Až budget dovolí

I když se postupně stáváme řádnými a otřískanými kiwími náplavami, některé věci pořád překvapují. Invercargill je prima město s lidmi, kteří jsou ještě o něco více v pohodě, než je novozélandský průměr. To znamená ještě méně papírování (tj. skoro žádné), menší závislost na přesném čase (plus mínus hoďka je standard) a častější používání frází vyjadřujících klídek - "good as gold", "she´ll be right" a "no worries mate". Minulý týden jsem odvezla našeho stříbrného oře Brega (Toyota Raum, ročník 1998 - něco jako člen rodiny) cvičně do servisu, protože po roce nekontrolovatelného drandění to už to fakt chtělo doplnit olej a vyměnit filtr. Tohle autíčko je námi bezmezně milované a maximálně ctěné, protože má za sebou několikát komplet kolečko kolem Jižního ostrova, bezpočet kilometrů po gravel roads, projetí všech vysokohorských průsmyků Novozélandských Alp (jsou tu tři) a  to všechno bez stěžování a potřeby velkých oprav. Jen jedinkrát jsme chytli kámen do brzdného systému a drobný šlic od šutru na předním okně. Opravy za cca 50 dolarů celkem za tři roky. Takže jsem jen trnula, kdy si Brego konečně řekne o něco pořádného. Ta chvíle nastala tuto středu ráno - bylo mi vysvětleno, že potřebuje vyměnit už opravdu nutně "cam belt". Automechanik na základě poznání, že angličtina není můj mateřský jazyk, se mi poctivě snažil vysvětlit, co to přesně je a jak to funguje. Pochopila jsem, že je to něco v motoru a tudíž něco důležitého (později mi slovník vyjevil, že šlo o klínový řemen). Ujistila jsem ho, že jediné, co potřebuji, jsou odpovědi na tři otázky: 1) Je to nebezpečné? 2) Umíte to spravit? 3) Můžu ho tady nechat hned? Tři ANO znamenaly okamžitou objednávku, i když se automechanik dost ošíval - prý to bude stát asi 800 dolarů. Hm, to je pecka, ale nakonec co nadělám - jezdit potřebujeme, nechceme se zabít a auto je jinak ve výborném stavu. Poté, co jsem auto s klíčky odložila v opravně a štrádovala pěšky do práce, mi došlo, že nemám na opravu žádný papír. "No worries mate,   she´ll be right" - pomalu se adaptuji na zdejší podmínky. V pět jsem šla podle southlanských principů opraveného Brega vyzvednout - měla jsem tam být ve čtyři. Už čekal promazaný, vypucovaný a s novým "cam beltem". Slečna v pokladně mi s nadšením oznamovala, že má pro mě dobrou zprávu - "něco" bylo lepší než čekali, takže oprava stála nakonec jen 360 dolarů. Zase na druhou stranu ale přišli na jinou další věc, která by chtěla spravit, ale ta není zas až tak akutní a může počkat. Na dotaz, kdy by se to tedy mělo dát opravit (ptát se co to je mi nepřišlo podstatné), bezelstně odpověděla: "No až vám dovolí budget - teď jste měla velké vydání, tak přijeďte kdykoliv, až budete mít 50 dolarů, které budete mít možnost za to utratit. Ono to zatím vydrží." Tohle je princip života na Jižním ostrově. Miluju kiwí customer service!!!

Zvířátka a Invercargillští

Ztratil se pejsek, malej kříženej voříšek. Byl nalezen v Invercargillu hodnými lidmi. Hodná paní s hodným pánem slítali místní SPCA (útulek), městské zastupitelství, matriku a knihovnu, aby se pokusili najít majitele malého voříška. Do večera nezjistili nic. Tak se řešilo, kde bude malý voříšek spát - asi nejspíš v útulku? Hodná paní ale odmítla malého voříška útulku vydat, protože měl být ubytován v kotci s mnohem větším a mnohem méně přátelským psem. Hodná paní za to vyfasovala pokutu 750 dolarů za "maření úředního výkonu". Hodná paní tedy hned druhý den navštívila The Southland Times (něco mezi Lidovkami, Hospodářkami a Bleskem) a postěžovala si, jak je k ní život nespravedlivý. To bylo sousto pro novináře - pranýřovatele všech nepravostí v kraji! Ihned po vyjití burcujícího článku (hned druhý den, protože to byla hodně důležitá zpráva!) zasedlo zastupitelstvo. Z obav před spravedlivým hněvem všech ctihodných Southlanďanů  rozhodlo o okamžité nápravě - hodná paní samozřejmě nic platit nemusí a pejsek bude ubytován u svého majitele, který se o něj mezitím přihlásil. Všechno dobře dopadlo (během tří dnů) a místní City Council má na programu zvelebování života v Invercargillu další strategický bod: zlepšit "animal control policy". Včetně navržení spacího pořádku malých a větších zvířátek. No není to tady pohádka, řekněte? :-) :-)

Tento způsob léta ... je prostě Invercargill

Invercargill opět zasáhl do celonárodních zpráv: tentokrát za to ale nemohl ani náš excentrický starosta Tim Shadbolt, ani motorismus, ale místní pověstné počasí.
V době, kdy se drtivá většina Nového Zélandu opéká na plážích a ochlazuje se ledovým pivem či o něco méně ledovým chardonnay, jsme v Invercargillu zase jednou vytáhli kulichy a péřovky (stejně je nikdy neuklízíme moc hluboko do skříně). Chtělo by se říci i deštníky, ale to při intenzitě dešťů, kterými jsme v posledních několika dnech častováni, by byla aktivita neprosto zbytečná.
V celostátních novinách Herald se dnes objevila fotečka běloučké ulice s lakonickým titulkem "Léto v Invercargillu". Léto v Invercargillu totiž občas spíš připomíná sněhové kalamity ze současné zimní Evropy.
Kde jinde vám spadne během necelé hodinky přes 10 mm srážek?
Kde se vám během 10 minut pokryje trávník dvoucentimetrovými kroupami tak, že ani jedno zelené stébélko nevykukuje?
V jakém okresním městě mají hasiči hlášeno přes 40 komplet vytopených domků běhěm půl hodiny?
Kde dokáže bouřka spustit až 30 blesků za minutu?
Kde spadne teplota o 12 stupňů běhěm pouhých 40 minut?
No u nás. Je pravda, že jsem takové slejváky ještě nikde ve světě nezažila - místní to ale berou se stoickým klidem. Já vlastně už taky - nateklo nám do koupelny (vůbec netušíme kudy) a to tak, že dost. V Praze bych šílela, tady jsem jen zaklekla, vytřela a přes noc otevřela okno, aby to vyschlo. Kolegyně včera říkala, že její příbuzenstvo jedna takováto "přeháňka" zasáhla uprostřed trampování ve Fiordlandu.
"A co dělali?" zeptala jsem se. Představa, že se nacházím v tomhle pekle někde uprostřed kiwí buše mě dost vyděsila.
"No hodně rychle mazali zpět domů," chechtala se," než se zvedou řeky. No a taky nechtěli spát v úplně promočených spacácích." To je takové poznávací znamení - když se promočí spacák, pozná i Kiwi, že nastal nečas. Do té doby se to neřeší.
Při trempování - oblíbené to činnosti Southlanďanů - se totiž řeky přecházejí docela často. Jenže voda v novozélandských řekách s jejich mělkými korýtky jde nahoru cobydup - během hodiny už se nemusíte přes ní dostat zpátky. A co se týče nepromokavého oblečení do přírody - už je mi jasné, proč se testuje právě v podmínkách Nového Zélandu. Co vydrží tady, je pro severní polokouli nezničitelné.....