Země, kde jsi vítán

A je to tu zase – tentokrát jsem se rozhodla zůstat co nejdéle naprosto objektivní a nenechat se přelít emocemi hned jakmile z okénka letadla zaznamenám při sestupu známé zelené kopečky. To nebylo vůbec lehké,  protože se nám povedlo chytit v průběhu přistávání v Aucklandu východ slunce a větší turistický kýč abys pohledal. Aotearoa se zase vyznamenala – vycházející slunce probleskující skrze válející se typické dlouhé mraky s duhovými okraji a to vše zdvojené v odrazu mořské hladiny. Normálně z letadla nefotím, ale tomuhle nešlo odolat. Po zjištění, že už vím, co jsem tentokrát zapomněla (paměťovou kartu do foťáku) jsem to dobrovolně vzdala a tu nádheru si jen v klidu užívala. Objektivně. J Musím pochválit korejské aerolinky, které zvládly naše vylodění se v rekordním čase – je fakt, že letadlo nebylo plné, ale i tak. Byla jsem zvědavá, co se za ten rok na NZ změnilo a odpověď přišla ještě před imigračními přepážkami. Cestou z letadla jsme místo typického letištního koridoru procházeli trpasličí štolou a po stěnách byly „vytesány“ tolkienovské runy. Welcome to the Middle-Earth.  Tuhle svou roli bere Nový Zéland smrtelně vážně. Pak průchod obligátní maorskou branou za zpěvu haere mai následovaný obrázky a pípáním kiwi a další ptačí havěti (tuto část letištního koridoru spravuje aucklandská zoo). Imigrační přepážky se postupně mění v samoobslužné kiosky, i tady je znát snaha o maximální usnadnění procesu a hlavně snížení času na minimum. Za tohle jsme asi vděční všichni – kdo by taky miloval pomalu postupující fronty po mnohahodinovém letu kdy se sotva drží na nohou?  Obligátního čichacího bígla nahradil kolega mně neznámé rasy. Vypadal mile a lovecky. Paní, co s ním hledala drogy, mi po očuchání pejskem hezky poděkovala a popřála „nice stay“. Pejsek naopak o mou osobu neprojevil ani minimální zájem, což asi v tomto případě bylo plus. Poslední pokus o objektivitu vzal za své u rentgenu MAF (Ministry of agriculture and forestry), kde se kouká do báglů a objevují se všechna zapadlá jablka a další potenciální hroziví nepřátelé místního ekosystému. Tam mi pomohl s taškou mladý Maor, který tam od toho byl a aby řeč nestála (to se tady nesmí stávat!), se zeptal, proč jsem přijela. Oznámila jsem mu, že mám residenci, on se zazubil od ucha  k uchu a mrkl na mě: „Welcome home then! Aren’t we lucky to live here?“ V ten moment se objektivita rozplynula jak pára nad hrncem a já si opět uvědomila, že k téhle zemi objektivní být nemůžu. A proč taky? Proč nebýt zamilován do země, kde se člověk cítí intuitivně doma a kde je hned v prvních minutách někým vítán? Kde je mlaďoch jako tenhle Maor přesvědčen, že má kliku, že tady žije? A já nevidím důvod proč s ním naplno nesouhlasit.