úterý 18. února 2014
Poslední výlet
Mám za sebou poslední výlet na Jižní ostrov. Ten Severní se nepočítá, pro lidi z "Mainlandu" je to "wrong island", přestože na něm žijí tři čtvrtiny populace. Neznamená to v žádném případě, že bych na Jižák zanevřela - naopak! Tenhle poslední výlet mě utvrdil v tom, že je to nový domov. Hodnotový a smysluplný. Že ta energie, kterou Jižní ostrov v sobě má, je pozitivní, nabíjející a radostná. Že ty kořeny, které jsem tam postupně zapustila, začínají být hodně pevné. Že tam prostě chci být víc, než jen na 2-3 měsíce v roce. Život je příliš krátký na to, abychom ho trávili jen sněním o nečem jiném a nikdy se neodhodlali tuhle změnu aspoň částečně uskutečnit. Jdu do toho a jdu do toho v roce dřevěného koně. Dřevo jsou kořeny a kůň znamená cestu. Astrologové říkají, že v tomto roce se lidé více upnou ke svým principům a ideálům. Ke Kozám je tento rok velmi vlídný a bude je vést k pozitivním výzvám. Asi nemůže být lepší konstalace :-)
čtvrtek 6. června 2013
Kalamita na kiwí způsob
Před týdnem jsme zažili avizovanou sněhovou bouři. Dunedin omezil své
fungování tak na 20%, co šlo, tak se zavřelo, protože přece v tak kopcovatém
terénu, jako je tady, se v ledu a sněhu jezdit nedá. Na pobřeží v Ocean
View byla regulérní vánice jak vystřižená z ruského filmu – za oknem to
vypadalo impresivně a moc jsem ocenila operativní zprávu ze školy o kalamitě a
práci z domova. Opět jsem si ověřila, jak jsou novozélandské živly
důkladné – když sněží, tak to není jen pár vloček, ale prostě není vidět na
krok. Stejně tak jako když prší – nejmenší újmu způsobí tzv. drizzle, ten
představuje systematické vlhčení tak, že nejste mokří hned, ale až za chvíli,
to ale neznamená, že ne důkladně. Pak je něco, čemu v Česku říkáme déšť,
ale čemu pravověrný Kiwi pozornost rozhodně nevěnuje. To spadá totiž ještě do kategorie
„pohodové povětrnostní podmínky“ a není nutné se kvůli tomu nějak zbytečně
vyrušovat z běžné praxe (ani tím, že by se vytáhl deštník). Rain, který
bychom česky označili jako „dlouhotrvající slejvák“ už oproti tomu zájem
způsobí - ulici je totiž nutné přebíhat
do 6-7 vteřin, jinak je člověk totálně durch. Slejvák v Česku většinou
rychle přijde a rychle odejde, ten novozélandský jen rychle přijde a pak si
zůstane tak dlouho, jak se mu zlíbí. Cokoliv mezi 10 minutami a 10 dny.
Invercargill má navíc slejvák speciální – ne vertikální jako zbytek země, ale téměř
horizontální. To mi pomohlo vyřešit záhadu, proč v Invercargillu nikdo
nenosí deštník, ani když leje jak z konve. Ten by totiž musel sahat až na
paty, aby měl vůbec nějaký účinek. J Jestliže počasí formuje povahu komunit, tak je jasné, proč Southlanďani
jsou vesměs stoici a cholerika abys mezi nimi hledal jako jehlu v kupce
sena.
úterý 28. května 2013
Lidsky profi Air NZ
Nemiluju korporace, ale existují velké firmy, které jsou
natolik skvělé, že před nimi člověk musí smeknout a dokonce je i začne mít rád.
Pro mě je takovou firmou Air New Zealand. Po odchodu jejich dlouholetého šéfa
Roberta Fyfa v loňském roce jsem si říkala, jestli svou laťku budou
schopni udržet tak vysoko jako dříve. A světě div se – jakoby to Rob měl stále
ještě pevně v ruce.
První dojmy byly pochopitelně vizuální - letecká flotila se
podobně jako celé aucklandské letiště otrpaslíkovala. K již tradičním
černouškům (letadlům v barvách All Blacks) přibyla éra s runovými
ocásky a výjevy ze Středozemě. Napadlo
mě, jak to asi musí vypadat ve Wellingtonu, kiwím Hollywoodu, kde je tento
trpasličí cirkus dotažen nejspíš do dokonalosti. Safety video taky nezklamalo –
nebylo hobití, ale bylo opět originální a celé osazenstvo na palubě se u něj
královsky bavilo. Chtělo se mi hrozně spát, ale stalo se něco, u čeho to nešlo.
Vedle mě posadili mentálně postiženého pána tak kolem
šedesátky, který se vracel z mystery výletu do Aucklandu. S dětským
nadšením neúnavně sdílel všechny své zážitky a kolem nebyl nikdo, kdo by
s ním odmítal konverzovat. Cestující i personál. Byla jsem tedy také
zapojena do konverzace a to, že mám za sebou víc než třicetihodinovou cestu,
bylo v tu chvíli nepodstatné. Letušky se u něj často zastavovaly a
pomáhaly mu tu otevřít sušenky, tu dolít čaj a vždycky měly potřebu se ujistit,
že mu nic nechybí. Hlavně se s ním ale vždy zapovídaly. To bylo od nich
moc milé, protože dělaly určitě víc, než se požaduje v nějakých směrnicích
a přitom se ale zdálo, že jim to vůbec není na obtíž. Naopak – vypadaly jako že
je to docela dost baví. Pecka ale přišla na konec letu - Air NZ má zvyk vždy vytáhnout nějaké dítě,
které pak všem roznáší v košíku cucavé bonbony. Nevím, jestli jsme
s sebou neměli malé děti, ale tahle pocta byla nabídnuta mému sousedovi a
ten se úplně tetelil blahem, když s košíčkem postupoval řadami a všem nám
bonbony nabízel. Dělal to hrozně zodpovědně, lidi si brali bonbony a děkovali
mu, on každému zase obřadně říkal „you are welcome“. Když nás všechny obešel a
vracel košík zpět letušce, zaslechla jsem, jak říká: „Thank you very much
Gordon, you did such a great job for us – have some lollies as well, you
deserve them“. Za chvíli se Gordon objevil na svém místě v mé řadě a
v ruce svíral kelímek se svými „vydělanými“ bonbony, které nám všem pyšně
ukazoval. Banalita? Určitě ne a nebyla jsem sama, koho to vzalo. Zaslechla jsem
jednu paní, jak letuškám při odchodu z letadla děkuje, že se o Gordona tak
hezky staraly. Neměla s ním nic společného, jen jí přišlo důležité jim to
říct. Nevím, jakým tréninkem letušky u Air New Zealand procházejí, ale ať už je
to cokoliv, tak to funguje. A možná
ještě malá poznámka nakonec: věkový průměr palubního personálu byl hodně nad 40
let. Kapitána nepočítám, toho jsem neviděla. Takže teď přemýšlím, jak dostat
Air New Zealand do učebnic.
Země, kde jsi vítán
A je to tu zase – tentokrát jsem se rozhodla zůstat co
nejdéle naprosto objektivní a nenechat se přelít emocemi hned jakmile
z okénka letadla zaznamenám při sestupu známé zelené kopečky. To nebylo
vůbec lehké, protože se nám povedlo
chytit v průběhu přistávání v Aucklandu východ slunce a větší
turistický kýč abys pohledal. Aotearoa se zase vyznamenala – vycházející slunce
probleskující skrze válející se typické dlouhé mraky s duhovými okraji a
to vše zdvojené v odrazu mořské hladiny. Normálně z letadla nefotím,
ale tomuhle nešlo odolat. Po zjištění, že už vím, co jsem tentokrát zapomněla
(paměťovou kartu do foťáku) jsem to dobrovolně vzdala a tu nádheru si jen
v klidu užívala. Objektivně. J Musím pochválit korejské aerolinky,
které zvládly naše vylodění se v rekordním čase – je fakt, že letadlo
nebylo plné, ale i tak. Byla jsem zvědavá, co se za ten rok na NZ změnilo a
odpověď přišla ještě před imigračními přepážkami. Cestou z letadla jsme
místo typického letištního koridoru procházeli trpasličí štolou a po stěnách
byly „vytesány“ tolkienovské runy. Welcome to the Middle-Earth. Tuhle svou roli bere Nový Zéland smrtelně
vážně. Pak průchod obligátní maorskou branou za zpěvu haere mai následovaný
obrázky a pípáním kiwi a další ptačí havěti (tuto část letištního koridoru
spravuje aucklandská zoo). Imigrační přepážky se postupně mění
v samoobslužné kiosky, i tady je znát snaha o maximální usnadnění procesu
a hlavně snížení času na minimum. Za tohle jsme asi vděční všichni – kdo by
taky miloval pomalu postupující fronty po mnohahodinovém letu kdy se sotva drží
na nohou? Obligátního čichacího bígla
nahradil kolega mně neznámé rasy. Vypadal mile a lovecky. Paní, co s ním
hledala drogy, mi po očuchání pejskem hezky poděkovala a popřála „nice stay“.
Pejsek naopak o mou osobu neprojevil ani minimální zájem, což asi v tomto
případě bylo plus. Poslední pokus o objektivitu vzal za své u rentgenu MAF
(Ministry of agriculture and forestry), kde se kouká do báglů a objevují se
všechna zapadlá jablka a další potenciální hroziví nepřátelé místního
ekosystému. Tam mi pomohl s taškou mladý Maor, který tam od toho byl a aby řeč
nestála (to se tady nesmí stávat!), se zeptal, proč jsem přijela. Oznámila jsem
mu, že mám residenci, on se zazubil od ucha
k uchu a mrkl na mě: „Welcome home then! Aren’t we lucky to live
here?“ V ten moment se objektivita rozplynula jak pára nad hrncem a já si
opět uvědomila, že k téhle zemi objektivní být nemůžu. A proč taky? Proč
nebýt zamilován do země, kde se člověk cítí intuitivně doma a kde je hned
v prvních minutách někým vítán? Kde je mlaďoch jako tenhle Maor
přesvědčen, že má kliku, že tady žije? A já nevidím důvod proč s ním
naplno nesouhlasit.
Kiwí zima a proč ji mám ráda
Je skoro až legrační, jakou roli má při výběru našeho
cestování počasí. Všimla jsem si toho i já, byť podobným věcem zas tolik
pozornosti nevěnuji: pokud se na NZ chystám v lednu, kdy v Česku zuří
někdy až ruská zima, nejčastější zakončení rozhovorů bývá – hned bych jel(a)
s tebou. Je-li ten samý výlet plánován o půlroku později, provázejí mě
naopak soustrastné pohledy s chápajícím úsměvem typu „no jo, ty to tam asi
fakt máš ráda“. Soustrastné pohledy intenzivní při bližší specifikaci mé
oblíbené lokace – Southland a Otago. Lidé ještě vydýchají Queenstown a Wanaku,
protože tam se v zimě lyžuje, ale být dobrovolně v kose někde „in the
middle of nowhere“ je asi opravdu hraniční případ pro psychiatra. Nebo to
minimálně ukazuje na excentrického podivína, který si ten soustrastný pohled
zaslouží. Jeden můj kamarád říkal, že by
se neměla plést romantika s nepohodlím. Nemůžu s tím nesouhlasit,
sama sobě jsem si už vysvětlila, že za běžných okolností je pokoj se sprchou a
splachovacím záchodem lepší než stan s detašovanou kadibudkou. Ale když
vidím mrazem ojíněné větvě stromů a snové sněhové čepice na vrcholcích Jižních
Alp, jsem ztracená.
Zima v jižní části Jižního ostrova je mystická. Jak je
tu klid celkem běžně, tak v zimě dostává tenhle klid další rozměr
v podobě jakéhosi majestátního a posvátného ticha. Zvláštní krajina kolem
Fruitlands a Centrálního Otaga poskytuje neskutečné kulisy, které by se asi
jinde na světě hledaly dost těžko. Musím se podívat, jestli nemá Graham Sydney
nějaké obrázky nebo fotky ze zimy.
středa 20. června 2012
Oh, the Catlins!
Každý asi máme nějaké svoje libůstky a
srdeční záležitosti. Záležitosti, ve kterých se rozum stáhne do pozadí, kde
nastupují emoce a okamžiky, kdy naše rozhodnutí se dějí spontánně bez ohledu na
objektivní racio. Mě takový okamžik přepadl uprostřed městečka Balclutha,
krásného červnového zimního dne, kdy obloha byla vymetená, sluníčko na poměry
tohoto období a této rovnoběžky pálilo na plné pecky a celý okolní kraj dýchal
neuvěřitelnou pohodou. Měla jsem před sebou nějakých devadesát minut jízdy na
jih do Invercargillu po pohodlné asfalce, beze spěchu, kdy jsem si naplno vychutnávala
atmosféru líného poobědového nedělního dne. V tom se ale přede mnou
vynořila cedule s nápisem „Invercargill 160 km via the Catlins“. Nevím,
jak se to stalo, ale vzápětí jsem už frčela po okresce směrem, kterým ukazovala
ona cedule. Vysvětlení je dvojí: 1) the Catlins jsou speciální kdykoliv, ale
v zimě jsem tam ještě nebyla a 2) ten den byl prostě stvořený pro jízdu
skrz the Catlins. Nebylo vyhnutí. The Catlins jsou jedno z mála míst na
NZ, které se vždy píše se členem, jsou to „ty Catlins“, což už jim samo o sobě
dává pocit určité výjimečnosti. The Catlins jsou „remote“ i na novozélandské
poměry. Kdo chce být za exota i na Jižním ostrově, kde se toleruje naprosto
cokoliv, bydlí v the Catlins. Bez lidí, bez telefonního signálu, bez
většiny civilizačních výdobytků. Přesto
– nebo právě proto – mají the Catlins neuvěřitelné kouzlo. A v zimě ještě
větší než v létě. Ta jejich „opuštěnost“ je v zimě ještě majestátnější,
jsou totiž naprosto tiché a téměř bez pohybu, vše je pokryté jinovatkou, kterou
probleskují paprsky zimního slunce. Zátoky a jezera kolem cesty jsou hladké jak
zrcadlo, absolutně čisté, bez jediné vlnky. Člověk měl pocit, že to vše kolem
je jen statická kulisa, zvláštní megafotografie, ve které se nedopatřením ocitl.
Místo hodiny a půl jsem se hrabala nakonec do Invercargillu přes tři hodiny.
Cesta byla namrzlá a za celých 160 km jsem potkala čtyři auta. Poslat zprávu,
že se zpozdím, jsem nemohla, protože jediné, co je v the Catlins opravdu
spolehlivé, je absence jakéhokoliv sebemenšího telefonního signálu. Přesto to
byla cesta, kterou jsem si opravdu vychutnala a která mi zůstane v paměti
hodně dlouho. Cesta, která sama o sobě je prožitkem, při kterém se nespěchá.
Protože to nejde a protože se člověku ani spěchat nechce. Těžko to vysvětlit,
ale ojíněné kapradiny, které vypadají jako starodávná krajka, mají v sobě
zvláštní magické kouzlo zašlých časů. V těchhle časech nás ze sna nebudily
nevyřízené emaily, varovně blikající „deadlajny“ ani neaktuální statusy na
facebooku. Díky, že někde – v the Catlins – je stále ještě možné se
ztratit alespoň na chvíli výdobytkům moderní komunikace.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)