See ya v muzeu!

Dneska jsme byli v místním Museum of Canterbury. Pošesté. Budeme tu za chvíli půl roku, to znamená, že se tam vlastně vypravujeme každý měsíc. Proč? Protože nás to baví.... exponáty jsou označeny cedulkami "touch me", kromě stálých expozic muzeum neúnavně střídá i ty "putovní" a vše je tak nějak uspořádáno že se tam člověk nenudí. Dneska večer byla přírodovědná přednáška o novozélandských mořských ptácích. Jako matka náruživého biologa-amatéra jsem poctivě těsně před šestou zaparkovala v centru nedaleko muzea (příjemná věc - od šesti se v Christchurch parkuje zdarma) a spolu s dalšími asi 50ti lidmi jsme si poslechli skoro hodinové povídání Paula (příjmení si bohužel nepamatuji), který se účastní mnoha "ptačích" záchranných programů, mimo jiné i na Chatham Islands. Přestože osobně velký nadšenec racků, albatrosů a další havěti nejsem, musím přiznat, že ta hodinka ulítla jakoby nic. Paul pro nás připravil různé "špeky"(jako např. že jeden druh racka vylítne do mnohatisícové výšky, kde usne a jak se postupně ve spánku dostává zase zpátky, tak těsně nad mořem se probudí), zážitky z cest a spoustu obrázků, všechno bylo stravitelné a to i pro nás, co angličtinu nemáme jako rodný jazyk. Příjemnou zvyklostí v místním muzeu je i to, že všechny akce (včetně běžných návštěv) jsou bezplatné. Pokud chce někdo muzeu přispět, je to samozřejmně vítáno, ale v žádném případě to neovlivní chování personálu - jsou vlídní i tak. A nakonec co byla taková typická novozélandská perlička: Paul napsal knížku, ale bohužel ji zapomněl přinést ukázat. Ale prý někde na Amazonu by snad měla být k sehnání. Narodit se v USA, tak jich s sebou dovezl vagón, dostali bychom na ně konferenční slevu a ještě by další hodinu pro zájemce pózoval a podepisoval své se slevou prodávané fotografie. Kiwi Paul ale jen vypnul mikrofon a odkráčel někam dozadu nejspíš zhasnout vitríny a vytáhnout kolo ze stojanu, na kterém se po příjemném dni mezi vycpaninami pokojně dopraví liduprázdným městem domů.

Jak se stát maorským rodičem

Od včerejška jsem členem výboru maorských rodičů. Je to celkem zvláštní pocit, zejména když maorsky umím akorát "kiwi, kea, Kia ora, hangi a haka" a mohu naprosto odpovědně prohlásit, že mi v žilách nekoluje ani mililitr maorské krve. Na druhou stranu je to milá odezva na to, že se chceme něco naučit o zdejších původních obyvatelích, jejich kultuře, zvycích a jazyku. Včera pořádala maorská komunita spojená s Dýdajzovou školou BBQ pro přátele a rodiče studentů maorštiny. Byli jsme taky pozváni do marae, kam všichni nanesli spoustu jídla a plánovaná večeře se vyvrbila v milé neformální posezení s improvizovaným písničkovým představením. Celé to měla na povel Dýdajzova učitelka maorštiny paní Kororia, které všichni říkají "whaea" (maorsky matka). Ta pro nás všechny upekla vlastnoručně chleba, což byl výkon, protože se nás tam sešlo asi šedesát. Ona taky může za to, že jsem se ve výboru maorských rodičů ocitla - povídaly jsme si o rozdílech mezi češtinou a maorštinou, když mi to najednou z ničeho nic nabídla. Docela mě to pobavilo, ale nakonec proč ne? Všechno je jednou poprvé a je potřeba nemít źbytečné předsudky. Proč by česká matka nemohla zastupovat na zélandské škole maorské rodiče, že?

Toaletní Pepa

Tak pomalu pronikáme do tajů maorštiny - minulý týden na mě Dýdajz ječel z koupelny: "Mamí, došel nám toaletní Pepa!" Pepa znamená maorsky papír. Maorština ve škole Dýdajze docela baví, aby ne, když jim paní učitelka nosí každou chvíli ochutnat maorské dobrůtky! Kultura, která je založena na dobrém jídle, zpívání a mávání bambulema nemůže být špatná! To ostatně příští týden poznáme ještě lépe, protože pro rodiny dětí, co chodí na maorštinu (je to na středních školách volitelný předmět) pořádá maorská komunita hangi a BBQ (spousta masa v případě hangi dušená, v případě BBQ grilovaná). No a poznámka nakonec: patrně jediné místo, kde dochází na WC Pepa, je naše domácnost. Na veřejných záchodcích se nám to ještě nikdy nestalo a to i při cestování po Jižních Alpách, kde většina WC nebyla splachovacích - rolovaný Pepa byl všude v dostatečném množství! Chvála DOCu (Department of Conservation) a jeho rangerům!

Na servis se zvyká rychle ...

Včera mi bylo připomenuto, jak rychle si člověk zvykne na servis, kterému se ještě před pár měsíci divil. Po dlouhé době jsem byla nakupovat v Pack & Save (prezentuje se jako bezkonkurenčně nejlevnější prodejna potravin). Obvykle nakupuji ve Woolworth (ten je nejblíž) nebo v Countdown (ten mi zase připomíná mojí oblíbenou písničku od Europe). Už jsem se naučila konverzovat s tamními pokladními o počasí, dětech i vaření, takže mě trošku překvapilo, že v P&S se pokladní"jenom" usmála a pozdravila a můj nákup mi z pásu přendala zpátky do vozíku. Jinde totiž nákup přímo nandají do tašek a většinou se zeptají, jestli mohou balíčky s masem dát k sobě či chci-li každý zabalit zvlášť. Vzhledem k tomu, že oba moje oblíbené obchody zároveň poskytují slevové karty (a k tomu ještě jsou pořád nějaké akce), nepředpokládám, že bych se do P&S vracela často - celkový finanční rozdíl byl v mém případě zanedbatelný. Slevy na benzín (4 centy na litr) dostane člověk všude a v případě New World (ten jsme měli nejblíž v Barringtonu) to je dokonce 10 centů při útratě nad 80 dolarů. Z benzínek jsem si oblíbila Shell (berou tam většinu slev a ještě připočtou Fly Buys - to jsou body, za které pak člověk může nakupovat) a BP (tam zase pečou naprosto vynikající muffiny). Jo a vlastně ještě jedna věc: člověk tu s sebou nemusí tahat žádné mince na vozíky, ty jsou tu zdarma. A to dokonce i na letištích.

I zloději mají vnuky

Krade se všude - bohužel i na Zélandu. Naštěstí pořád je to tady v podstatně menší míře než ve "zbytku světa", i když občas se stane loupež docela velká. Na začátku prosince někdo ukradl z armádního musea ve Waiouru kolekci velmi cenných válečných medailí. Novozélanďani byli zděšeni a volali po okamžitém vrácení a apelovali na národní čest zlodějů, my otrlí Češi jsme byli dost skeptičtí a považovali tyto výzvy za naprosto zbytečné. Ale asi opravdu teď žijeme v jiné kultuře. Medaile se vrátily do muzea během měsíce a včera (pochopitelně k nepoznání upraven) poskytl jeden z pachatelů v TV rozhovor. V průběhu interview prozradil, že při krádeži absolutně nepočítal s reakcí ostatních Novozélanďanů a prý si vůbec neuvědomil, jakou emoční hodnotu ty medaile mají. Nakonec se prý se svým kumpánem dohodli, že medaile vrátí, aby "děti jejich dětí a ostatních občanů Nového Zélandu" měli v budoucnu šanci tyto skvosty spatřit. Moje pocity byly smíšené: dotyčný nevyvrátil, že možná bude krást dál (nebyl si ale úplně jistý), ale prý už určitě ne věci, které jsou národním pokladem. Teď jen prý aby ho nechytli - policie je mu prý bohužel na stopě. Myslím, že při vynikající reputaci místních ochránců zákona nemá moc šancí. Na druhou stranu možná by si nějakou šanci za svoje pokání taky zasloužil..... Už kvůli těm dětem a vnukům.

Přepadení v Akaroa

Tento týden jsme tu měli zajímavý případ - nedaleko Christchurch v městečku Akaroa byli 3 evropští turisté přepadeni ozbrojeným mužem. Ten jim rozbil auto a ukradl peníze a nějaké osobní věci. Kiwí policie okamžitě vyrazila, reportéři všech deníků se slétli na ně ze všech stran a kluci se postupně objevili v TV zdravodalství, novinách i rádiu. Jaké bylo ale překvapení, když postupně po dvou dnech přiznali, že žádný chlap s bouchačkou neexistuje, že místo toho nabourali a tak jim tahle výmluva přišla jako vhodná maskovací zástěrka, aby nemuseli platit škodu. Opravdu upřímně se omlouvali, že v jejich rodných zemích by to prošlo jako běžná banalita (nešlo překvapivě o Čechy, ale o Holanďany a Itala) a policie by se kvůli tomu nenamáhala ani vstávat ze židle. Kiwí humbuk je naprosto zaskočil a především to, že celá Akaroa povstala s tím, že dotyčný musí být ihned chycen - nabídlo se obrovské množství dobrovolníků na pomoc jeho dopadení. Kluci dostali strach a tak raději přiznali barvu: We apologize to New Zealand and to people of Akaroa. Policie jim za přiznání velkoryse prominula uhrazení nákladů jejich pohotovosti a kluci mají o jednu životní zkušenost navíc. Netuším, jestli půjčovna aut bude stejně šťědrá, ale mám z toho dobrý pocit. Na Zélandu se nenosí dávat problémy k ledu a policie je opravdu dobrá. A taky platí, že fixlovat se tu moc nevyplácí. Kluci sice unikli pokutě, ale z ostudy mají kabát oni i jejich země.

Jak se vybírá asistentka pro ředitelku high school

Přestože tohle bude zajímat asi nejvíc moje bývalé kolegy české personalisty, je to poučné i pro normálního stdoevropského smrtelníka. Dýdajz nastoupil do high school a já jako správně zodpovědná matka jsem poctivě naklusala na první třídní schůzky, abych měla potuchy, jak si můj drobeček vede. Dolovat z něj, co se ve škole děje, jsem po prvních dnech postupně vzdala - bohužel ani jeho spolužáci nejsou ke svým rodičům o moc sdílnější.
(příklad typického rozhovoru s mým 13ti letým teenagerem:
"Jak bylo ve škole? - Dobře."
"Co jste dělali? - Normálně."
a pro srovnání rozhovor mé kolegyně s dcerou, která je ve stejné třídě:
" How was your school today? - Ok."
"What did you do? - Stuff.")
Takže se nás tam sešlo zvědavých rodičů docela slušná řádka.
Paní ředitelka nás přivítala se svým zástupcem, nejdřív anglicky a potom maorsky. Pak nám byli představeni všichni třídní, kteří si nás odvedli do jednotlivých tříd, kde jsme si asi hodinu povídali o tom, co se ve škole děje a jak budeme těm našim ovečkám všechno ulehčovat. Taky nám byla představena čtveřice odrostlejších teenagerů, kteří jsou paní učitelce k ruce pro případ, že by naše miminka potřebovala řešit něco důvěrnějšího a dospěláky neuznala za vhodný objekt ke komunikaci. Poté jsme byli opět sloučeni do knihovny (už aspoň vím, kam se Dýdajz o přestávkách zašívá), kde čekaly koláčky, kafíčko a kde se pokračovalo v podstatně neformálnější atmosféře. Dověděla jsem se například při debatě s paní ředitelkou, že jí odešla asistentka do důchodu a vyvstal problém vybrat její nástupkyni. Paní ředitelka nechala nejdřív kandidátky prohnat sborovnou, kde se dostaly pod palbu dotazů učitelského týmu. Pak následovala prohlídka školního campusu v doprovodu starších studentů, kteří měli kandidátky proklepnout a pak se vyjádřit k jejich možnému nástupu. Prý to vzali hoooodně zodpovědně a paní ředitelka bere jejich doporučení dost vážně. Protože "škola jim pomáhá nejen získat vědomosti, ale snaží se je vychovávat k zodpovědnému rozhodování a účasti na společenském dění. A to vede k tomu, že jsou pak mnohem lepšími občany a sousedy." Co dodat? I was impressed.

Být dobrým sousedem

Když nám konečně dorazila zavazadla, která jsme z ČR poslali lodí (ze slibovaných 6-8 týdnů to nakonec bylo týdnů 16), bylo potřeba vše proclít, nechat prohlédnout kontrolou MAF (Ministry of agriculture and forestry) a následně vyzvednout. Stačily na to 2 dny - všechno šlo jako na drátkách. Poté, co jsme si dopřáli atmosféru "druhého Ježíška" a vše vybalili (docela jsem koukala, na co všechno jsem zapomněla, že jsem zabalila) z velkých kartónových krabic, jsem obaly umístila před barák k běžnému odvozu, který se konal pravidelně každé úterý. Dost mě rozladilo, když jsem po příchodu domů odpoledne zjistila, že krabice jsou stále na místě obohaceny o křiklavě žlutou samolepku - sice s omluvou, ale také s uvedením, proč je místní popeláři nehodlají odvézt. Odtáhla jsem je tedy zpátky na zahradu smířená s tím, že se holt druhý den vydám hledat nějaký sběrný dvůr, kde bych mohla tyhle naše škatule udat. Nebylo mi to ale dopřáno - v sedm večer někdo zaťukal na dveře. Byl to soused odnaproti přes ulici, kterého ráno vídávám - jezdíme do práce ve zhruba stejnou dobu.
"Viděl jsem, že vám taky neodvezli krabice - já s těmi mými teď odjíždím na speciální skládku, tak bych ty vaše přibral, abyste nikam už nemusela." Chvíli jsem lapala po dechu. Pak jsem začala neskonale děkovat a snažila se mu s našimi krabicemi, na které se mezitím vrhl, pomoct. Teď zase nechápal on: "O co jde? Vždyť jsme přece sousedi, ne?" Netušil, jak se v hloubi duše stydím. Taky jsem viděla, že mu ty jeho krabice neodvezli. Ale prostě mě nenapadlo, že bych se mohla u něj stavit a nabídnout mu, že mu je druhý den ráda odvezu, protože s těmi mými budu muset na skládku. Byla to celkem slušná lekce dobrého sousedství - já si ji aspoň budu dlouho pamatovat. Se mými sousedy v Praze jsme se asi 5x zběžně pozdravili a to jsme na stejné chodbě bydleli 10 let. Se sousedy v Christchurch jsme zachraňovali kachnu, zalévali jsme si vzájemně kytky a krmili kočky, skládali dříví, dělali jsme pro sebe štrůdly a strkali si za dveře dárečky k narozeninám. Náš pronájem v Samuel street trval 4 měsíce. Ale být dobrým sousedem je pro Novozélaňdany stejně důležité jako znát pravidla ragby. Obojí najdete skoro všude.

Boje ve tmě

O Novozélanďanech je celkem známé, že jsou velmi milí, vsřícní a ochotní pomáhat. Dalším hojně rozšířeným rysem jejich povahy je "umění máknout a moc kolem toho nekecat" :-). Svět zná Hillaryho, někteří si možná vzpomenou na člověka jménem Burt Munro (kterého ztvárnil fantasticky Anthony Hopkins ve filmu "World fastest indian"). Takových osobností má ale Nový Zéland spoustu - jen se o nich neví. Kiwíci totiž nejsou moc marketingoví. Svět se o tyhle ostrovy daleko od všeho nikdy v minulosti moc nezajímal (to změnil až Pán prstenů), takže oni si zvykli si vše vybojovat sami. Díky tomu tahle země produkuje přepestrou škálu osobností, které jsou vynikající ve spoustě oborů a to s minimálními zdroji a zázemím. Chtěla bych se zmínit o 2 lidech, kteří sdílejí společný osud i vášeň - Billu Adamsovi a Clintonu Hallovi. Dělí je nějakých 50 let, oba propadli kouzlu zápasu a oba se stali špičkami i přes svou totální slepotu. Bill byl aktivním zápasníkem do svých 61 let a jeho vnučka napsala předloni knížku "More Than Meets The Eye" ve které popisuje jeho fascinující životní příběh. Clinton je naopak současnou novozélandskou zápasnickou nadějí - všichni si moc přejí, aby se mu povedlo vyhrát na nadcházející olympiádě v Pekingu. Byl by totiž prvním slepým olympionikem se zlatou medailí v zápase.

Jak si jezdí ministři

Globální oteplování je na Zélandu bráno smrtelně vážně - stejně jako všechny aspekty ochrany životního prostředí. Jedna z prvních věcí, kterou mi sousedé vysvětlili, bylo třídění odpadu, na které obecní úřad v Christchurch poskytuje speciální zelené bedýnky (zdarma). Běžní kiwíci se o životní prostředí hodně zajímají a většina z nich je v tomto ohledu opravdu hodně disciplinovaná. I po koncertě, na kterém se sejde kolem 100.000 diváků je na zemi minimum odpadků. Co se týče transportu, lidé tu většinou preferují malá ekonomická auta, určitě nejoblíbenější značkou je Toyota. Hodně se tu jezdí na kole a chodí pěšky (to platí pochopitelně pro město). Nedávno jsem v televizi shlédla pořad o snížení emisí produkovaných automobily, jehož součástí byla debata se třemi současnými ministry. Moderátor se všech tří zeptal, jak se toto ráno dopravili do práce. Odpovědi byly opravdu "novozélandské" - první ministr šel pěšky, druhý jel na kole a třetí použil městskou hromadnou dopravu. Že je to neuvěřitelné? Musím potvrdit, že už jsem i já sama několikrát byla upozorněna na po chodníku se pohybujícího člena vlády - bez ochranky, maximálně v družné debatě s nějakou další osobou. Tohle je na Zélandu moc příjemné - i ministři jsou normální lidi...