Ztracené dcery

V posledních dnech celý svět sleduje otřesný případ z Rakouska - "otec" (bez uvozovek to prostě napsat nemůžu) věznil svou dceru 24 let ve zvukotěsném sklepení svého domku. Podrobnosti asi většina lidí v tisku četla, jsou tak hrozné, že je tady ani citovat nechci. O čem ale naopak psát chci, je postoj lidí z okolí inkriminované rodiny a především přístup rakouské policie.
Dcera kdysi před lety nevysvětlitelně zmizela. Otec to policii nahlásil a ta začala "pátrat". Přestože měl na svůj sklep schválené stavební povolení a policie o něm věděla, za celých 24 let sklep ani jednou nenavštívila! Sousedům to prý sice bylo divné, ale nenapadlo je po dívce pátrat nebo se na něco vyptávat. Přestože se během těch let objevili v domku tři děti pohřešované dcery, všichni se smířili s vysvětlením, že je tam dcera tajně(!) odložila! Všem - včetně policie - stačilo otcovo vysvětlení, že si jeho dcera nepřeje s nikým komunikovat.....
Jak zoufalý asi musí být stav, kdy se na vás všichni vykašlou v době, kdy čekáte na jakoukoliv pomoc zvenčí? Kdy jak formální tak i neformální podpora naprosto selhává? Bohužel to asi dost vypovídá o stavu současné středoevropské společnosti v oblasti mezilidských vztahů.
Na Zélandu je spousta věcí, které nejsou ideální. Jsou tu ale dvě, kterých si cením hodně vysoko. První je špičková práce neúplatné novozélandské policie. Práce policie je v drtivé většině hodně rychlá a hodně efektivní. Pokud se náhodou stane, že případ není vyřešen během několika týdnů, pracuje se na něm dál a ještě usilovněji, protože časem všechny stopy zastarávají. Media také klíčové případy dlouhodobě sledují, takže člověk ví, jak co dopadlo (v 95% se daří takové případy vyřešit). Druhou cenností je komunitní cítění a vzájemná podpora lidí v krizových situacích. Přestože se Christichurch už počítá mezi velká města a komunitní duch je tu cítit méně než ve městech malých, i tady je stále hodně citelný. Lidem není jedno, co se kolem nich děje. I když má člověk občas tendence typu "do toho ti nic není", nakonec zjistí, že soused, co se stará, je vlastně k nezaplacení.
Jak se tedy řeší ztracené dcery na Zálandu? Posledním takovým příkladem je zmizení patnáctileté Marie Davies 17.4. právě v Christchurch. Pátrání se rozjelo hned druhý den a kromě policie se ho účastnili i doborovolníci. Všichni obyvatelé byli vyzváni, aby při pátrání pomohli - jakákoliv informace mohla být důležitá. Během týdne se našlo tělo studentky v neproniknutelném terénu u řeky Waimakariri. Včera (29.4.) bylo první soudní stání s obviněným vrahem, který byl zatčen před čtyřmi dny. Vrah dostal 2 dny na to, aby uvědomil své příbuzné o tom, co udělal a po vypršení této l48mi hodinové hůty bude jeho jméno oznámeno veřejnosti. Možná se pletu, ale skoro bych se vsadila, že i když je na Novém Zélandu oproti Rakousku mnohem více místa, kam by se dala (živá nebo mrtvá) ztracená dcera schovat, tady by ji našli mnohem dříve než za 24 let. A co vím určitě, že novozéladská policie by případ neodložila.

Autobotky

Podzim s sebou kromě spousty barev přináší taky spousty starostí. Kromě obligátního "co dneska na sebe" jde taky o obutí. Konkrétně obutí auta neboli nové pneumatiky. Ne že by to kiwíci nějak zvlášť řešili, ale moje toyotka už měla gumy, které by směle mohly na rallye - poslední zbytky vzorku na jedné pneumatice jasně naznačovaly, že bych s tím měla "něco" dělat. Minulý týden jsem byla pošťouchnuta. Naproti práce máme "tyre-shop" a když jsem takhle jednou odpoledně přicházela k autu, viděla jsem, že mám za oknem cedulku. Že bych blbě zaparkovala? To se mi nechtělo věřit, ne že bych to občas nedokázala, ale ve většině případů (kromě úplného centra) se tím nikdo moc nezabývá. Kdepak! Byl to lísteček od zmíněné opravny pneumatik. Bylo na něm namalované schématické autíčko a označeny pneumatiky, které fakt už chtějí vyměnit. K tomu kupónek na 10% slevu a mapička, jak se k nim dostanu (kdybych na těch 20ti metrech zaváhala). To bych ale nemohla Lancemu, mému osobnímu "autostarači" udělat. Tak mě letáček alespoň donutil k tomu, že jsem mu zavolala (stejně jsem už měla jítz na prohlídku) a objednala se. Lance mi naštěstí vždycky půjčí nějakou jinou káru a většinou je ochoten se na tu mojí podívat druhý den, takže jednání s ním je nekomplikované a vcelku příjemné. Úplně příjmené by bylo tehdy, kdyby svoji frekvenci hovoru nastavil tak na 30% té současné, ale to bych chtěla fakt moc. Lance je prodejce s ojetými auty, pusa ho živí, i když je jinak solidní. Když jsem s autem dorazila a vyměnila ho za taky toyotu ale velikosti zaoceánského korábu, poprosila jsem ho, aby se podíval i na pneumatiky a případně je vyměnil. Laskavě se na mě usmál: "Nojo, vy z tý Evropy.... Tady jsi na Zélandu, tady se gumy na zimu přezouvat nemusí." Ujistila jsem ho, že dám na jeho radu, ale ať se na ně fakt podívá, protože mi přijdou už HODNĚ ojeté. To vzbudilo jeho zájem, protože po 6ti měsících spolupráce už ví, že detailistka nejsem. S tím sjsme se rozloučili. Při odjezdu jsem zaregistrovala, že za mnou běží a ruřivě mává rukama. Zastavila jsem a stáhla okénko. Zadýchaně ze sebe vypravil: "Je to fakt strašný, s tím už nemůžeš jezdit ani v Christchurch (což znamenalo, že už fakt nikde). Přezujeme to, pokusím se domluvit dobrou cenu." Poděkovala jsem mu a byla zvědavá. Ze zkušenosti známých vím, že nové pneumatiky stojí kolem 150 dolarů. Cokoliv pod tím je super. Přezutí už bývá zdarma. Lance to stihnul a když jsem přišla auto zase vymenit (půjčený koráb se mi přes počáteční nedůvěru povedlo vzorně zaparkovat do mezírky mezi dvěma mrňavými Suzuki) kola toyotky zářila funglnovou černí. Při juknutí na účet jsem málem padla do mdlob: cena byla 280 dolarů za všechny čtyři! "Dal jsem ti speciální discount, jsi dlouhodobý zákazník, " zubil se Lance. Bože, jak já miluji být opečovávaným zákazníkem! A Lance ví, že k němu poběžím kdykoliv v budoucnu zase s každou auťáckou prkotinou.

Come to "vístkoust"

"Vístkoust" je v podstatě západní pobřeží Jižního ostrova (vysloveno s roztomilým kiwi přízvukem) a rčení, že "tam by chcíp pes" je pro tuhle část Nového Zélandu docela přesné. Vlastně na West coast by nejspíš chcíplo všechno a to zimou a frustrací z deště. Na West Coast znají jen tři druhy počasí - když leje jako z konve, když prší a když mží. Ty krásné pohlednice tyrkysově modrých jezer a čerstvě zelených kapradin, které šikovní fotografové pořídíli běhěm několika minut, kdy zrovna na pár minut pršet přestalo, naznačují, že vody je tu fakt dost. Tento víkend jsme na West Coast byli a v jedné z hospod, kterou jsme cestou potkali, byl následující nápis:

"Nestěžujte si na místní počasí. Když se rozhlédnete, uvidíte, že jste v zeleném pralese. V pralese skoro neustále prší, proto je ten prales tak zelený. Tuhle dovolenou jste si naplánovali sami a my za to nemůžeme. Jestli chcete sucho a slunce, měli jste si objednat zájezd na Saharu."

Tenhle nápis vypovídá nejen o svérázném počasí Západního pobřeží, ale i o svérázném životním přístupu Západních kiwíků. Jestliže se životní styl Novozélanďanů obecně považuje za pomalejší a pohodovější, pak na West Coast to platí pětinásobně. Po vzoru svého amerického kolegy je místní Wild West považován (ještě spolu s Fiordlandem) za region opravdových nerozmazlených chlapů a bab. Správný obyvatel West Coast loví, vyřezává, pádí po nekonečných plážích na koni bez sedla, udělá 10 monteithů (něco jako plzeň, ale o něco slabší a v menších flaškách) a spokojeně vylepšuje svůj crib pomocí naplavených větví a ohlazených šutrů. Na West Coast poblíž Hokitiky mají také jednu raritu, nad kterou žasnou cestovatelé snad ze všech zemí světa: je tam mostík přes řeku, po kterém přejede jenom jedno auto (takových je ale po Jižním ostrově nepočítaně). Přes TENHLE mostík přejede jedno auto NEBO jeden vlak. Správně - na tři metry širokém prostoru je napasována asfaltka společně s úzkokolejkou a kdo přijede první, ten jede. Ten, co se vynoří naproti, musí počkat. Díkybohu je na West Coast opravdu velmi malá šance, že v protisměru potkáte cokoliv - protože uvidět proti sobě na úzkém mostě lokomotivu může být docela šok.

Zpráva dne

Dnešní hlavní zpráva lokálního deníku zní: "v místní zoologické zahradě Orana se narodilo surikatí miminko."
Kromě toho, že surikaty jsou docela roztomilá zvířátka, má tahle zpráva další pozitivum: město, které TOHLE vydává za jednu z nejdůležitějších denních událostí, je prostě v pohodě. :-)
Ne, že by na Zélandu nebyly problémy, kriminalita a další negativní společenské jevy. Ale objektivně řečeno, je jich tu tak nějak míň. Anebo místní novináři zatím statečně odolávají bulvárovému koktejlu typu "krev a drby" a TV Novu kopírují jen v tom, že "něco o zvířátkách tam být musí"? I kdyby to byla ta druhá možnost, díkybohu za to. Znamená to, že pozitivní zprávy jsou zatím stejně důležité jako ty katastrofické. A že se tedy lidi mohou na ulicích na sebe bez obav usmívat.

Podzimní šoková terapie

A máme to tu zase - na jaře jsem z toho byla v šoku, myslela jsem si, že už mě to nerozhodí, ale kdepak! Jaro i podzim jsou v Christchurch velmi malebné, mají ale jednu společnou šílenou vlastnost - teplotní výkyvy, při kterých se využije snad každá příčka teploměru. V noci přízemní mrazíky (tedy ve stanu už bych nechtěla být ani náhodou), ranní opary a mlhy s jinovatkou či rosou, polední mračna s nesměle probleskujím sluníčkem, odpolední pařák křížený s prádelnou, večerní vlahý západ slunce s následným sešupem teplot někam do temnot k nule. Je nám naprd to, že v Čechách to klesá občas i k mínus patnácti - to se totiž děje VENKU! V kiwidomech je vnitřní teplota jen o málo stupňů nad tou venkovní, takže rozdíl je jen v tom, jak intenzivní pára od pusy člověku jde. Vzhledem k tomu, že si místňáci libují, jak mimořádně teplé léto letos bylo a jak příjemný a slunečný je letošní podzim (tedy oni zatím mluví o babím létě, podzim se ještě v úvahu nebere), myslím, že se máme ještě na co těšit. Pevně doufám, že nám duchové Jižního ostrova budou dále nakloněni a nenechají nás zmrznout.

Henry (111 let) chce potomka

Asi před třemi týdny oblétla Jižní ostrov senzační zpráva! Stojedenáctiletý Henry z Invercargill se po více než 30ti letech rozhodl, že zplodí dalšího potomka! Nikdo už nedoufal, že se k tomu ještě odhodlá, neboť od roku 1972 neprojevoval o sex žádný zájem. Jeho partnerka Midred je také pro a tak bude mít nejspíš Invercargill vedle Burta Munroe, nejrychlejšího "indiána", další atrakci. Mláďata tuatary, původního novozélandského ještěra, nyní velmi vzácného. Jo - Henry je totiž taky ta ještěrka, co se prý od dob dinosaurů skoro nezměnila. Nevím přesně, jak dlouho tuatary žijí, v každém případě se v Invercargill vše pečlivě sleduje a pokud to dobře dopadne, oslava bude velkolepá! :-)

Kde jsou psi?

Christchurch je městem koček. Psi se tu sice taky vyskytují, ale ve srovnání s Prahou je to zlomek. Že by Kiwiové neměli rádi pejsky? Mají, ale musejí svoji lásku docela tvrdě dokazovat a to hned na několik stran.
Jako první se ozve city council (městský úřad), kde se musí pes registrovat. Registrace psa je stejně složitá jako registrace auta - naštěstí registrovat auto na NZ není až tak těžké, ale formulář na psa vypadá fakt podobně. :-) V případě změny majitele se musí vyzvednout speciální formulář a vše uvést na pravou míru. Hlásit se taky musí změna bydliště psa, nový pes, úmrtí psa atd. Uvedení špatných údajů v registru je trestný čin a všechny změny je nutné nahlásit nepozději do 14ti dní. Pokud máte bojového psa, je nutné to uvést, aby to věděl Animal Control Team. Na druhou stranu City Council provozuje útulky (tzv. kennels) a tak pokud se domácí mazlíček ztratí, je veliká naděje, že se během několika hodin vrátí domů.
Velkou autoritou je zde na NZ RSPCA (The Royal New Zealand Society for the Prevention of Cruelty to Animals). Provozuje vlastní Lost Pet service a velmi strikně dohlíží na to, aby se se zvířaty zacházelo "lidsky". Jejich motto je: "Mluvíme za ty, kteří mluvit nemohou". RSCPA zaměstnanci provádějí kontroly podmínek, ve kterých zvířata žijí a pokud zjistí nějaké problémy, mají právo zvíře odebrat a najít pro něj jiného majitele. Přestupkem a tím pádem důvodem k odebrání je i to, že nemáte na zvíře dostatek času nebo že ho bijete. Vzpomínám si na nedávnou situaci, kdy za mlácení krávy byl zaměstnanec farmy propušten na hodinu a už má na krku soudní proces. V tomto případě se RSPCA spojila s majiteli, kteří také nebyli ochotni takové chování tolerovat. RSPCA provádí dále veterinární servis, pokud někdo najde zraněné zvíře. Člověk se může stát členem za 20 dolarů ročně (pochopitelně jakékoliv další finanční dary jsou více než vítány).
Je to složité mít tady na Zélandu psa? Možná ano, když k tomu připočtete ještě fakt, že je absolutně nemyslitelné, že byste po něm na procházce neuklidili to, co nechá na trávě. Na druhou stranu se tu asi se psy zachází podstatně zodpovědněji než v ČR (a to nemám teď ani na mysli hrůzné řeznické články z poslední doby). Na Zélandu pes či jiné zvíře nepatří do kategorie "věc". Výjimkou je snad jen již zmíněný possum a i u něj platí nařízení, že se musí likvidovat humánně.

Maorsky snadno a rychle

Možná jste někdy slyšeli o nejdelším místním jméně na světě - je to:
TAUMATA­WHAKA­TANGI­HANGA­KOAUAU­O­TAMATEA­TURIPUKAKA­PIKI­MAUNGA­HORO­NUKU­POKAI­WHENUA­KITANA­TAHU. Má 85 pět písmenek, pokud se vám to nechce počítat. Dost na to, že se jedná o asi 200 m kopeček na Severním ostrově. V anglickém překladu to znamená:
"The summit of the hill, where Tamatea, who is known as the land eater, slid down, climbed up and swallowed mountains, played on his nose flute to his loved one."
V každém případě se to v místopise NZ maorskými jmény jen hemží. Dokonce jsme si pořídili knížku, kde je většina maorských názvů vypsána a vysvětlen jejich původ.
Maorskou úchylkou je určitě bohatost a květnatost projevu. Nám stačí říct: "Ahoj, jsem Pepa Novák ze Žižkova" a většina Čechů s tím bude ok, Maor ale bude těžce zklamán. Představení se jmenuje mihi a má asi sedm částí. Musí se pozdravit marae, předci, bohové, ostatní účastníci v místnosti a já nevím kdo ještě a pak se teprve může člověk představit sám. Ale ani to není jendoduché: je potřeba říct, z jakého iwi (kmenu) člověk pochází, jméno matky, otce, svaté hory a svaté řeky a v neposlední řadě taky důvod proč chce mluvit. Celkem to zabere tak 15 minut. Když mi Dýdajz pořád tvrdil, že se už druhý měsíc učí maorsky pozdravit, měla jsem pocit, že na to ve škole pěkně pečou. Poté, co mi celé mihi plynule odvyprávěl (musím mu věřit, že si tam nic neupravoval, ale maorsky to celkem znělo :-)), pochopila jsem, že docela makal. Své mihi se mimochodem naučil jako první ve třídě - což je docela paradox. Mnozí mladí maoři totiž doma mluví anglicky a maorsky se učí teprve až ve škole, aby jazyk svých předků úplně nezapomněli. A pro anglicky mluvícího člověka je maorská výslovnost dost obtížná. Čech to zvládne určitě líp - pokud to zrovna nejsou ty šílené složeniny, ale i tak se maorština čte vlastně "česky". Takže dobrá zpráva pro ty, co by se maorsky chtěli náhodou učit: jste dobří, už umíte maorsky číst! :-)