See ya v muzeu!

Dneska jsme byli v místním Museum of Canterbury. Pošesté. Budeme tu za chvíli půl roku, to znamená, že se tam vlastně vypravujeme každý měsíc. Proč? Protože nás to baví.... exponáty jsou označeny cedulkami "touch me", kromě stálých expozic muzeum neúnavně střídá i ty "putovní" a vše je tak nějak uspořádáno že se tam člověk nenudí. Dneska večer byla přírodovědná přednáška o novozélandských mořských ptácích. Jako matka náruživého biologa-amatéra jsem poctivě těsně před šestou zaparkovala v centru nedaleko muzea (příjemná věc - od šesti se v Christchurch parkuje zdarma) a spolu s dalšími asi 50ti lidmi jsme si poslechli skoro hodinové povídání Paula (příjmení si bohužel nepamatuji), který se účastní mnoha "ptačích" záchranných programů, mimo jiné i na Chatham Islands. Přestože osobně velký nadšenec racků, albatrosů a další havěti nejsem, musím přiznat, že ta hodinka ulítla jakoby nic. Paul pro nás připravil různé "špeky"(jako např. že jeden druh racka vylítne do mnohatisícové výšky, kde usne a jak se postupně ve spánku dostává zase zpátky, tak těsně nad mořem se probudí), zážitky z cest a spoustu obrázků, všechno bylo stravitelné a to i pro nás, co angličtinu nemáme jako rodný jazyk. Příjemnou zvyklostí v místním muzeu je i to, že všechny akce (včetně běžných návštěv) jsou bezplatné. Pokud chce někdo muzeu přispět, je to samozřejmně vítáno, ale v žádném případě to neovlivní chování personálu - jsou vlídní i tak. A nakonec co byla taková typická novozélandská perlička: Paul napsal knížku, ale bohužel ji zapomněl přinést ukázat. Ale prý někde na Amazonu by snad měla být k sehnání. Narodit se v USA, tak jich s sebou dovezl vagón, dostali bychom na ně konferenční slevu a ještě by další hodinu pro zájemce pózoval a podepisoval své se slevou prodávané fotografie. Kiwi Paul ale jen vypnul mikrofon a odkráčel někam dozadu nejspíš zhasnout vitríny a vytáhnout kolo ze stojanu, na kterém se po příjemném dni mezi vycpaninami pokojně dopraví liduprázdným městem domů.