní Nováková, to je samý ovoce."
"Tak možná později, paní Poláková, když myslíte."
"Tak aspoň tadyten malinkej kousíček na ochutnání, paní Nováková."
"No dobře, paní Poláková, ale jen ten kousíček."
"Tady máte, paní Nováková (na talíř žuchne půlka dortu), přece byste se nežinýrovala!"
V případě, že by taková situace nastala tady, vypadalo by to asi takto:
V obýváku se vám náhle objeví sousedka (tady se většinou nezamyká a návštěvy chodí volně po barácích). Takže se zeptáte:
"Ahoj Ellen, nemáš chuť na kafe?"
"Jasně - dáš si taky?" Ellen už je v kuchyni a hledá kafe.
"Mlíko mám, kde máš cukr?" Ellen právě zavírá dveře od ledničky.
Takže už jen nalejete do varné konvice vodu a zapnete ji. Ellen mezitím vytáhá z police hrnky a celou dobu vesele štěbetá nejnovější zprávy, které ráno probrala s prodavačkou v sámošce.
Pozor! Může to být klidně poprvé, co k vám Ellen přišla. Bezprostřednost a zvídavost je kiwím národním poznávacím znamením. Pokud neznáte jméno, reagujete stejně (nabídnete kafe) a jen mimochodem se zeptáte, odkudpak že se to znáte. Vzápětí vám bude vysvětleno, že strýc babičky sousedky spolužáka vašeho syna se zmínil, že jste před týdnem sháněla telefonní číslo na kadeřnici. No a Ellen by náhodou o jedné věděla.
Většina takových návštěv je příjemných - vlastně zatím jen jedna nebyla. Jehovisti. Ale i ti byli v podstatě příjemní, nepříjemné bylo jen téma hovoru. To ale zrovna do kategorie kulturních odlišností už nezapadá.
středa 2. prosince 2009
Proč emigrují méně kvalifikovaní a proč přicházejí Skilled Migrants?
Zajímavý fenomén kiwí emigrace podnítil vědecký výzkum na obou stranách Tasmanského moře. Výsledky jsou docela zajímavé:
- do Austrálie z Nového Zélandu emigrují v mnohem větší míře méně kvalifikovaní lidé než lidé s vyšším pracovním potenciálem (ti jdou - když už - spíš do USA nebo Evropy). Experti se dohadují, že hlavní motivací je vyšší mzda za "louží" - rozdíl ve mzdách mezi Austrálií a Novým Zélandem je nejpatrnější právě u hůře placených profesí (až 30%).
- Důvodem může být také to, že méně kvalifikovaní pracovníci mají v Austrálii snadnější možnost uplatnění (Austrálie stále potřebuje další manuální pracovníky pro své doly) a automatické získání víz, které by v jiných zemích neměli.
- do Austrálie se stěhuje poměrně více Maorů než "bílých" Novozélanďanů.
- Lidé s vyšší kvalifikací se po několika letech vrací zpět na NZ, zatímco ti, co jsou kvalifikovaní méně, mají tendenci v Austrálii zůstávat.
- Přestože je Nový Zéland vnímán jako hodně rovnostářská země, skončil na žebříčku zemí OECD na osmém místě z hlediska platové nerovnosti (to je pro mě docela překvapení, protože se to tak vůbec nejeví - naopak jsem vnímala rozdíly tady jako podstatně menší než v ČR). Pro srovnání: Austrálie je na 15. místě.
- Austrálie má daň z příjmu do 35.000 AUD nižší než Nový Zéland, zatímco u vyšších příjmů je tomu naopak.
- Nový Zéland zaměstnává o zhruba polovinu lidí méně (proporcionálně) ve státní správě než Austrálie, méně zaměstnanců je tady ale i ve zdravotnictví a sociální sféře.
Spolu s relativně tvrdou imigrační politikou, která pustí na Nový Zéland jen lidi, kteří jsou tzv. Skilled Migrants v profesích, které NZ potřebuje podpořit, to dává celkem zajímavý obrázek. A co z něj plyne? Na Novém Zélandu se evidentně vyplatit být chytrý, studovat a být expertem ve své profesi.
Konkrétní čísla ke studii jsou k dispozici zde:
http://www.nzherald.co.nz/nz/news/article.cfm?c_id=1&objectid=10612863
- do Austrálie z Nového Zélandu emigrují v mnohem větší míře méně kvalifikovaní lidé než lidé s vyšším pracovním potenciálem (ti jdou - když už - spíš do USA nebo Evropy). Experti se dohadují, že hlavní motivací je vyšší mzda za "louží" - rozdíl ve mzdách mezi Austrálií a Novým Zélandem je nejpatrnější právě u hůře placených profesí (až 30%).
- Důvodem může být také to, že méně kvalifikovaní pracovníci mají v Austrálii snadnější možnost uplatnění (Austrálie stále potřebuje další manuální pracovníky pro své doly) a automatické získání víz, které by v jiných zemích neměli.
- do Austrálie se stěhuje poměrně více Maorů než "bílých" Novozélanďanů.
- Lidé s vyšší kvalifikací se po několika letech vrací zpět na NZ, zatímco ti, co jsou kvalifikovaní méně, mají tendenci v Austrálii zůstávat.
- Přestože je Nový Zéland vnímán jako hodně rovnostářská země, skončil na žebříčku zemí OECD na osmém místě z hlediska platové nerovnosti (to je pro mě docela překvapení, protože se to tak vůbec nejeví - naopak jsem vnímala rozdíly tady jako podstatně menší než v ČR). Pro srovnání: Austrálie je na 15. místě.
- Austrálie má daň z příjmu do 35.000 AUD nižší než Nový Zéland, zatímco u vyšších příjmů je tomu naopak.
- Nový Zéland zaměstnává o zhruba polovinu lidí méně (proporcionálně) ve státní správě než Austrálie, méně zaměstnanců je tady ale i ve zdravotnictví a sociální sféře.
Spolu s relativně tvrdou imigrační politikou, která pustí na Nový Zéland jen lidi, kteří jsou tzv. Skilled Migrants v profesích, které NZ potřebuje podpořit, to dává celkem zajímavý obrázek. A co z něj plyne? Na Novém Zélandu se evidentně vyplatit být chytrý, studovat a být expertem ve své profesi.
Konkrétní čísla ke studii jsou k dispozici zde:
http://www.nzherald.co.nz/nz/news/article.cfm?c_id=1&objectid=10612863
Dárek na odchodnou a do čeho všeho mluví premiér
Premiér na Novém Zélandu mluví skoro do všeho - a premiérův názor se také dost respektuje. Už za dob Helen Clark jsem byla docela překvapena, jak si své ministry a státní úředníky paní premiérka diriguje. Změnila se vláda, moc od labouristů převzali nacionalisté, nicméně současný premiér John Key jde v tomto ohledu ve šlépějích své předchůdkyně.
Příkladný obrázek je zpráva z dnešního rána: státní agentura Tourism New Zealand se rozhodla koupit odstupujícímu generálnímu řediteli dárek na rozloučenou a objednala pro něj obraz známého umělce Dicka Frizzella. A protože jsou přece jen státní agentura, její představenstvo umělce "ukecalo", aby obraz namaloval za podstatně nižší částku než je zvyklý - za cca 100 000 Kč.
To však vzbudilo nelibost pana premiéra - je krize a státem vlastněná agentura přece nemůže takhle mrhat penězi daňových poplatníků! Takže představenstvu oznámil, že od nich očekává "podstatný příspěvek" na zaplacení obrazu z jejich vlastních kapes. Stalo se - daňové poplatníky obraz nakonec stál o 80% méně než původně. Premiér má evidentně autoritu. :-) Zajímavé ještě je, že generální ředitel jedné z nejdůležitejších státních agentur v zemi (turismus je spolu se zemědělstvím základním kamenem novozélandské ekonomiky) měl plat 58.000 NZD ročně (což je něco kolem 60 tisíc korun měsíčně). A odměny členů představenstva této agentury se pohybovaly mezi 3 tisíci až 25 tisíci Kč měsíčně. Myslím, že je to docela hezká ukázková lekce efektivního státního hospodaření a disciplinovanosti místních úředníků. A taky toho, že se každý Novozélanďan doví, jak se zachází s jeho daněmi. A drobná poznámka nakonec: Nový Zéland má druhé nejnižší daně ze zemí OECD. Asi právě proto se snaží s těmito penězi vyjít co nejlépe.
Příkladný obrázek je zpráva z dnešního rána: státní agentura Tourism New Zealand se rozhodla koupit odstupujícímu generálnímu řediteli dárek na rozloučenou a objednala pro něj obraz známého umělce Dicka Frizzella. A protože jsou přece jen státní agentura, její představenstvo umělce "ukecalo", aby obraz namaloval za podstatně nižší částku než je zvyklý - za cca 100 000 Kč.
To však vzbudilo nelibost pana premiéra - je krize a státem vlastněná agentura přece nemůže takhle mrhat penězi daňových poplatníků! Takže představenstvu oznámil, že od nich očekává "podstatný příspěvek" na zaplacení obrazu z jejich vlastních kapes. Stalo se - daňové poplatníky obraz nakonec stál o 80% méně než původně. Premiér má evidentně autoritu. :-) Zajímavé ještě je, že generální ředitel jedné z nejdůležitejších státních agentur v zemi (turismus je spolu se zemědělstvím základním kamenem novozélandské ekonomiky) měl plat 58.000 NZD ročně (což je něco kolem 60 tisíc korun měsíčně). A odměny členů představenstva této agentury se pohybovaly mezi 3 tisíci až 25 tisíci Kč měsíčně. Myslím, že je to docela hezká ukázková lekce efektivního státního hospodaření a disciplinovanosti místních úředníků. A taky toho, že se každý Novozélanďan doví, jak se zachází s jeho daněmi. A drobná poznámka nakonec: Nový Zéland má druhé nejnižší daně ze zemí OECD. Asi právě proto se snaží s těmito penězi vyjít co nejlépe.
úterý 1. prosince 2009
Zblajzni pudink, pomůžeš potřebným
Asi mám v poslední době úchylku na charitu, nebo je to tím, že se blíží Vánoce - nebo prostě tím, že to tu člověk kolem sebe vidí. Začínám kupovat to, co někomu pomůže. Třeba vánoční pudink. Přes hororové zkazky o receptu, za který by se nestyděli ani pejsek s kočičkou, jsem neodolala. Místní Rotary Club připravil plechovky se "skvělým švestkovým vánočním pudinkem - přesně takovým, jaký Kiwi milují" (citace z textu na plechovce). Dále se z plechovky (která má skoro kilo a určitě by se s ní dalo celkem slušně někomu ublížit) dozvíte následující:
- Vyrobeno na pomoc potřebným prostřednictvím Rotary projektů
- Share the spirit of giving (nedokážu elegantně přeložit, aby to neznělo úplně pitomě :-))
- Made in Australia from local and imported ingrediences - takže přesně víme z čeho :-) :-) A to, že je to od sousedů, mě trochu zamrzelo. Vzápětí to naštěstí napravili:
Tyto plechovky jsou s hrdostí vyrobeny a dodány firmou NCI Packaging (Nový Zéland) na podporu Rotary International. Takže vnitřek od klokanů, ale plech je ryzí kiwí. A to je ta trvalá hodnota! :-)
Ještě me nadchlo, že pudink má dvě možnosti ohřevu - ano, jí se to teplý. :-)
Buď 90 minut ohřívat v hrnci plechovku ve vodě, nebo odplechovat a hodit na 6 minut do mikrovlnky. A pozor - ještě velkými písmeny plechovka sděluje, že po ohřátí bude pudink horký!
No možná to bude hnus (zážitky po otevření sdělím), ale za tu legraci s kilovým kulatým plechovým monstrem to stojí. Navíc když to pomůže těm potřebným, že?
- Vyrobeno na pomoc potřebným prostřednictvím Rotary projektů
- Share the spirit of giving (nedokážu elegantně přeložit, aby to neznělo úplně pitomě :-))
- Made in Australia from local and imported ingrediences - takže přesně víme z čeho :-) :-) A to, že je to od sousedů, mě trochu zamrzelo. Vzápětí to naštěstí napravili:
Tyto plechovky jsou s hrdostí vyrobeny a dodány firmou NCI Packaging (Nový Zéland) na podporu Rotary International. Takže vnitřek od klokanů, ale plech je ryzí kiwí. A to je ta trvalá hodnota! :-)
Ještě me nadchlo, že pudink má dvě možnosti ohřevu - ano, jí se to teplý. :-)
Buď 90 minut ohřívat v hrnci plechovku ve vodě, nebo odplechovat a hodit na 6 minut do mikrovlnky. A pozor - ještě velkými písmeny plechovka sděluje, že po ohřátí bude pudink horký!
No možná to bude hnus (zážitky po otevření sdělím), ale za tu legraci s kilovým kulatým plechovým monstrem to stojí. Navíc když to pomůže těm potřebným, že?
Reklamace v O2 - nelze odpovídat
Než jsem odjela na Nový Zéland, změnila jsem si u českého operátora O2 tarif. Tak nějak jsem tušila, že tady český telefon tolik potřebovat nebudu a protože nabízeli službu bez paušálu O2 Zero, šla jsem do ní. Bohužel přes opakované urgence mě stále chodí faktury na původní tarif, které jsou - světe div se - o pětistovku jinde ve prospěch operátora. Když jsem si písemně stěžovala, přišla mi strohá odpověď, že je můj tarif stále evidován jako ten původní a že pokud chci nějakou změnu, mám se osobně dostavit na prodejnu O2. To, že jsem přesně tohle před dvěma měsíci udělala a mám na to papír, jaksi zmíněný operátor pomíjí. To, že jsem uvedla, že jsem v zahraničí na NZ, je asi taky jedno - prostě hupsni do letadla a přijeď, jestli s tím chceš něco dělat. No nic, budeme si asi dopisovat dál. Jen na tohle jednání si tu člověk trošku odvykne a pak neví, jestli si má myslet, že je jako zákazník pro smích nebo se vztekat, jak si "renomovaná firma" diletantsky představuje péči o zákazníka. Co je ale na celé věci nejzajímavější? Že odpověď operátora je generována systémem s názvem "Nelze odpovídat". Co si asi tak člověk má myslet, když mu z této adresy přijde email? Takže milé O2 - až k tobě zavítám na prodejnu, nebude to už kvůli změně tarifu, ale kvůli změně operátora. Ale to je tobě fuk, že jo?
Dobrovolník Max
Tak jsme včera koukali na pořad "Close Up", je to taková pozitivní obdoba českých Černých ovcí - spíš něco jako Bílé vrány. :-) Většinou se tam propírají aktuální události, ale v celkem pozitivním duchu - ony se tady totiž taky žádné megaprůšvihy typu "plzeňská práva" nebo "čistka v ČEZu" nedějí.
Už jsem myslím zmiňovala, že na Zélandu se čile dobrovolničí a to od útlého věku. Docela mě ale dostal dobrovolník Max, o kterém byla jedna reportáž. Tenhle mlaďoch se upsal bezplatnému trénování neplavců. To se tady hodně podporuje, protože jak pravil jeden místní plavčík: "Ať se tu bude dít cokoliv, furt budeme ostrovy, tak bychom se všichni měli naučit plavat." S tím se nedá nesouhlasit. :-) Takže Max ve volném čase dělá instruktora plavání a je na něm vidět, že ho to hodně baví. Ale není to o tom, že sedí na židličce a pokukuje po holkách v bikinách. Max má na starosti partu pěti tělesně a mentálně postižených, takže se o ně starat v bazénu není žádná legrace. Max to zvládá skvěle a je na něm vidět, že ho to těší. A na jeho svěřencích je zase vidět z toho, jak se na něj nadšeně vrhají, že ho mají opravdu rádi. Možná to zní hloupě, ale mě tyhle "drobnosti" dojímají. O to víc, že Maxovi je čtrnáct let a tvrdí, že kdyby se každý jen na hodinu týdně rozhodl být dobrovolníkem, tak se může změnit svět. A pak mě ještě udělá radost to, že můj vlastní podobně starý teenager u toho nedbale zahuhlá: "No to je teda borec." A nenápadně začne zjišťovat, jak to dobrovolničení vlastně funguje.
Už jsem myslím zmiňovala, že na Zélandu se čile dobrovolničí a to od útlého věku. Docela mě ale dostal dobrovolník Max, o kterém byla jedna reportáž. Tenhle mlaďoch se upsal bezplatnému trénování neplavců. To se tady hodně podporuje, protože jak pravil jeden místní plavčík: "Ať se tu bude dít cokoliv, furt budeme ostrovy, tak bychom se všichni měli naučit plavat." S tím se nedá nesouhlasit. :-) Takže Max ve volném čase dělá instruktora plavání a je na něm vidět, že ho to hodně baví. Ale není to o tom, že sedí na židličce a pokukuje po holkách v bikinách. Max má na starosti partu pěti tělesně a mentálně postižených, takže se o ně starat v bazénu není žádná legrace. Max to zvládá skvěle a je na něm vidět, že ho to těší. A na jeho svěřencích je zase vidět z toho, jak se na něj nadšeně vrhají, že ho mají opravdu rádi. Možná to zní hloupě, ale mě tyhle "drobnosti" dojímají. O to víc, že Maxovi je čtrnáct let a tvrdí, že kdyby se každý jen na hodinu týdně rozhodl být dobrovolníkem, tak se může změnit svět. A pak mě ještě udělá radost to, že můj vlastní podobně starý teenager u toho nedbale zahuhlá: "No to je teda borec." A nenápadně začne zjišťovat, jak to dobrovolničení vlastně funguje.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
