Oh, the Catlins!

Každý asi máme nějaké svoje libůstky a srdeční záležitosti. Záležitosti, ve kterých se rozum stáhne do pozadí, kde nastupují emoce a okamžiky, kdy naše rozhodnutí se dějí spontánně bez ohledu na objektivní racio. Mě takový okamžik přepadl uprostřed městečka Balclutha, krásného červnového zimního dne, kdy obloha byla vymetená, sluníčko na poměry tohoto období a této rovnoběžky pálilo na plné pecky a celý okolní kraj dýchal neuvěřitelnou pohodou. Měla jsem před sebou nějakých devadesát minut jízdy na jih do Invercargillu po pohodlné asfalce, beze spěchu, kdy jsem si naplno vychutnávala atmosféru líného poobědového nedělního dne. V tom se ale přede mnou vynořila cedule s nápisem „Invercargill 160 km via the Catlins“. Nevím, jak se to stalo, ale vzápětí jsem už frčela po okresce směrem, kterým ukazovala ona cedule. Vysvětlení je dvojí: 1) the Catlins jsou speciální kdykoliv, ale v zimě jsem tam ještě nebyla a 2) ten den byl prostě stvořený pro jízdu skrz the Catlins. Nebylo vyhnutí. The Catlins jsou jedno z mála míst na NZ, které se vždy píše se členem, jsou to „ty Catlins“, což už jim samo o sobě dává pocit určité výjimečnosti. The Catlins jsou „remote“ i na novozélandské poměry. Kdo chce být za exota i na Jižním ostrově, kde se toleruje naprosto cokoliv, bydlí v the Catlins. Bez lidí, bez telefonního signálu, bez většiny civilizačních výdobytků.  Přesto – nebo právě proto – mají the Catlins neuvěřitelné kouzlo. A v zimě ještě větší než v létě. Ta jejich „opuštěnost“ je v zimě ještě majestátnější, jsou totiž naprosto tiché a téměř bez pohybu, vše je pokryté jinovatkou, kterou probleskují paprsky zimního slunce. Zátoky a jezera kolem cesty jsou hladké jak zrcadlo, absolutně čisté, bez jediné vlnky. Člověk měl pocit, že to vše kolem je jen statická kulisa, zvláštní megafotografie, ve které se nedopatřením ocitl. Místo hodiny a půl jsem se hrabala nakonec do Invercargillu přes tři hodiny. Cesta byla namrzlá a za celých 160 km jsem potkala čtyři auta. Poslat zprávu, že se zpozdím, jsem nemohla, protože jediné, co je v the Catlins opravdu spolehlivé, je absence jakéhokoliv sebemenšího telefonního signálu. Přesto to byla cesta, kterou jsem si opravdu vychutnala a která mi zůstane v paměti hodně dlouho. Cesta, která sama o sobě je prožitkem, při kterém se nespěchá. Protože to nejde a protože se člověku ani spěchat nechce. Těžko to vysvětlit, ale ojíněné kapradiny, které vypadají jako starodávná krajka, mají v sobě zvláštní magické kouzlo zašlých časů. V těchhle časech nás ze sna nebudily nevyřízené emaily, varovně blikající „deadlajny“ ani neaktuální statusy na facebooku. Díky, že někde – v the Catlins – je stále ještě možné se ztratit alespoň na chvíli výdobytkům moderní komunikace.