Šestá ráno není omluvou pro chybějící úsměv

Tohle je nejspíš pravidlo, které ctí všichni zaměstnanci aucklandského letiště. Nebo možná jen mají snahu odměnit úsměvem nás, co se sem několik desítek hodin trmácejí ze všech koutů světa. Nevím, ale v každém případě jsem se hned od prvního vstupu na novozélandskou půdu cítila vítána. Při průchodu zdobenou maorskou bránou vyhrává „haere mai“ a opodál stojící prodavačka parfémů se zubí na všechny kolemjdoucí „Welcome in New Zealand!“. Je šest ráno, ale prodavači, uklízeči, imigrační úředníci i personál Air New Zealand jsou všichni skvěle naladěni. Neskutečné, zvláštní, divné? „Welcome home,“ vítá mě s úsměvem imigrační úřednice u přepážky a dáváme lehkou konverzaci. Zase si zvykám, že „small talks“ jsou tu nedílnou součástí života – takových budu ten den mít ještě asi dvacet. Všechno šlape jako po másle a za neuvěřitelných dvacet minut absolvuji kompletní „vylodění“ – včetně dialogu s úřednicí, převzetí kufru a kontroly MAF (prohlídka Ministry of agriculture and forestry, jestli člověk neveze něco, co by mohlo v místním ekosystému napáchat neplechu). Kudy na domácí terminál? Než se stačím rozkoukat, už se mě ujímá Kiwi v pracovních šortkách (vím, že se jim tady říká stubies) a pohorkách a vysvětluje mi, která čára mě na kýžený terminál dovede. Také se nabízí, že mě tam odveze ještěrkou, ale po téměř třicetihodinovém letu se docela ráda projdu. Tak se alespoň ujistí, že jsem ok a že mám prima ráno. Můj let do Wellingtonu je naplánován až na jedenáctou, jdu se tedy k přepážce Air New Zealand zeptat, jestli by mě nemohli posunout na let o něco dřív. Mohli. Paní se usmívá (jak jinak) a chvilku telefonuje - pak se dovídám, že mám mazat rovnou do letadla, které odlétá na 20 minut. A cestou k letadlu mám „dropnout“ na odbavovací pás svůj kufr. Není mi jasné, jak to chtějí ještě naložit, protože já už jdu rovnou na boarding.  Tam čeká usmívající se letuška, která za mou už uzavírá koridor – v klidu a pohodě, stačí při tom ještě laškovat s kolegou. Obě nastupujeme a já si v duchu maluji, jak ve Wellingtonu vyplňuji formulář na ztracené zavazadlo. Nemusím – po příletu zjišťuji,  že to ti kouzelníci všechno stihli – můj kufr vyjíždí na pás jako první. Air New Zealand – striving for excellence. Něco na tom bude.