Oh, the Catlins!

Každý asi máme nějaké svoje libůstky a srdeční záležitosti. Záležitosti, ve kterých se rozum stáhne do pozadí, kde nastupují emoce a okamžiky, kdy naše rozhodnutí se dějí spontánně bez ohledu na objektivní racio. Mě takový okamžik přepadl uprostřed městečka Balclutha, krásného červnového zimního dne, kdy obloha byla vymetená, sluníčko na poměry tohoto období a této rovnoběžky pálilo na plné pecky a celý okolní kraj dýchal neuvěřitelnou pohodou. Měla jsem před sebou nějakých devadesát minut jízdy na jih do Invercargillu po pohodlné asfalce, beze spěchu, kdy jsem si naplno vychutnávala atmosféru líného poobědového nedělního dne. V tom se ale přede mnou vynořila cedule s nápisem „Invercargill 160 km via the Catlins“. Nevím, jak se to stalo, ale vzápětí jsem už frčela po okresce směrem, kterým ukazovala ona cedule. Vysvětlení je dvojí: 1) the Catlins jsou speciální kdykoliv, ale v zimě jsem tam ještě nebyla a 2) ten den byl prostě stvořený pro jízdu skrz the Catlins. Nebylo vyhnutí. The Catlins jsou jedno z mála míst na NZ, které se vždy píše se členem, jsou to „ty Catlins“, což už jim samo o sobě dává pocit určité výjimečnosti. The Catlins jsou „remote“ i na novozélandské poměry. Kdo chce být za exota i na Jižním ostrově, kde se toleruje naprosto cokoliv, bydlí v the Catlins. Bez lidí, bez telefonního signálu, bez většiny civilizačních výdobytků.  Přesto – nebo právě proto – mají the Catlins neuvěřitelné kouzlo. A v zimě ještě větší než v létě. Ta jejich „opuštěnost“ je v zimě ještě majestátnější, jsou totiž naprosto tiché a téměř bez pohybu, vše je pokryté jinovatkou, kterou probleskují paprsky zimního slunce. Zátoky a jezera kolem cesty jsou hladké jak zrcadlo, absolutně čisté, bez jediné vlnky. Člověk měl pocit, že to vše kolem je jen statická kulisa, zvláštní megafotografie, ve které se nedopatřením ocitl. Místo hodiny a půl jsem se hrabala nakonec do Invercargillu přes tři hodiny. Cesta byla namrzlá a za celých 160 km jsem potkala čtyři auta. Poslat zprávu, že se zpozdím, jsem nemohla, protože jediné, co je v the Catlins opravdu spolehlivé, je absence jakéhokoliv sebemenšího telefonního signálu. Přesto to byla cesta, kterou jsem si opravdu vychutnala a která mi zůstane v paměti hodně dlouho. Cesta, která sama o sobě je prožitkem, při kterém se nespěchá. Protože to nejde a protože se člověku ani spěchat nechce. Těžko to vysvětlit, ale ojíněné kapradiny, které vypadají jako starodávná krajka, mají v sobě zvláštní magické kouzlo zašlých časů. V těchhle časech nás ze sna nebudily nevyřízené emaily, varovně blikající „deadlajny“ ani neaktuální statusy na facebooku. Díky, že někde – v the Catlins – je stále ještě možné se ztratit alespoň na chvíli výdobytkům moderní komunikace. 

Kdyby byly v Ruzyni shuttly...

Letištní shuttly ve Wellingtonu jsou prima věc. Jednak jsou připraveny u příletové haly hned u východu, takže je člověk nikde nemusí nahánět, druhak ho odvezou přímo až před práh kam si řekne a za třetí ho finančně nezruinují (sazba je fixní 15 dolarů, ať je to kam je to). Musí se jen „vydýchat“ to, že třeba přijdete na řadu až poslední – poté co řidič usadí všechny cestovatele dovnitř a zjistí, kdo kam potřebuje, jeho mozek vykouzlí ideální trasu pro rozvoz všech příchozích. Někdy mu pomáhá navigace, ale většinou to zvládne bez ní – což asi pro domácího ve Wellingtonu není takový problém. Pro cestovatele pro ale problém je, protože Wellington představuje změť kopců, uliček, jednosměrek a překvapivých nájezdů a objezdů. Jak ráda řídím, tak ve Wellingtonu ne. Už párkrát se mi stalo, že do vedlejší ulice jsem jela přes půl hodiny, protože mě silnice díky jednosměrce s překvapivým úhybem do nepředvídatelného směru zavedla do úplně jiné části města. Shuttly jsou proto požehnáním – taky i proto, že řidiči bývají sdílní a velmi ochotně informují o všem, co by vás jen trochu mohlo zajímat. Ať je to aktuální výstava v Te Papa, slevy na zimní bundy v Macpacu nebo skóre posledního ragbyového utkání, které jste včera „náhodou“ nezaznamenali. To se totiž nikomu normálně na Zélandu nestane, ale pokud jste už náhodou takovým ignorantem (a turista většinou je), pravověrný řidič shuttlu považuje za povinnou službu vlasti vaši trestuhodnou neznalost okamžitě napravit. A pokud nechápavě civíte při vyslovení „All Blacks“, opravdu bystě měli svou potenciální návštěvu novozélandských ostrovů pečlivě zvážit. Bude vám totiž chybět stěžejní konverzační téma, což místní – v souvislostí s  mistrovstvím světa 2011 – budou chápat jen těžko. Budiž vám důkazem to, že jeden wellingtonský kopec se pyšní nápisem ne nepodobným tomu hollywoodskému. A hádejte, co je tam napsáno? (Pomůcka: jsou to dvě slova: první začíná na A a druhé na B).

Mňamky a dobrůtky

Co si budeme povídat – cestujeme, abychom poznávali, zkoušeli a ochutnávali. V tomto ohledu je Zéland nedostižný. Je tu jak báječná příroda se spoustou dech beroucích scenérií, bláznivých atrakcí typu zorbing (kde to asi vymysleli?), tak ale také nespočet mrňavých kafátek, restaurací, bistříček a take away shopů. Všechny dělají super kafe (v tomto ohledu je Zéland jednoznačně gastronomická velmoc) a k tomu nabízejí různé domácí dobrůtky ať už slaného či sladkého základu. Kiwíci totiž rádi „snekují“ – možná ani tolik neobědvají nebo nevečeří mimo domov, ale na kafe s nějakou „mňamkou“ si čas a peníze najdou vždycky.  Dokonce i v Invercargillu s jeho skotskými kořeny se obyvatelé nerozpakují zaplnit do posledního místečka oblíbené podniky. Jmenujme tři, které opravdu stojí za to navštívit – pokud byste sem náhodou měli někdy cestu. Prvním z nich je The Batch – relativně nový, nicméně o to víc zmiňovaný podnik patřící rodině, která už má po městě vícero podobných úspěšných projektů. Jejich kavárny působí jako obýváky (v tom jsou si podobné např. Se Starbucks), ale nabídka je ryze kiwí. Dalším oblíbeným místem je Seriously good chocolate factory – naprosto bombastická cukrárna, kde ale dostanete mnohem víc, než jen unikátní bonboniéry s ručně vyráběnými belgickými pralinkami (které jsou mimochodem vynikající a mají asi sto různých příchutí).  Skvělé kafe je tu podmínkou, čerstvé sendviče, koláče a další mňamky příjemným doplňkem. Ke kafi tu dostanete automaticky dvě lžičky, jednu kovovou a druhou čokoládovou. Do třetice musím zmínit svůj oblíbený podnik – Zookepers Café. Jedná se o podivného křížence sport baru (mraky rozličných dresů na zdi – ať už se jedná o ragby nebo netball), funky galerie (plechová zvířátka a ručně malované obrázky kam se podíváš – venku i vevnitř) a nostalgického interiéru a la šedesátá léta. Sýrové scones a seafood chowder tam umějí jako snad nikde. Můžete tam zůstat třeba celý den, v prostoru se tam volně válí mraky knih a časopisů, většinou s alternativní tématikou. Pak je tu nespočet mrňavých etnických restaurací – jak získává Invercargill kulturně pestřejší obyvatelstvo, přibývá v ulicích restaurací s dobrotami z celého světa. Taková horká japonská miso polévka v lezavém zimním podvečeru je balzám do bříška....  

Šestá ráno není omluvou pro chybějící úsměv

Tohle je nejspíš pravidlo, které ctí všichni zaměstnanci aucklandského letiště. Nebo možná jen mají snahu odměnit úsměvem nás, co se sem několik desítek hodin trmácejí ze všech koutů světa. Nevím, ale v každém případě jsem se hned od prvního vstupu na novozélandskou půdu cítila vítána. Při průchodu zdobenou maorskou bránou vyhrává „haere mai“ a opodál stojící prodavačka parfémů se zubí na všechny kolemjdoucí „Welcome in New Zealand!“. Je šest ráno, ale prodavači, uklízeči, imigrační úředníci i personál Air New Zealand jsou všichni skvěle naladěni. Neskutečné, zvláštní, divné? „Welcome home,“ vítá mě s úsměvem imigrační úřednice u přepážky a dáváme lehkou konverzaci. Zase si zvykám, že „small talks“ jsou tu nedílnou součástí života – takových budu ten den mít ještě asi dvacet. Všechno šlape jako po másle a za neuvěřitelných dvacet minut absolvuji kompletní „vylodění“ – včetně dialogu s úřednicí, převzetí kufru a kontroly MAF (prohlídka Ministry of agriculture and forestry, jestli člověk neveze něco, co by mohlo v místním ekosystému napáchat neplechu). Kudy na domácí terminál? Než se stačím rozkoukat, už se mě ujímá Kiwi v pracovních šortkách (vím, že se jim tady říká stubies) a pohorkách a vysvětluje mi, která čára mě na kýžený terminál dovede. Také se nabízí, že mě tam odveze ještěrkou, ale po téměř třicetihodinovém letu se docela ráda projdu. Tak se alespoň ujistí, že jsem ok a že mám prima ráno. Můj let do Wellingtonu je naplánován až na jedenáctou, jdu se tedy k přepážce Air New Zealand zeptat, jestli by mě nemohli posunout na let o něco dřív. Mohli. Paní se usmívá (jak jinak) a chvilku telefonuje - pak se dovídám, že mám mazat rovnou do letadla, které odlétá na 20 minut. A cestou k letadlu mám „dropnout“ na odbavovací pás svůj kufr. Není mi jasné, jak to chtějí ještě naložit, protože já už jdu rovnou na boarding.  Tam čeká usmívající se letuška, která za mou už uzavírá koridor – v klidu a pohodě, stačí při tom ještě laškovat s kolegou. Obě nastupujeme a já si v duchu maluji, jak ve Wellingtonu vyplňuji formulář na ztracené zavazadlo. Nemusím – po příletu zjišťuji,  že to ti kouzelníci všechno stihli – můj kufr vyjíždí na pás jako první. Air New Zealand – striving for excellence. Něco na tom bude. 

Prosím, přijeďte to Christchurch

Nikde na světě jsem si neuvědomila význam rčení „naděje umírá poslední“ tak, jako v Christchurch. Od zemětřesení v únoru 2011 jsem tam nebyla. Měla jsem velmi smíšené pocity, když jsem tam více než roce po neštěstí přilétala. Christchurch navíc ukazovalo ten den hodně pošmournou tvář zimního lezavého rána, což na náladě moc nepřidalo. O to větší šok bylo slyšet smích, vidět běhat malé děti s míčem na hřištích, pozorovat joggující sportovce a důchodce krmící kachny na Avoně. V Christchurch přese všechno zoufalství funguje normální život. Ne všude, ale všude tam, kde to jen trošku jde. V rozvalinách centra města vyrostlo nákupní centrum z barevných kontejnerů. Všude kolem jsou pestrobarevné květináče se zelení, hlavní třída této unikátní obchodní třídy je lemována praporky All Blacks. Hned za ní dělníci rozebírají staticky narušené budovy a vrší haldy dalšího kamení. Je to zvláštní kombinace zmaru a naděje, kde lidé se jednoznačně přimykají k té naději. Je jich dost, kteří už mají dost a chtěli by pryč, ale nemohou – mají tu děti, známé, domy, které nikdo v tuhle chvíli nekoupí. Je tu ale velké množství těch, kteří si odchod ani na chvilku nepřipustili – tohle je jejich město, nemohou ho v těžkých chvílích opustit. Budou tu žít, protože se tak rozhodli. A v daných podmínkách udělají maximum pro to, aby ten život byl co nejlepší. Každý tomu může nějak pomoci. Kathryn se svojí jazykovou školou usídlila ve svých prostorách další čtyři podobné školy, kterým skončily v sutinách knížky, pomůcky, počítače i nábytek. Společně se dělí o vše, co k výuce zbylo - aby mohli všichni nějak pokračovat. Babičky z poničeného Sunmeru vytvořily barevné „přehozy“ na železné kontejnery, které byly postaveny jak bariéry podél sesouvajících se skal. Aby byl na ně hezčí pohled. Anita k sobě nastěhovala souseda – osamělého důchodce, jehož domek skončil s tzv. červenou samolepkou, která označuje neobyvatelnost. Lidé v Christchurch jsou neskuteční. Jestli nám chybí hrdinové, oni jich mají na rozdávání. Zeptala jsem se, co teď nejvíc potřebují. „Potřebujeme vás. Potřebujeme, abyste sem nepřestali jezdit, abychom se o vás mohli postarat a pomoct tak našemu městu znovu k rozkvětu.“ Že Christchurch povstane a bude znovu krásným městem, tu nikdo nepochybuje. Přes všechno, co jsem tam viděla, jim v tom bezmezně věřím – oni to dokážou. Takže prosím, pokud můžete – přijeďte do Christchurch, potřebují vás tam. Město a hlavně lidé, co v něm žijí - jsou prostě úžasní.