Je skoro až legrační, jakou roli má při výběru našeho
cestování počasí. Všimla jsem si toho i já, byť podobným věcem zas tolik
pozornosti nevěnuji: pokud se na NZ chystám v lednu, kdy v Česku zuří
někdy až ruská zima, nejčastější zakončení rozhovorů bývá – hned bych jel(a)
s tebou. Je-li ten samý výlet plánován o půlroku později, provázejí mě
naopak soustrastné pohledy s chápajícím úsměvem typu „no jo, ty to tam asi
fakt máš ráda“. Soustrastné pohledy intenzivní při bližší specifikaci mé
oblíbené lokace – Southland a Otago. Lidé ještě vydýchají Queenstown a Wanaku,
protože tam se v zimě lyžuje, ale být dobrovolně v kose někde „in the
middle of nowhere“ je asi opravdu hraniční případ pro psychiatra. Nebo to
minimálně ukazuje na excentrického podivína, který si ten soustrastný pohled
zaslouží. Jeden můj kamarád říkal, že by
se neměla plést romantika s nepohodlím. Nemůžu s tím nesouhlasit,
sama sobě jsem si už vysvětlila, že za běžných okolností je pokoj se sprchou a
splachovacím záchodem lepší než stan s detašovanou kadibudkou. Ale když
vidím mrazem ojíněné větvě stromů a snové sněhové čepice na vrcholcích Jižních
Alp, jsem ztracená.
Zima v jižní části Jižního ostrova je mystická. Jak je
tu klid celkem běžně, tak v zimě dostává tenhle klid další rozměr
v podobě jakéhosi majestátního a posvátného ticha. Zvláštní krajina kolem
Fruitlands a Centrálního Otaga poskytuje neskutečné kulisy, které by se asi
jinde na světě hledaly dost těžko. Musím se podívat, jestli nemá Graham Sydney
nějaké obrázky nebo fotky ze zimy.
Žádné komentáře:
Okomentovat