Lekce leadershipu a týmové spolupráce

Kolem zápasu All Blacks s Francií bylo hodně emocí. Bylo co vracet, nejen za vyřazení z mistrovství světa v roce 2007, ale i za loňskou porážku na domácí půdě v Dunedinu. Francouzská média se navíc nechala slyšet, že All Blacks by nebyli nic bez Richieho McCawa a Dana Cartera, čímž jen přilila oleje do ohně. Francouzi už se viděli být největšími favority nadcházejícího místrovství Six Nations a do turnaje hodlali vstoupit s třemi cennými skalpy - Jižní Afriky, Samoy a Nového Zélandu.
Teď už se favority nejspíš cítit přestali - Nový Zéland ukázal, že nejlepší světové ragby se pořád ještě hraje na Jižní polokouli.
Sobotní duel potvrdil, že ragby není postavené na několika hvězdách a že jde o opravdu týmový sport. Že v něm vítězí ten tým, který lépe spolupracuje. All Blacks byli vynikající a to, že se jim povedlo 5x skórovat pokaždé jiným hráčem (mimochodem ani jednou to nebyl Richie nebo Dan) jen dokazuje, že v ragby musí po celou dobu hrát stoprocentně všichni hráči. Byla to lekce perfektní týmové práce dovedené téměř do dokonalosti.
Pocty se dostalo i kapitánovi Richie McCawovi - převzal jako jediný hráč v historii už podruhé trofej nejlepšího hráče světa. Reagoval na to celkem typicky: "Pokud bych nebyl v týmu složeném z nejlepších hráčů, těžko bych tuhle cenu mohl někdy dostat. Přijde mi ale zvláští, že se v tak týmové hře jako je ragby - ve hře, ve které je tolik vynikajících hráčů po celém světě, vybírá jen jeden nejlepší. Je to nejspíš pocta, ale cítím se trapně".
Jeho spoluhráči mají (a spolu s nimi nespíš i celý NZ) ale názor, že Richie si vítězství bez debat zaslouží.

Maso ve Francii - když bary otevírají v osm ráno

Dneska mají na Novém Zélandu bary otevřeno od osmi ráno. Proč? Protože se hraje rugby (v Evropě je to předchozí večer) a protože All Blacks hrají nejtěžší zápas svého evropského turné - zápas s Francií. Přepokládám, že spousta chlapů včera usilovně přemýšlela, jak se dnes "ulejt" z kostela (jojo, tady na Jihu se poctivě chodí). Možná ale nemuseli, protože jak je známo, ragby je pravým novozélandským náboženstvím, takže by mě ani nepřekvapilo, kdyby během dnešního kázání kněz průbězně sděloval skóre.
Zápas s Francií má zvláštní příchuť - stále se jí tu totiž ještě nemůže zapomenout, že vyřadila All Blacks z boje o medaili na mistrovství světa před dvěma lety. Navíc jakojediná porazila letos famózně hrající Springboks z Jižní Afriky. Je to bezesporu nejsilnější ragbyový tým Severní polokoule a naši hoši to nebudou mít lehké.
PS: Do baru jsem ráno nešla, ale po očku jsem sledovala http://www.stuff.co.nz/, kde průběžně aktualizují výsledky. All Blacks hrají netradičně v bílých dresech, takže černé mají jenom trenýrky a podkolenky - jsou spíš takoví Half Blacks.
A je to tady!!! All Blacks to tentokrát Francii vrátili i s úroky - 39:12. Povedlo se jim položit šišku za francouzskou branku celkem pětkrát - jestli se nepletu, tak to bylo víckrát, než ve všech ostatnících zápasech na evropském turné dohromady. Muselo to být maso a jsem zvědavá, jak to dneska s tou velkou oslavou rabgyových fanoušků po celém Zélandu v 10 ráno dopadne!!! :-) :-)

Invercargill tento víkend - No vacancy, No vacancy, No vacancy ....

Je to asi největší akce, která se tady dole každý rok děje. Motorkářská pocta pro Burta Monroe, legendu a inspiraci pro mnoho Novozélanďanů.
Burt Munroe challenge je třídenní svátek všech vyznavačů rychlých motorek a příznivců tohoto sportu. O tomto víkendu nabobtnal Invercargill o více než 10 000 fanoušků a všechny hotely a motely ve městě musely vyvěsit No vacancy. Stejné cedule hlásí nedaleký Gore, Wyndham a Riverton - prostě dvě třetiny ubytovacích kapacit  celého Southlandu jsou beznadějně vyprodané (a to nepočítáme ty Kiwíky, kteří spí v kempech a po příbuzných).
Burt Munroe je pojem a díky filmu "World Fastest Indian" nejenom na Novém Zélandu. Postava Burta Munroe mistrně zahraná skvělým Anthony Hopkinsem dává totiž naději nejenom těm, kteří permanentně vylepšují ve svých garážích své milované motorky. Je to zosobnění nadšené paličatosti jít za svým snem, i když všechno (a jak by řekl profesor Klaus - ale OPRAVDU všechno) je totálně proti. A jak říká klasik PauloCoelho" "Když něco opravdu moc chceš, tak se i nebesa spojí, aby ti v tom pomohla".
A i proto čtyřicet let starý rekord Burta Munroe stále odolává.
A i proto se dá si splnit sen daleko po šedesátce.
A i proto sem každý rok přijede spousta nadšenců, aby si připomněla, že každý výjimečný úspěch je spojen s vytrvalou posedlostí.
A i proto si dal Invercargill do štítu Burtovu motorku s textem" City when the dreams come possible".
Všem, co mají občas pocit, že se okolnosti staví proti nim, vřele doporučuji film "World Fastest Indian" (v češtině se jmenuje "V zajetí rychlosti") shlédnout. Je o to hezčí, že je natočen podle skutečného životního příběhu - příběhu Burta Munroe.

Blíží se k nám ledovec

A dokonce to vědí už i v Čechách. Tahle zpráva totiž proběhla už médii po celém světě. Utrhl se před pár lety od Antarktidy a teď si to šupajdí někam sem dolů k nám. Velká událost, protože na ledovec je tu i přes moje nářky pořád dost teplo. Asi před třemi lety připlaval jeden jeho kolega cca 25 km daleko od Dunedinu, takže se očekává, že tenhle veliký bílý krasavec skončí v podobných místech. Od pátku startují z Dunedinu vyhlídkové lety, protože se tu teď na počátku turistické sezóny najde dost těch, kteří si rádi zaplatí za zakroužení nad kusem ledu a sněhu. A další nálety jsou plánovány i od nás z Invercargillu - protože ta kra se bude brzo nacházet v moři někde na pomezí Southlandu a Otaga. Pak že Kiwíci tady na Jihu nejsou businessově orientovaní!

Čtenářské a větrací přestávky

Děti stále méně čtou. Ne všechny, u nás doma to tak například vůbec nevypadá, ale říkají to učitelé a tady na NZ dost nespokojeně. James Hargest College už s tím velmi konkrétně bojuje - zavedla povinné "čtenářské" přestávky. Jedna přestávka denně je věnována tomu, že si děti musejí sednout s knížkou a číst si - ne s časopisem nebo komiksem, ale opravdu s knížkou. Na to se dohlíží. Situace je usnadněná tím, že všechny školy tu mají docela rozsáhlé a dobře zásobené knihovny. Takže některé děti jsou z těhle přestávek otrávené, některé se na ně těší od rána. Ale čtou všichni.
Další přestávky jsou už "normální". Ať je vítr, zima, slunce nebo déšť, děti jsou bez milosti vyhnány ven na hřiště (to má u většiny škol rozlohu poloviny pražské Stromovky). Tam se svačí, povídá, hraje, sportuje - žádné chození dokola po chodbách nebo posedávání na topení. Ono by to asi ani nešlo, školy se tu většinou skládají z vícero malých jednopatrových domečků, mezi kterými se přechází na vyučování (tady nemají děti "své" třídy, tady jsou třídy pro jednotlivé předměty a děti je střídají podle rozvrhu). Takže žádné chodby, jen cestičky kolem budov. Uniknout dovnitř o přestávce se dá jen - do knihovny. :-)

Náš "agent Scully" má zlato

Myslím, že jsem už psala, že tady na Jihu je to samý cyklistický fanatik. Takže zpráva, že  jeden místňák  si včera přivezl dvě zlaté medaile z MS v Melbourne možná nebude až tak překvapující. I když .... Tenhle kluk Tom Scully, devatenáctiletý benjamínek novozélandské výpravy, si to původně jel jen "zkusit", aby nasbíral nějaké mezinárodní zkušenosti. A doslova všem vytřel zrak. Další success story a po štítu Ranfurly další úspěch pro Southland. Je zajímavé, kolik odhodlaných lidí tenhhle kousek země na konci světa má. Hlavně ale je konečně hmatatelný důkaz, že tolik doskutovaná stavba Velodromu se světovými parametry (takže celkem drahá stavba) v díře jménem Invercargill, měla smysl.
PS: Kromě těchto dvou zlatých medailí získal Nový Zéland ještě stříbrnou a bronzovou, takže docela úspěšná výprava... :-)
PPS: Kontrolní otázka - v kolika letech začal Tom Scully s cyklistikou? Abyste to nemuseli hledat, pomohu s odpovědí: v patnácti. V tomhle odvětví se stát za 4 roky mistrem světa chce opravdu talent a makat a makat a.....

Prošli byste na Zélandu autoškolou?

To se dá snadno zjistit - testík je totiž tady! :-)
Hodně štěstí....

http://www.aa.co.nz/motoring/licensingandtraining/drivertraining/learning-the-road-code/Pages/Road-Code-quiz.aspx

Mořský šnek Paua

Dneska jsme na pláži našli několik prázdných a neporušených pauích mušlí. Paua je vlastně mořský šnek žíjící v placaté skořápce, která zezhora vypadá jako šutr a uvnitř je krásně modrozeleně perleťová. Je chráněná a smí se lovit jen v určitém množství a velikosti. Například na Stewart Islandu smí profesionální lovci vylovit jen 10 pauí denně.Taky se smí lovit jen volným potápěním (bez jakýchkoliv přístrojů), což zaručuje pauám přežití - jinak by se na ně vrhly davy lovících turistů. Paua se jí (je považována za lahůdku) a její škeble se odpradávna využívá na ozdobné předměty - Maoři z ní např. dělali oči svým sochám a vykládali s ní vyřezávané části svých marae. Nejhezčí je ale paua ponechaná v původním stavu, jen na povrchu pěkně vyleštěná. Paua patří mezi typické novozélandské ikony a je tedy častým suvenýrem. O to cennějším, pokud si navíc takový suvenýr najdete sami - to ale musíte co nejvíc na jih, kde je podstatně příznivější poměr mušle:lidi. :-) :-)

Kiwíci vítězí nad Čechy ve fotbale???

Kiwí národ jásá. Národní fotbalový tým All Whites se teprve podruhé v historii probojoval na mistrovství světa ve fotbale, které se bude konat příští rok v Jihoafrické republice. Nový Zéland je fotbalový trpaslík, hraje ho tady minimum lidí - jsou to nejspíš ti, co nejsou dost "tough" na ragby :-) :-). Před dvěma lety NZ navštívil David Backham, aby tu udělal trošku fotbalové osvěty a strašně si liboval, že může jít normálně do Starbucks na kafe a nikdo ho neotravuje. Aby taky, když ho tady skoro nikdo nezná! :-) Postupně ale kiwíci začínají fotbal objevovat a All Whites (protipól All Blacks) se zejména díky své kvalifikaci na šampionát dostávají na výslunní. Kiwíci jsou sportovní národ, který umí svým hrdinům náležitě fandit, takže příští rok se nespíš část národa přesune podporovat své All Whites na africký kontinent. Kde budou bohužel chybět čeští fotbalisté, kteří se na mistrovství tentorkát neprobojovali.... Ještě větší paradox je, že NZ si svůj postup zajistil díky výhře nad Bahrainem, který trénuje Čech Milan Máčala.

Byli jsme "lůžovat"

Ne, nespletla jsem se, nebyli jsme si užít konec lyžařské sezóny, i když se to v souvislosti s Queenstownem zdá velmi logické. Bohužel ani Coronet Peak, ani The Remarkables už nepremávají, vleky stojí a lyžařské svahy jsou lemované narciskami a nějakými podivnými kosatci.
"Lůžování" (ze slova luge) je takový zvláštní kříženec mezi bobovou dráhou a motokárami. Sedí se v autičku s brzdící pákou a jede se různými serpentýnami z kopce dolů. Prý jsou na světě jen tři lůžovací dráhy (kromě NZ je ještě jedna v Kanadě a další v Singapuru). Pokud si člověk zaplatí jízdu, vyfasuje helmičku a vlekem ho vyvezou na horní okraj lůžovací dráhy neboli start. Tam dostane asi dvouminutové školení jízdy (hlavně jak se brzdí) a pak je vypuštěn do terénu. První jízdu musí každý nováček absolvovat po tzv. "scenic" dráze, neboli pomalé, kdy se stačí kochat úžasnými pohledy na jezero Wakatipu (pokud samozřejmě je hezké počasí). Bohužel můj teenager hodnotí vše, co je "scenic"  jako podezřelé (znamená to, že tam nic jiného zajímavějšího už není) a otravné (zase se bude fotit). Takže hned po první jízdě hbitě skončil na dráze "advanced", která byla sice o něco delší, ale byl dole o polovinu rychleji. To, že je dole pod kopcem nějaká voda, v podstatě ani nezaregistroval.
S počasím jsme měli velkou kliku - bylo nádherně azurovo po celý den, takže jsme si při lůžování stihli i trošku připéct ksichtíky. A ještě jedna zajímavost, která se váže ke gondole v Queenstownu: nahoře je lůžování a dole zase kiwiárium. Co nás fakt dostalo, že kiwiové se tam kvůli turistům krmějí 5x denně! Budou to patrně nejtlustší žijící kiwiové na Novém Zélandu.
Více o lůžování, gondole a kiwiáriu je zde:
http://www.skyline.co.nz/

Finanční vypočítavost

Je to rys asi celého Jižního ostrova (mimo Queenstownu :-)), nicméně tady v Invercargillu je tento jev jednoznačně nejsilnější. Jev "value for money", neboli "říkej si co chceš, ale ukaž mi, jak užitečné to pro mě bude." Důkazy jsou na každém kroku: permanentní výprodeje a akce, secondhand shopy, čilé barterové obchodování (ty mě med, já tobě rybu) a v neposlední řadě i opuštěná výloha pobočky Pumpkin Patch na hlavní třídě (pro neznalé: jinak velmi úspěšný novozélandský obchod s luxusními dětskými hadříky). V Invercargillu je prostě jeho skotská minulost znát na každém kroku. Tady se z vody nevaří a pokud někdo neumí vysvětlit, proč je jeho výrobek ten nejpřínosnější, tak tu prostě business neudělá. Dokonce i jedna novozélandská reklama toho umně využila: nedůvěřivá dáma z Invercargillu prověřuje každý detail nového výrobku a když ani po zevrubné kontrole nic nenajde, omlouvá se: "Co chcete? Můj otec byl Skot a manžel účetní".  :-) :-) :-)

Oreti beach

Mám nějaké zvláštní emcionální pouto k Oreti beach. Je to jedna z nejjižněji položených pláží na Novém Zélandu, široká, dlouhá a písečná. Můžete po ní cestovat autem hodinu oběma směry a stále nedojedete na konec. Potkáte na ní během takové cesty možná tak ještě další dvě tři auta a jinak pak už jen veliké množství mořských ptáků. Sem tam musíte objet obří chaluhu nebo zpomalit před vodou vymletým korýtkem. Při přílivu se na ni naplaví i dřevěné "samorosty", ze kterých místňáci na pláži dělají ohýnky - předpokládám, že na nich rovnou pečou to, co před chvílí z moře vytáhli. KOlem se válí spousta prázdných škeblí, na kterých si permanentě pochutnává ptačí osazenstvo. Zejména racci jdou na to fikaně - popadnou plnou škebli a vyletí s ní hodně do výšky. Tam ji pak pustí na zem, kde škeble lupne a rackovi pak stačí jen přistát a hodovat. Díky tomuto cvičení se aspoň prolítají, protože jinak by jim křídla úplně zakrněla - nikde jinde na světě snad neexistují ptáci, kteří by raději chodili než lítali. Jen tady. Jak už jsem psala, každý novozélandský pták (i vrabec nebo kos) raději popojde, než by vzlétl. To taky vysvětluje, proč jich je celkem dost přejetých na silnici. Pták odchází totiž z cesty až v tom úplně posledním momentu, když už jasně vidí, že vy prostě auto nezastavíte. Ano, odchází - popolétne, jen pokud to vypadá špatně natolik, že byste ho opravdu mohli přejet.
Oreti beach je lemovaná dunami s vysokou stepní trávou, která se stále lehce vlní. Pokud vám to připadne romantické a vylezete z auta, okamžitě s váma silný vítr flákne o kapotu. To prý ale jen v zimě, na jaře a na podzim.
Takže se moc se těším na léto na Oreti beach. Prý se tam dá v létě dokonce i "bodyboardovat". Pokud to ale někdy vyzkoušíme, tak jen v neoprenu, chtěla jsem si tam minule jen namočit nohy a málem jsem o ně přišla. Nevěřím, že průměrně má tady voda 10 stupnů - tohle muselo být na nějaké jiné stupnici než Celsiově.
Asi jsem skrytý masochista, ale Oreti beach mám moc ráda. Přesto, že je drsná. Nebo právě proto. Nebo i proto, že na ní závodil "world fastest Indian"? Legenda z Oreti beach.

Holé děti

Už chápu, proč jsou malí kiwíci tak otužilí. Včera byla pěkná klendra, i většina místních dospěláků (turistů tady moc nemáme) vytáhla bundy, dlouhé kalhoty a vysoké boty. Oni tedy alespoň jednu věc, já všechny tři. Nicméně děti, které se ještě oblíkat samy moc neumějí (takže ty předškolní), nechali jejich rodiče nadále v tričkách a šortečkách/sukýnkách. Mimínkům jen navíc oblíkli  k bodíčkům (s kompletně holýma nohama)ponožtičky. Možná bych ještě měla podotknout, že miminka se ŽÁDNÝMI dekami v kočárcích tady nerozmazlují - jsou zachumláni jen v tom, co mají na sobě, takže téměř v ničem. Přesto jsou ty děti většinou hodné. Možná zimou ztuhlé dítě je klidnější, než to zahřáté, fakt nevím. Ve frontě u pokladny, kde jsem včera nakupovala zásoby na další týden,  jednomu takovému miminku spadly právě ty ponožky co ho měly navíc zahřát, jeho maorská maminka si toho ale nevšimla a dál vesele klábosila s pokladní o jednom nekonečném televizním seriálu. Podala jsem jí obě ponožky s pocitem "aby dítě netrpělo", ona mi moc děkovala a obě ty ponožky šoupla do tašky. Když to neumíš nosit, tak máš smůlu.... Je pravda, že nemocnice tu ve švech nepraskají. Je pravda, že v práci chybějí lidi mnohem víc kvůli tomu, že někde soutěží, než že by marodili. Je pravda, že se většina Novozélanďanů dožívá velmi vysokého věku. Je pravda, že nemají problémy se adaptovat ve složitých přírodních podmínkách. Že by bylo tedy něco špatně s náma středoevropskýma matkama, které neustále peskujeme své potomky stylem "vezmi si čepici" a "zapni si svetr"? Teď už s tím asi nic neudělám - nechala jsem svou patnáctiletou ratolest, aby po kiwím vzoru přežívala místní rozmary počasí, a výsledkem byla prvotřídní chřipka. Pozdě bycha honit.....

Kopečková zmzlina v pytlíku

Kiwíci jsou mistři světa v kombinování. Dokáží dostat dohromady věci, které nám středoevropanům připadají naprosto neskombinovatelné. Proslulé fotografie Petera Jacksona v péřové bundě a kraťasech asi nemusím připomínat. Včera jsem v divadle zažila něco podobného - letní šaty na ramínka s termokozačkami a opačně zase velmi elegantní kostýmek a k němu holé nohy (bez punčoch), které vězely v něčem, co silně připomínalo vietnamky. I mistní divadlo je zajímavou kombinací - tváří se kamenně a některé zdi opravdu kamenné má - ty jsou ale umně zkonbinovány s mnohem častěji používaným "papundeklem" obarveným "nakamenno".
V místním divadle se může konzumovat víno - v kelímcích a po celou dobu představení. Místo českých chlebíčků v něm nabízejí o přestávce kopečkovou zmrzlinu. Ta se ale prodává úplně jinak, než by člověk tušil - je předpřipravena v mrazácích a zatavena do plastových pytlíků. vypadá to velmi - no neotřele. :-) :-)
Paní uvaděčky jsou vlídné a komunikativní dámy v důchodovém věku a jejich hlavním úkolem je vás náležitě vyzpovídat, jak se těšíte na představení, jestli už jste tam byli, co máte na divadle nejraději atd. Je jasné, že se u nich tvoří docela velká fronta, ale to nikomu nevadí, naopak - do diskuze se zapoví všichni, co stojí v doslechu a aktivní občani pak posílají nejzajímavější poznatky dál ke konci frontového hada, kde není slyšet. Na druhou stranu jde ale pak všechno rychle, protože lístky se nekontrolují - tady se přece nepodvádí. Takže se zazvoněním se všichni rozprchnou na židličky a představení může začít ve stanoveném čase.

Když se semele poslední zvonění

Poslední zvonění tu znají taky. Dneska bylo na James Hargest College, největší střední škole v Invercargillu - jestli bylo i v jiných školách, to nevím, potomka mám jenom tam. Když jsem ho přijela odpoledne ke škole vyzvednout, tak jsem si nejdřív myslela, že tam byl nějaký průšvih - kolem školy hlídkovalo asi pět policejních aut. Se znalostní místních poměrů si dovoluji odhadnout, že to byla všechna místní policejní auta, neboť nepředpokládám, že by se místní policie počtem do nich nevměstnala. Tak, jak tu mají studenti velkou volnost, tak velkoryse slaví i svoje poslední zvonění. My jsme to v rodině odnesli jen zbytkem žloutku na školním jersey. Jak mi bylo sděleno, mnoho dětí to odneslo hůř - mohly dát do pračky celou uniformu a sebe rovnou pod sprchu. I když vím, že tady je kriminalita minimální, přesto mě překvapilo, že kvůli takové banalitě jsou v pohotovosti strážci zákona. Vajíčkové bitvy rozjařených teeangerů na prahu dospělosti ale opravdu tím důvodem nebyly - studenti se umějí rozjet podstatně více. Minule prý nějakému chudákovi popatlali auto mletým vepřovým tak, že to neměl šanci několik týdnů dostat dolů. Netušila jsem, že pomstít se dá i hanburgrem - ovšem musí být v tom správném - právě čerstvě umletém - stavu.

Benzín za pětku

Tak tu máme další občanskou kampaň - a další iniciativu novozélandských úřadů, jak pomoci obyvatelům v době ekonomické krize. Pomocí letáků a TV spotů nás informují, jak ušetřit za benzín. Věděli jste například, že pokud nebudete mít kufr plný věcí, ušetříte 5 procent na spotřebě? A dalších deset správným seřízením všech hejblátek v motoru. A další řízením v určitém rozmezí rychlosti. Kdyby se sečetly všechny rady, které jsme takto dostali (a řídili jsme se jimi), jezdíme vlastně za půlku. Což by bylo ještě víc prima než teď - v současnosti litr benzínu stojí 1,65 dolaru, což je necelá dvacka. Takže nám tu reálně "hrozí", že když za tu dvacku ujedeme 2x víc - jako bychom platili jen pětu za litr. :-) Hurá na další výlety! A heslo kampaně? It´s not about what you drive, it´s how you drive (Není to o tom, co řídíš, ale jak řídíš).

Můžeš cokoliv, pokud se rozhodneš

Lisa Tamati je další příklad z mnoha Novozélanďanů, kteří si zaslouží velký obdiv. Když se ve svých 37 letech vrátila po 13 letech z Rakouska zpět na NZ, byla čerstvě rozvedená bez střechy nad hlavou a bez práce. Měla jen jednu věc, pro kterou žila - běhání.
Před několika dny vyběhla z Bluffu (nejjižněji položené městečko, ještě asi 20 km od Invercargillu) a čeká ji 33denní trať až úplně na sever NZ. Neboli dáno do kontextu pro lepší představu:  jde o 54 maratónů ve 33 dnech. Proč to dělá?
"Prostě miluji běh a neustále se snažím posouvat své limity," říká Lisa, která už má za sebou běh Mrtvým údolím v USA ve 47°C vedru nebo 222 km Namibijskou pouští. Lisa je žena, které v jejích 20 letech po řekli, že díky svému astmatu a problémům se zády nikdy běhat nebude. Ale kiwí vůle je asi něco, co odporuje přírodním zákonům. "Až vám bude 80 let, chcete mít vypíglovaný byt nebo vzpomínat na to, jak jste si v životě užili?" jsou další Lisina slova. To ale není ten pravý důvod, proč běží tenhle závod, který normálnímu smrtelníkovi dá zabrat i v autě. 
Lisa zatím plní plán, i když - a to mohu - potvrdit - to není vůbec snadné. Silný vítr Southlandu a kopečky Otaga dokážou dát pěkně otestovat i ultratrénovaného člověka. Na svém webu ale Lisa oceňuje typickou jižanskou pohostinnost - při zastávce v hospůdce Waikouaiti Pub na ni čekalo milé překvapení v podobě finančního příspěvku od místních "samosponzorů" včetně pivní naturálie.
Lisa totiž běží pro charitu - výtěžek peněz, který se díky jejímu běhu vybere, jde na konto Canteen, neboli organizaci pomáhající teenagerům nemocným rakovinou. Lisa je jejím velkým podporovatelem. Dalším dobrodincem této organizace je kromě Lisy například Dan Carter. Toho ale nejspíš představovat nemusím. :-)
Tady můžete sledovat, jak Lisin běh pokračuje:

http://nzrun.co.nz/follow

A tady případně i taky trošku pomoct http://nzrun.co.nz/donate

Vysokého věku se na NZ dožívají i kočky

Když vás na NZ někdo poprosí, jestli byste se mu nepostarali po jeho smrti o kočku, nevíte, k čemu se uvazujete. To se stalo jednomu manželskému páru v roce 1991, když sousedovi slíbili, že se postarají o jeho kocoura Smokeyho. Pomalu se blíží konec roku 2009 a Smokey je stále ve skvělé kondici a užívá si svého dlouhého kočičího života. Bude mu za tři měsíce 25 let a je miláčkem celé čtvrti. Takže si vesele courá, kde se mu zachce, sleduje s páníčkem (dnes už zasloužilým důchodcem) televizi a pere se s kocourem z vedlejší ulice. Přejeme ještě mnoho dalších šťastných a spokojených let, Smokey! Proč by se tady sta let měly dožívat jenom tuatary, že jo? :-)

Royal NZ ballet má patrně nejstaršího choreografa na světě

Zítra je v Invercargillu velký den (už zase). Do místního kamenného (!) divadla zavítá královský novozélandský balet s představením Peter Pan. Na balet moc často nechodíme ani v Praze, takže si to opravdu tady dole na Jihu nemůžeme nechat ujít. Tak jako se vším se tu děsně nadělá, tak tentokrát je to asi docela oprávněné. Balet je totiž v choreografii novozélandské legendy - Russella Kerra. Russell je i ve svých téměř osemdesáti letech stále aktivní a učí už asi čtvrtou baletní generaci. Prý dokud se bude moci hýbat a bude moci baletu něco dávat, tak nepřestane pracovat. Chreografie pro Petera Pana představuje aranži více než dvou milionů kroků a mlaďoši se shodují v tom, že jim "starý pán" dává při tréninku pěkně zabrat.  Jak je vidno, věk je opravdu vedlejší záležitost, když děláte to, co máte rádi. :-)
A kdo by rád vidět Mistra v akci, tak může tady:

http://www.3news.co.nz/NZs-oldest-theatrical-artist-choreographs-2m-steps-for-Peter-Pan/tabid/367/articleID/128927/cat/221/Default.aspx

Ztrojnásobit snadno nebo zdvojnásobit kontrolovaně?

Podle posledního průzkumu imigračních preferencí je o Nový Zéland stále velký zájem. Pokud by sem mohl přijet každý, kdo by chtěl, celkový počet obyvatel Nového Zélandu by skokově narostl ze 4,2 milionů obyvatel na více než 11 milionů. To znamená, že dva ze tří kiwíků by byli novými „náplavami“. Tohle ale rozhodně Kiwiland neplánuje. Ne, že by imigrace doteďka neexistovala, ale je velmi přísně řízená. Nový Zéland o imigranty stojí, hezky si ale vybírá o jaké. Dobré to mají tzv. Skilled migrants neboli lidé, kteří něco umějí a o to, co umějí, je v této zemi zájem. Jde hlavně o doktory, inženýry, univerzitní profesory, ale taky např. žokeje, zedníky nebo zemědělce. Imigrační úřad vydává tzv. long-term a short-term skills shortage lists, neboli pravidelně eviduje a vyhodnocuje, kterých profesí je tady málo a je potřeba je zaplnit ze zámoří. To je ale jen první krok. Kdo tu chce žít, musí mít dále čistý trestní rejstřík a musí umět dostatečně anglicky. To stále není všechno – kandidáti na residenci musejí dále dokázat, že jsou naprosto zdraví (a nebudou tedy od začátku zatěžovat místní zdravotní systém). Prohlídky jsou přísné, měří a kontroluje se úplně všechno, oči, uši, tlak, BMI atd. S něčím nejde udělat nic a je tudíž konečná (což je bohužel nepříjemná zpráva např. pro cukrovkáře), s něčím se může ještě potenciální kiwi poprat (např. zhubnout, pokud se nevejde do rozpětí předepsaného BMI). Jak jsem zaslechla, tak ideální pro tuto zemi je počet obyvatel někde kolem sedmi milionů. Takže ještě 2,5 milionu lidí má šanci. Ráj bohužel není pro každého – na druhou stranu je to asi jediná cesta jak zajistit, aby tyhle krásné ostrovy rájem ještě nějakou dobu zůstaly.

AB číslo 1097 obsazeno

Máme nového All Blacka - (dneska ráno - vlastně v Evropě včera v 6 hod. večer) jsme v týmu All Blacks přivítali nového borce, Zaca Guildforda. Něco málo přes dvacet let (v měsících), 1.84 cm a 87 kg - takže náš benjamínek patří spíš k těm lehčím menším týpkům. :-) Představil se zápase s Walesem a ostudu určitě neudělal - takže číslo 1097 je jeho a už mu ho nikdy nikdo nevezme. Dalšímu klukovi se tak splnil novozélandský sportovní sen a nám fanouškům AB se zase splnilo očekávání - vyhráli nad Walesem 19:12. Ne, že by je člověk chtěl nějak honit, ale když už kvůli tomu v neděli vstává v půl šesté.... :-) :-)

Sever proti Jihu

V sobotu 7.11. jsme tu měli na programu další megautkání - finále Air New Zealand Cupu. Samozřejmě ragby. Hráli Canterbury s Wellingtonem. Neboli Jih proti Severu. Neboli v přeneseném slova smyslu Christchurch a okolí proti hlavnímu městu.
Potěšitelný fakt číslo 1 je, že konečně chápu rozdíl mezi hráči Crusaders a Canterbury. Bylo to poněkud zmatené, protože mají hodně podobné dresy (červenočerné) a jsou všichni primárně z Christchurch. Hráči Canterbury jsou překvapivě hráči hrající za region Canterbury. :-) Crusaders je celý Jižní ostrov "od pasu nahoru", neboli se mezi ně počítají i ragbisti z Nelsonu, Blenheimu, Golden Bay atd. Cokoliv jižního "od pasu dolů" už jsou Highlanders.
Hrají se tu totiž dvě hlavní soutěže - národní Air New Zealand Cup, kde proti sobě nastupují mužstva různých novozélandských regionů. Takže Canterbury, Southland (abych přihřála polívčičku své nové domovině), Waikato apod. Pak se hraje soutěž Rebel Super 14 a to je soutěž čtrnácti nejlepších týmů tří ragbyových velmocí - NZ, Austrálie a Jižní Afriky. No a tam jsou právě Crusaders, Highlanders (to je příklad novozélandských týmů) nebo Cheetahs či Lions (zvířátka jsou zase příklady z Jižní Afriky :-)).
Potěšitelný fakt číslo 2 je, že včerejší řežbu vyhráli chlapci z Canterbury (neboli Jižani) 28:20. Takže červenočerná nadvláda pokračuje další rok (už pátý po sobě).Na to, že 8 největších z opor Canterbury  je momentálně s All Blacks ve Walesu, to byl super zápas. Na to, že tady na Jihu žije jen čtvrtina obyvatel NZ, zatímco na Severu je jich 3x víc, jsou místní kluby velmi solidní zásobárnou potenciálních All Blacks.
V každém případě gratulace putuje do Christchurch i tady od nás. Vždyť jim místní Stags před měsícem sebrali vítězství o Ranfurly shield, tak jim musíme taky něco dopřát! :-) :-) Osobní potíž mi ale nastane 13. února přístího roku - začíná nová Super 14 a první zápas hrají Crusaders a Highlanders. Jih proti ještě většímu Jihu. Budu se muset učit fandit na obě strany. :-)

Jak ji tady jen udržíme?

Dneska jsem zažila velmi zajímavou pracovní situaci. Jedna slečna z administrativního oddělení právě dodělala certifikát, tak jí všichni gratulovali. Na tom není nic tak zajímavého, spíš mě zaujalo to, co přišlo potom.

Po jejím odchodu jsem se nachomýtla do debatující skupiny jejích kolegyň. Ty samozřejmě mluvily o ní a řešily, co teď asi nastane za změny.
„Asi teď nebude už chtít dělat tuhle práci, má teď vyšší kvalifikaci,“ nadhodila jedna.
„No to asi, ne,“ připustila druhá, „to je škoda, je to fajn holka.“
„Třeba tady zůstane, byla tu docela spokojená,“ přidala se třetí.
„Tak bychom mohly nějak zařídit, aby tu zůstala,“ napadlo tu první.
„A jak to chceš udělat?” zajímaly se ty další dvě, „víc peněz jí asi nedají a jiná práce tady v administrativě taky není.“
„No co je pro vás holky v práci nejdůležitější?“ sondovala ta první.
„Mít prima partu, dělat v dobrém prostředí, těšit se ráno do práce na kolegyně,…“ brainstormovala celá administrativa (podotýkám, že samé ženy).
„No tak je to přece jasný,“ spokojeně podotkla ta první dáma „ prostě na ní budeme pořád hodné a budeme jí víc dávat najevo, jak jsme rády, že ji tady máme. Jestli je to pro ni důležité jako pro nás, tak nám neodejde.“ Poté, co si to schválily, rozešly se do spokojeně svých kanceláří.
A tady mám připravovat jako novinku programy koučování? :-)

Všichni mají kola (dvě, tři nebo čtyři) nebo rychlé nohy

V Invercargillu snad ještě víc než kdekoliv jinde na NZ (a to je co říct) kralují kola. Možná je to tím, že odtud byl "world´s fastest Indian", možná proto, že podmínky pro přesun po kolech jsou tady ideální pro všechny. Placaté či mírně zvlněné tratě pro pohodáře, větší kopce pro sportovce a vysokohorské terény pro polykače adrenalinu. K tomu dolouhatánské pláže pro motorky a skůtry a široké asfaltové chodníky pro koloběžky. Polní cesty pro traktoty a ute (to je jižní specialita, která zaslouží časem vlastní příspěvek). Prostě jezdí se všude a všelijak, osobní auta zdaleka nejsou jediným dopravním prostředkem. Jižani, obyvatelé Southlandu, jsou prý také největší cyklofanatici na Zélandu. Je to možné, je jich tu fakt hodně. Taky je to bohem zapomenutý kraj, takže se šetří na všem - i na transportu. A když se k tomu připočítá místní posedlost zdravým životním stylem a pobytem v přírodě, je to jasné. Na severu můžete dělat pomalé procházky, čím dál víc na Jih se musíte pohybovat rychleji, abyste se zahřáli. :-) Proto tady taky asi i běhá víc lidí, než v severnějších částech ostrova. Běhá se i se psy nebo s kočárky. Nejvíc mě ale dostaly dvě dámy kolem padesátky, pilně zabrané do nepřetržitého hovoru, které kolem nás při procházce v Seaward bush prosvištěly docela ostrým tempem. Když se kolem nás cca po půlhodině vracely, pořád ještě mluvily (stejně intenzivně) a pořád měly to svižné tempo. Není nad to spojit příjemné s užitečným! :-)

Angličtina pro nově příchozí, čínština pro domácí

Nový Zéland objevuje kouzlo výuky jazyků. Jazykovky tady vznikají jako houby po dešti, neboť vedle Austrálie je NZ nejbližší zemí Asii, kde poptávka po angličtině roste raketovým tempem. Asiaté své děti (i relativně malé) posílají se učit jazyk raději do ciziny, takže v mnoha místních jazykovkách na studenta-neasiata nenarazíte. Nový Zéland je skvělá země pro učení se angličtině - se svou otevřeností, nadšením místních lidí a velkou měrou sdílení mají studenti možnost poznat nejen jazyk, ale i místní zvyklosti, styl života a všechno, co s tím souvisí. Teď zním asi jako reklama z propagační brožury, ale ono to tak doopravdy je. Jazykovka z Christchurch, ve které se učil před dvěma lety Adámo, je s námi dodneška ve spojení, dokonce nám učitelé dali všechny své kontakty na příbuzné, známé a přátele v Invercargillu, abychom si tu na začátek nepřipadali osamoceni. Paní ředitelka mi zrovna včera psala, že na nás myslela, že v pátek mají celodenní outdoor akci pro studenty v Arthur´s Pass a že by se nám to určitě líbilo, pokud bychom byli trochu blíž. :-) To jsou ale oficiální jazykovky, tedy businessově orientované podnikatelské subjekty (i když se tak leckdy moc nechovají :-)).
Pak je ještě neziskový sektor - např. je tady popůrná výuka pro residenty, kteří nemají angličtinu jako první jazyk - jako třeba my. Existuje organizace, která poskytuje těmto lidem výuku angličtiny zdarma. Jmenuje se ESOL Home Tutors a je to společnost, která disponuje proškolenými dobrovolníky, kteří pak za námi docházejí domů a pomáhají nám pilovat jazyk. Kromě toho ještě dělají hromadné kurzy např. kreativního psaní, konverzace ve skupině apod. Ty už jsou za dobrovolný malý finanční příspěvek. Velmi užitečná věc.
Na druhou stranu zase je tu velmi běžná výuka asijských jazyků a to i ve školách na prvním a druhém stupni. Ke standardní japonštině a hindi se zejména v posledních několika letech úspěšně připojila čínština -tedy asi bych měla správně psát mandarínština. Začínají s ní už pětileté děti a paní učitelky si pochvalují, jak to těmhle malým špuntům skvěle jde - jak mluvení, tak i kreslení znaků. Čínština se mimochodem nabízí i jako dálkový kurz na našem SIT - dokonce v několika variantách. Poptávka po ní totiž taky prudce roste. Jak od místní čínské komunity, která chce své potomky naučit jazyku země, odkud pocházejí jejich předkové, tak i od Kiwíků samotných. NZ má jako první země na světě free trade agreement s Čínou a tak možnosti spolupráce jsou veliké. A Kiwící jsou zase hodně podnikavý národ. :-)

Shocking Crime Scene

Ne, to není odvrácená tvář Invercargillu s nekalými živly podsvětí, i když jsou to dnes tři nejvíce zmiňovaná slova na našich třech ostrovech v regionu - míněn ostrov Severní, Jižní a Západní (tak laškovně Kiwíci nazývají Austrálii).
Dnešní den patřil Melbourne Cupu a tedy koním. Kdo něco znamenal a byl chlap, tak sázel na dostizích, kdo jako chlap nic neznamenal, sázel taky, jen o něco míň. Kdo něco znamenal a byl ženská, tak musel mít na hlavě co nejneuvěřitelnější kloboučí kreaci, aby nic neznamenající ženská to mohla náležitě okouknout a okomentovat.
Koňský šrumec byl všude - v hospodách, v ulicích, v práci... Dneší pracovní morálka se nebrala moc vážně - běžel se přece nejslavnější dostih na Jižní polokouli! Představte si trojitou Velkou Pardubickou řízlou volbou Miss Universe, předáváním Nobelových cen a vypuštěním Apolla 13 a dostanete zhruba atmosféru MC. Kiwíci měli navíc ve startovním poli hned několik zástupců, kteří se museli náležitě povzbuzovat alespoň od obrazovek. Kdo totiž vyhraje Melbourne Cup, zajistí si doživotní slávu a uznání - od žokeje po koně, jeho trenéra i majitele.
No a proč ta tři strašidelná slova v názvu příspěvku? Vyhrál totiž australský koník Shocking před irským kolegou s ještě více šokujícím jménem - Crime Scene. Koníci se úporně rvali o vedení skoro půl kilometru, takže komentátor jenom ochraptěle řval "Shocking Crime Scene, Shocking Crime Scene!" Nakonec to vyhrál Shocking, což pro znalce vůbec nic šokujícího nebylo - vyhrál favorit. A kromě tohoto cirkusu k žádným šokujícím zločinům na australsko-novozélandské scéně nedošlo. Kiwíci jsou sice s Australany věčně na kordy, jakmile jde ale o čest regionu (trofeje se zachtělo i Irům a Angličanům), tak se tady drží spolu. Prostě tentokrát vyhrál JIH proti Severu! :-)

Elektronický rezervační systém made in nadšenec from Invercargill

Občas člověku spadne čelist, co všechno jsou lidi schopní vynalézt. Jak dneska.
Byli jsme našeho teenagera zapsat v místním squashovém klubu. Velký poprask, všichni se seběhli - budeme mít hráče až z EVROPY! :-)
Ujal se nás samotný pan president klubu (poté, co jsme 10 minut čekali, než vyleze ze sprchy). Ujistil nás, že jsou velmi friendly klub a že u nich budeme mít všechno, co potřebujeme, abychom si hru náležitě užili. Už to, že mluvil v množném čísle (používal slovní spojení you both) , mě poněkud znepokojilo, protože jsem dítěti svatosvatě slíbila, že spolu opravdu hrát nebudeme (co může být pro patnáctiletého chlapce trapnějšího, že?). Pak nám předal přihlášky, membership je příjemných 30 dolarů na půl roku/osoba. Moje snaha dopátrat se nějakého rozpisu, kdy se může na kurty (tak, abychom se tam s potomkem určitě nepotkali), nebyla moc úspěšná. Pan president mi pořád nerozuměl, až pak konečně pochopil a s upřímnou hrdností mi vysvětlil, že na tyhle kurty se chodí kdykoliv. 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. On sám někdy chodí mlátit míčkem do zdi v noci nebo brzy ráno, pokud nemůže spát. Jakmile jsi člen a máš ELEKTRONICKOU kartičku, tak můžeš přijít kdykoliv. Impresivní, ale to hlavní mělo teprv přijít.
Ta kartička funguje totiž jako klíč k hlavním dveřím a navíc jako vstup do elektronického rezervačního systému kurtů! To mě zaujalo, tak jsem si nechala ukázat, jak to funguje. Pan president mě nadšeně zavedl k podivné papundeklové bedýnce na zdi.
"Tu kartičku sem takhle strčíš a náš systém vybere kurt, kde budeš hrát a rozsvítí ti na něm světlo. To se pak za hodinu samo zhasne." Vysvětlil mi.
Pochválila jsem to s tím, že je super, že mají přehled, kdo a jak často hraje. Na to se zatvářil trošku zaraženě - no ten přehled nemáme, protože všichni máme stejný kód. Ale zase si všichni můžou bejt jistí, že se na kurt dostanou.
Hm, to je asi velký klub, když se hlídá obsazenost 6 kurtů. Dnes se hrálo jen na dvou. Asi ještě nějací členové přijdou.
No ono se vlastně ještě nestalo, že by bylo všech 6 kurtů plných. Ale kdyby, tak máme elektronický systém. A tohle všechno vymyslel a sestrojil jeden náš člen úplně sám!
Takže v podstatě dálkové ovládání vypínače světla. :-) Zase ale má člověk jako bonus chvilkový pocit napětí, protože neví, na jakém kurtu se mu světýlko rozsvítí. Vivat kybernetika made in Invercargill. :-) :-) :-)
Vždycky budu znovu a znovu obdivovat nezkrotnou touhu kiwíků kutit a vynalézat. Opět jsem si možná trošku rýpla, ale mám tyhle lidi fakt ráda. Někdo říkal, že čím dál na jih na Zélandu člověk dojede, tím zajímavější, svébytnější a přátelštější lidi potká. Zatím se to naplňuje - a díky tomu, že jsme hóooodně jižně, si asi ještě hodně užijeme. :-) :-) :-)

Je to ještě romantika?

Kdo to nezná – lebedíte si v teplíčku a za oknem prší. Kapky deště bubnují do střechy a vy si potichu pouštíte romantickou muziku. V Česku. Na Zélandu dáváte zvuk televize na maximum, abyste vůbec něco slyšeli, jaký je to rachot. Kiwí domky (moje věčné a vděčné téma - jedno z mála, na co se tu dá pěkně od plic po česku zanadávat :-)) mají povětšinou střechu z vlnitého plechu a tak i relativně neškodný deštík dokáže vykouzlit slušné decibely. Natož pořádný slejvák. Nebo kroupy - a to tenkrát byly relativně malinké. Člověk měl pocit, že mu po střeše přebíhá peloton rozzuřených hrochů. Od kolegyně z práce jsem se dověděla, že při loňském Tour de Southland (správně – cyklisti) schytali závodníci kroupy hned za Bluffem (odtamtud závod vyjíždí). A ne jen tak ledajaké – byly to solidní blbouny, takže večer vypadali ne jako cyklisti po první etapě, ale spíš jako boxeři po deseti kolech.
My máme jedno veliké privilegium – bydlíme v univerzitním ZDĚNÉM domečku, což je dost vzácnost a znamená to, že náš domek je podstatně méně papundeklový, než domky okolo. Většina domků je ze dřeva, takže je v nich nejen kosa (to slovo tady ale neznají, jim je doma teplo ještě při 9 stupních), ale můžete si v pohodě vyslechnout i plány na víkend sousedů ob dvě parcely (tedy pokud zrovna neprší :-)). Ale ani náš zděný domek není úplně zvukotěsný. Máme jednoduchá okna (dvojitá se tu stala hitem teprve asi před 5 lety) a hned za plotem tělocvičnu. S hodinami aerobiku od 6 hod. ráno. Farmáři vstávají brzy a klika je, že já taky. Adámo je zase v polospánku až do 11 dopoledne, takže toho nevzbudí nic, natož nějaký zvučný hlas ztepilého instruktora vášnivě povzbuzujícího své svěřence k vyššímu tempu. Rytmické údery bubnu jsou také v pohodě – jen mě vždycky od šesti do sedmi střídavě hlodá svědomí, že bych asi měla taky a střídavě je mi blaženě, že tam za plotem oni musejí upoceně tlapkat do rytmu takhle brzy ráno, zatímco já si ještě medím v teple. Ale udělali mi radost - od loňska (asi tušili, že se sem chystám) má tahle „naše“ tělocvična unikát – několik spinningových kol. Moc lidí na ně ještě nechodí (proč sedět na kole, které se nehýbe?), takže už se chystám. Od sedmi. :-)

Kdyby člověk netušil, k čemu jsou hrušky ....

... tak mu to místní potravinový supermarket Countdown náležitě vysvětlí. Pod názvem Hrušky, Nový Zéland (tady se musí důsledně dodržovat identifikace země původu dané potraviny) a cenou (2.70 NZD/kilo) se skví douška: Skvělý zdroj vlákniny a vitamínu C, potřebný zejména po zimě. U brambor z Nového Zélandu za 3,40 je zase poznámka o tom, jak s nimi po zakoupení naložit (máme tu totiž brambory na salát, na vaření ve slupce, na americký způsob, na hranolky atd.) Každé totiž mají jiný tvar, velikost i barvu. Prostě vás při nákupu nenechají tápat. :-) Při placení vás pokladní nezapomene upozornit na vaše neznalosti (tohle kupte ještě jedno, ušetříte 40%) případně vás od nákupu odradí (kupte to až zítra, to bude ve slevě).
Přesto není běžný kiwí zákazník ještě spokojen - je potřeba udělat pro naši zdravou stravu podstatně více. Vedou se tu debaty, jestli začít na potraviny používat semafor (cedulka se třemi okénky: zelené -je to zdravé, žluté - bacha, nic moc a červené - nejez ten sajrajt). Zákazníci jsou pro a zdůvodňují to větami typu "kdo má číst ty blechy" (míněno složení obsahu daného pytlíku,většinou mikroskopicky ukryto naspodu či zadní straně obalu). Výrobci jsou nejednotní - pochopitelně nejvíc protestují distributoři kandidátů na červená okýnka. Tak uvidíme, jak tenhle souboj dopadne. Po osvobození kuřat z drůbežáren (free range eggs) a dosažení  kolosálních brokolic bez jediného mililitru postřiku (organic grown) by to bylo další velké vítězství. :-)
Možná si z toho trochu utahuji, ale to je tím, že tu koupená jablka i mrkev VONÍ a většina ovoce a zeleniny má opravdu CHUŤ. Asi jsem už pamětník, ale tak nějak chutnala jabka, pro která jsme jako malí caparti lezli na strom. Málo naplat - Zéland je národem farmářů a Southland je hrdým příkladem.

Ženy neznají kulturní rozdíly

Konečně je to potvrzené! V sobotu hráli naši celočerní kluci (All Blacks, pro ty, co to ještě nevědí) v Tokiu. Japonsko zrovna není ragbyovou velmocí, hrajou to asi tak jako Češi :-) ale za dva roky tu máme mistrovství světa, shodou okolností na NZ a je potřeba nalákat nějaké turisty. Takže se premiér John Key svezl do japonské metropole s našimi božskými hochy a počal dělat osvětu mezi japonským obyvatelstvem. Ukazoval se s hráči kde se dalo a evidentně se mu zadařilo. Výsledek ukazovali dnes v televizi - shluky uculených Japonek, které přiznávaly, že sice ragby vůbec nerozumějí, ale milujou Richieho McCawa a Dana Cartera. :-) :-) :-) Takže po Novozélanďankách, Australankách, Jihoafričankách, Britkách a Francouzkách (a několika Češkách :-)) jsou tu další holky s dobrým vkusem! Vítejte v černém klubu, dámy!

Jaký tvar má kytara

Dave Dobbyn je novozélandská legenda, možná něco jako český Karel Gott. Narozdíl ale od Karla, který je pro některé věkové (a genderové :-)) skupiny poněkud hůře zkousnutelný, Davea Dobynna tu milují snad úplně všichni. Napsal mraky písniček, dneska už skoro lidových, a několik z nich jsou vedle oficiální "God of nation" v podstatě dalšími kiwími hymnami. Například Welcome home nebo Loyal. Na Daveovi je sympatické to, že je kozoroh (narozky má přesně deset dní přede mnou), že má pořád bezprostřední radost z hraní (i po padesáti letech jezdí v dodávce koncertní šňůry po obou ostrovech) a že má opravdu upřímně rád svojí zemi. Jeho úplně nejznámější písnička se jmenuje Slice of heaven - asociace je nesporná. :-)  Na ukázku závěr textíku z Welcome home (hraje se často u mezinárodních sportovních utkání - pozn. Novozélanďané mají černobílé dresy):

There´s a cloud the full lenght of there isles
Just playing chase with the sun
And it´s black, it´s while, it´s wild
All the colours are one.

So welcome home, I bid you welcome, I bid you welcome
Welcome home from the bottom of our hearts
Welcome home see I made a space for you now
Welcome home from the bottom of our hearts.

PS: V roce 2010 Dave opět vyjíždí na Winery tour. Pevně doufám, že si ji po roce zopakuji. :-) A ohledně té kytary: Dave řekl, že "to má jasný důvod, že kytara má tvar klíče. Otvírá totiž dveře a srdce."

Severní vítr je krutý, jižní ještě krutější

Takovej větrnej mazec, jakej se dá zažít v Southlandu, je opravdu unikátní. Dnes jsem měla pocit, že z Invercargillu zmizí alespoň polovina střech včetně té naší. Kolegyně v práci se divily (ne tomu větru, ale tomu, že touhle dobou obvykle už bývá klid, vítr je prý jen brzy na jaře). Asi nám chtěl Divoký jih ukázat, co to znamená "lehce ochutnat" pravý nefalšovaný Southerly.
My jsme si to užili naštěstí většinou indoor, ale dnes městem projížděla Tour de Southland (další megazážitek, při kterém asistovali divácky skoro všichni místní - kiwí obdoba Tour de France pro ty, co mají rádi extrémní podmínky :-)), tak mi těch cyklistů na silničních kolech bylo docela líto. Byť to byli šlachovití ostřílení borci s mezinárodní zkušeností, tak pro dost z nich tohle už byla síla. Invercargill byl -přes svou placatost - něco jako extrémní větrná hůrka a umím si představit, že za městem na volných pláních to s nimi cloumalo ještě víc. Ve zprávách pak byla k vidění zakrvácená lýtka, orvané dresy, píchlé gumy a týmy opravářů a zdravotních sester v akci. Jeden ze zahraničních účastníků se reportérce velmi úpřímně svěřil, že "na dovolenou by sem fakt nejel." Ale jak říkaly mé kiwí kolegyně" "She´ll be right - vono to přejde." Pro jistotu jsem ale na noc zatáhla ruční brzdu u auta. Ještě ho budeme potřebovat. :-)

Jak se jezdí v Invercargillu

Dost nezvykle. Města na Jižním ostrově se totiž vyznačují tím, že mají velmi široké hlavní silnice (klidně až tři pruhy) s minimálním provozem. Ranní špička je charakteristická tím, že stojíte klidně i 3 minuty v "zácpě" na světlech. I tomu se dá ale vyhnout, protože - jak už jsem podotkla dříve - Invercargill vlastní tak asi 10 křižovatek se semafory, které Prahou vycvičený řidič hravě obkličkuje. Jediný opravdový dopravní šrumec je v 8,40 ráno a po 15 hodině přes školami, kde rodiče vysypávají a opětovně vyzvedávají své ratolesti. I to je tady ale oproti Christchurch podstatně jednodušší - protože většina věcí je v dosahu "walking distance", je podíl dovážejících se dětí výrazně menší.
Co mi tady oproti Christchurch chybí, jsou dopravní "dědové a babky", neboli důchodci, dohlížející na ratolesti na hlavních křižovatkách při cestách do a ze školy. Ty jsem tady ještě nepotkala - nejspíš proto, že tu moc nejsou potřeba. Přechody u škol si ohlídají dětičky samy - mají tady služby u speciálních závor, které se zavírají vždycky, když nějaký školák či jiný chodec potřebuje přejít. Takže žádné kýble s praporky a děda v šortkách a kulichu, jak jsme byli zvyklí u Hillmortonu. :-)
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je tu asi největším problémem ohlídat maximální rychlost, kterou se dá po městě jezdit (to je 50 km/hod.), protože ty dlouhé, rovné, ničím nepřerušované hlaďoučké asfaltky přímo vybízejí se rozjet vyšším tepem. :-)
Pro teenagery je to ideální prostředí na učení se jezdit autem. Řidičák (ten nejomezenejší, jsou tady tři stupně) je možné získat už v 15ti letech. tak uvidíme, jak se náš patnáctiletý teenager bude na tuto možnost tvářit.

All Blacks - Wallabies 32 : 19!!! :-) :-)

Kdo sleduje, pochopí, jakou velkou radost tohle včerejší vítězství v Tokiu nad "bratry" z Austrálie udělalo! Richie zpět, Dan zpět a zas to šlape. Dan Carter kopal naprosto bezchybně a dal 22 bodů (proměnil 8 z 8mi!). Richie McCaw byl vyhlášem nejlepším hráčem utkání. A Adam Thomson je taky čím dál lepší. Gratulace veliká!

Konec mobilního mobilování

A už je to tady taky - od prvního listopadu platí pro všechny řidiče zákaz používání mobilu v autě. Ještě z loňska si pamatuji, že se o tom hodně mluvilo, vedly se vášnivé debaty a dělaly se různé průzkumy názorů, ve kterých jednoznačně vedli odpůrci mobilování za jízdy. Před několika měsíci se tedy schválil zákon a v podstatě vzápětí se uvádí do života.  Z téhle rychlosti by si čeští zákonodárci měli vzít příklad. Přestože se o Novém Zélandu říká, že je tady "laid back lifestyle" neboli pohodička a na všechno čas, tyhle věci jim docela odsejpají. Takže ode dneška se nesmí za jízdy ani mluvit (jenom s hands free) ani textovat. Místní mobilní operátoři pro jistotu včera poslali všem uživatelům mobilů upozornění typu "hele, dej si bacha, od zejtřka už mě nesmíš používat při jízdě" a i policie si připravila strategii: při prvním prohřešku ti jen domluvíme, při druhém už máš smůlu - pokuta. Kolik bude, to ještě nevím a ani to zjišťovat moc nechci. :-)