Nemiluju korporace, ale existují velké firmy, které jsou
natolik skvělé, že před nimi člověk musí smeknout a dokonce je i začne mít rád.
Pro mě je takovou firmou Air New Zealand. Po odchodu jejich dlouholetého šéfa
Roberta Fyfa v loňském roce jsem si říkala, jestli svou laťku budou
schopni udržet tak vysoko jako dříve. A světě div se – jakoby to Rob měl stále
ještě pevně v ruce.
První dojmy byly pochopitelně vizuální - letecká flotila se
podobně jako celé aucklandské letiště otrpaslíkovala. K již tradičním
černouškům (letadlům v barvách All Blacks) přibyla éra s runovými
ocásky a výjevy ze Středozemě. Napadlo
mě, jak to asi musí vypadat ve Wellingtonu, kiwím Hollywoodu, kde je tento
trpasličí cirkus dotažen nejspíš do dokonalosti. Safety video taky nezklamalo –
nebylo hobití, ale bylo opět originální a celé osazenstvo na palubě se u něj
královsky bavilo. Chtělo se mi hrozně spát, ale stalo se něco, u čeho to nešlo.
Vedle mě posadili mentálně postiženého pána tak kolem
šedesátky, který se vracel z mystery výletu do Aucklandu. S dětským
nadšením neúnavně sdílel všechny své zážitky a kolem nebyl nikdo, kdo by
s ním odmítal konverzovat. Cestující i personál. Byla jsem tedy také
zapojena do konverzace a to, že mám za sebou víc než třicetihodinovou cestu,
bylo v tu chvíli nepodstatné. Letušky se u něj často zastavovaly a
pomáhaly mu tu otevřít sušenky, tu dolít čaj a vždycky měly potřebu se ujistit,
že mu nic nechybí. Hlavně se s ním ale vždy zapovídaly. To bylo od nich
moc milé, protože dělaly určitě víc, než se požaduje v nějakých směrnicích
a přitom se ale zdálo, že jim to vůbec není na obtíž. Naopak – vypadaly jako že
je to docela dost baví. Pecka ale přišla na konec letu - Air NZ má zvyk vždy vytáhnout nějaké dítě,
které pak všem roznáší v košíku cucavé bonbony. Nevím, jestli jsme
s sebou neměli malé děti, ale tahle pocta byla nabídnuta mému sousedovi a
ten se úplně tetelil blahem, když s košíčkem postupoval řadami a všem nám
bonbony nabízel. Dělal to hrozně zodpovědně, lidi si brali bonbony a děkovali
mu, on každému zase obřadně říkal „you are welcome“. Když nás všechny obešel a
vracel košík zpět letušce, zaslechla jsem, jak říká: „Thank you very much
Gordon, you did such a great job for us – have some lollies as well, you
deserve them“. Za chvíli se Gordon objevil na svém místě v mé řadě a
v ruce svíral kelímek se svými „vydělanými“ bonbony, které nám všem pyšně
ukazoval. Banalita? Určitě ne a nebyla jsem sama, koho to vzalo. Zaslechla jsem
jednu paní, jak letuškám při odchodu z letadla děkuje, že se o Gordona tak
hezky staraly. Neměla s ním nic společného, jen jí přišlo důležité jim to
říct. Nevím, jakým tréninkem letušky u Air New Zealand procházejí, ale ať už je
to cokoliv, tak to funguje. A možná
ještě malá poznámka nakonec: věkový průměr palubního personálu byl hodně nad 40
let. Kapitána nepočítám, toho jsem neviděla. Takže teď přemýšlím, jak dostat
Air New Zealand do učebnic.
Žádné komentáře:
Okomentovat