Ztracené dcery

V posledních dnech celý svět sleduje otřesný případ z Rakouska - "otec" (bez uvozovek to prostě napsat nemůžu) věznil svou dceru 24 let ve zvukotěsném sklepení svého domku. Podrobnosti asi většina lidí v tisku četla, jsou tak hrozné, že je tady ani citovat nechci. O čem ale naopak psát chci, je postoj lidí z okolí inkriminované rodiny a především přístup rakouské policie.
Dcera kdysi před lety nevysvětlitelně zmizela. Otec to policii nahlásil a ta začala "pátrat". Přestože měl na svůj sklep schválené stavební povolení a policie o něm věděla, za celých 24 let sklep ani jednou nenavštívila! Sousedům to prý sice bylo divné, ale nenapadlo je po dívce pátrat nebo se na něco vyptávat. Přestože se během těch let objevili v domku tři děti pohřešované dcery, všichni se smířili s vysvětlením, že je tam dcera tajně(!) odložila! Všem - včetně policie - stačilo otcovo vysvětlení, že si jeho dcera nepřeje s nikým komunikovat.....
Jak zoufalý asi musí být stav, kdy se na vás všichni vykašlou v době, kdy čekáte na jakoukoliv pomoc zvenčí? Kdy jak formální tak i neformální podpora naprosto selhává? Bohužel to asi dost vypovídá o stavu současné středoevropské společnosti v oblasti mezilidských vztahů.
Na Zélandu je spousta věcí, které nejsou ideální. Jsou tu ale dvě, kterých si cením hodně vysoko. První je špičková práce neúplatné novozélandské policie. Práce policie je v drtivé většině hodně rychlá a hodně efektivní. Pokud se náhodou stane, že případ není vyřešen během několika týdnů, pracuje se na něm dál a ještě usilovněji, protože časem všechny stopy zastarávají. Media také klíčové případy dlouhodobě sledují, takže člověk ví, jak co dopadlo (v 95% se daří takové případy vyřešit). Druhou cenností je komunitní cítění a vzájemná podpora lidí v krizových situacích. Přestože se Christichurch už počítá mezi velká města a komunitní duch je tu cítit méně než ve městech malých, i tady je stále hodně citelný. Lidem není jedno, co se kolem nich děje. I když má člověk občas tendence typu "do toho ti nic není", nakonec zjistí, že soused, co se stará, je vlastně k nezaplacení.
Jak se tedy řeší ztracené dcery na Zálandu? Posledním takovým příkladem je zmizení patnáctileté Marie Davies 17.4. právě v Christchurch. Pátrání se rozjelo hned druhý den a kromě policie se ho účastnili i doborovolníci. Všichni obyvatelé byli vyzváni, aby při pátrání pomohli - jakákoliv informace mohla být důležitá. Během týdne se našlo tělo studentky v neproniknutelném terénu u řeky Waimakariri. Včera (29.4.) bylo první soudní stání s obviněným vrahem, který byl zatčen před čtyřmi dny. Vrah dostal 2 dny na to, aby uvědomil své příbuzné o tom, co udělal a po vypršení této l48mi hodinové hůty bude jeho jméno oznámeno veřejnosti. Možná se pletu, ale skoro bych se vsadila, že i když je na Novém Zélandu oproti Rakousku mnohem více místa, kam by se dala (živá nebo mrtvá) ztracená dcera schovat, tady by ji našli mnohem dříve než za 24 let. A co vím určitě, že novozéladská policie by případ neodložila.

Autobotky

Podzim s sebou kromě spousty barev přináší taky spousty starostí. Kromě obligátního "co dneska na sebe" jde taky o obutí. Konkrétně obutí auta neboli nové pneumatiky. Ne že by to kiwíci nějak zvlášť řešili, ale moje toyotka už měla gumy, které by směle mohly na rallye - poslední zbytky vzorku na jedné pneumatice jasně naznačovaly, že bych s tím měla "něco" dělat. Minulý týden jsem byla pošťouchnuta. Naproti práce máme "tyre-shop" a když jsem takhle jednou odpoledně přicházela k autu, viděla jsem, že mám za oknem cedulku. Že bych blbě zaparkovala? To se mi nechtělo věřit, ne že bych to občas nedokázala, ale ve většině případů (kromě úplného centra) se tím nikdo moc nezabývá. Kdepak! Byl to lísteček od zmíněné opravny pneumatik. Bylo na něm namalované schématické autíčko a označeny pneumatiky, které fakt už chtějí vyměnit. K tomu kupónek na 10% slevu a mapička, jak se k nim dostanu (kdybych na těch 20ti metrech zaváhala). To bych ale nemohla Lancemu, mému osobnímu "autostarači" udělat. Tak mě letáček alespoň donutil k tomu, že jsem mu zavolala (stejně jsem už měla jítz na prohlídku) a objednala se. Lance mi naštěstí vždycky půjčí nějakou jinou káru a většinou je ochoten se na tu mojí podívat druhý den, takže jednání s ním je nekomplikované a vcelku příjemné. Úplně příjmené by bylo tehdy, kdyby svoji frekvenci hovoru nastavil tak na 30% té současné, ale to bych chtěla fakt moc. Lance je prodejce s ojetými auty, pusa ho živí, i když je jinak solidní. Když jsem s autem dorazila a vyměnila ho za taky toyotu ale velikosti zaoceánského korábu, poprosila jsem ho, aby se podíval i na pneumatiky a případně je vyměnil. Laskavě se na mě usmál: "Nojo, vy z tý Evropy.... Tady jsi na Zélandu, tady se gumy na zimu přezouvat nemusí." Ujistila jsem ho, že dám na jeho radu, ale ať se na ně fakt podívá, protože mi přijdou už HODNĚ ojeté. To vzbudilo jeho zájem, protože po 6ti měsících spolupráce už ví, že detailistka nejsem. S tím sjsme se rozloučili. Při odjezdu jsem zaregistrovala, že za mnou běží a ruřivě mává rukama. Zastavila jsem a stáhla okénko. Zadýchaně ze sebe vypravil: "Je to fakt strašný, s tím už nemůžeš jezdit ani v Christchurch (což znamenalo, že už fakt nikde). Přezujeme to, pokusím se domluvit dobrou cenu." Poděkovala jsem mu a byla zvědavá. Ze zkušenosti známých vím, že nové pneumatiky stojí kolem 150 dolarů. Cokoliv pod tím je super. Přezutí už bývá zdarma. Lance to stihnul a když jsem přišla auto zase vymenit (půjčený koráb se mi přes počáteční nedůvěru povedlo vzorně zaparkovat do mezírky mezi dvěma mrňavými Suzuki) kola toyotky zářila funglnovou černí. Při juknutí na účet jsem málem padla do mdlob: cena byla 280 dolarů za všechny čtyři! "Dal jsem ti speciální discount, jsi dlouhodobý zákazník, " zubil se Lance. Bože, jak já miluji být opečovávaným zákazníkem! A Lance ví, že k němu poběžím kdykoliv v budoucnu zase s každou auťáckou prkotinou.

Come to "vístkoust"

"Vístkoust" je v podstatě západní pobřeží Jižního ostrova (vysloveno s roztomilým kiwi přízvukem) a rčení, že "tam by chcíp pes" je pro tuhle část Nového Zélandu docela přesné. Vlastně na West coast by nejspíš chcíplo všechno a to zimou a frustrací z deště. Na West Coast znají jen tři druhy počasí - když leje jako z konve, když prší a když mží. Ty krásné pohlednice tyrkysově modrých jezer a čerstvě zelených kapradin, které šikovní fotografové pořídíli běhěm několika minut, kdy zrovna na pár minut pršet přestalo, naznačují, že vody je tu fakt dost. Tento víkend jsme na West Coast byli a v jedné z hospod, kterou jsme cestou potkali, byl následující nápis:

"Nestěžujte si na místní počasí. Když se rozhlédnete, uvidíte, že jste v zeleném pralese. V pralese skoro neustále prší, proto je ten prales tak zelený. Tuhle dovolenou jste si naplánovali sami a my za to nemůžeme. Jestli chcete sucho a slunce, měli jste si objednat zájezd na Saharu."

Tenhle nápis vypovídá nejen o svérázném počasí Západního pobřeží, ale i o svérázném životním přístupu Západních kiwíků. Jestliže se životní styl Novozélanďanů obecně považuje za pomalejší a pohodovější, pak na West Coast to platí pětinásobně. Po vzoru svého amerického kolegy je místní Wild West považován (ještě spolu s Fiordlandem) za region opravdových nerozmazlených chlapů a bab. Správný obyvatel West Coast loví, vyřezává, pádí po nekonečných plážích na koni bez sedla, udělá 10 monteithů (něco jako plzeň, ale o něco slabší a v menších flaškách) a spokojeně vylepšuje svůj crib pomocí naplavených větví a ohlazených šutrů. Na West Coast poblíž Hokitiky mají také jednu raritu, nad kterou žasnou cestovatelé snad ze všech zemí světa: je tam mostík přes řeku, po kterém přejede jenom jedno auto (takových je ale po Jižním ostrově nepočítaně). Přes TENHLE mostík přejede jedno auto NEBO jeden vlak. Správně - na tři metry širokém prostoru je napasována asfaltka společně s úzkokolejkou a kdo přijede první, ten jede. Ten, co se vynoří naproti, musí počkat. Díkybohu je na West Coast opravdu velmi malá šance, že v protisměru potkáte cokoliv - protože uvidět proti sobě na úzkém mostě lokomotivu může být docela šok.

Zpráva dne

Dnešní hlavní zpráva lokálního deníku zní: "v místní zoologické zahradě Orana se narodilo surikatí miminko."
Kromě toho, že surikaty jsou docela roztomilá zvířátka, má tahle zpráva další pozitivum: město, které TOHLE vydává za jednu z nejdůležitějších denních událostí, je prostě v pohodě. :-)
Ne, že by na Zélandu nebyly problémy, kriminalita a další negativní společenské jevy. Ale objektivně řečeno, je jich tu tak nějak míň. Anebo místní novináři zatím statečně odolávají bulvárovému koktejlu typu "krev a drby" a TV Novu kopírují jen v tom, že "něco o zvířátkách tam být musí"? I kdyby to byla ta druhá možnost, díkybohu za to. Znamená to, že pozitivní zprávy jsou zatím stejně důležité jako ty katastrofické. A že se tedy lidi mohou na ulicích na sebe bez obav usmívat.

Podzimní šoková terapie

A máme to tu zase - na jaře jsem z toho byla v šoku, myslela jsem si, že už mě to nerozhodí, ale kdepak! Jaro i podzim jsou v Christchurch velmi malebné, mají ale jednu společnou šílenou vlastnost - teplotní výkyvy, při kterých se využije snad každá příčka teploměru. V noci přízemní mrazíky (tedy ve stanu už bych nechtěla být ani náhodou), ranní opary a mlhy s jinovatkou či rosou, polední mračna s nesměle probleskujím sluníčkem, odpolední pařák křížený s prádelnou, večerní vlahý západ slunce s následným sešupem teplot někam do temnot k nule. Je nám naprd to, že v Čechách to klesá občas i k mínus patnácti - to se totiž děje VENKU! V kiwidomech je vnitřní teplota jen o málo stupňů nad tou venkovní, takže rozdíl je jen v tom, jak intenzivní pára od pusy člověku jde. Vzhledem k tomu, že si místňáci libují, jak mimořádně teplé léto letos bylo a jak příjemný a slunečný je letošní podzim (tedy oni zatím mluví o babím létě, podzim se ještě v úvahu nebere), myslím, že se máme ještě na co těšit. Pevně doufám, že nám duchové Jižního ostrova budou dále nakloněni a nenechají nás zmrznout.

Henry (111 let) chce potomka

Asi před třemi týdny oblétla Jižní ostrov senzační zpráva! Stojedenáctiletý Henry z Invercargill se po více než 30ti letech rozhodl, že zplodí dalšího potomka! Nikdo už nedoufal, že se k tomu ještě odhodlá, neboť od roku 1972 neprojevoval o sex žádný zájem. Jeho partnerka Midred je také pro a tak bude mít nejspíš Invercargill vedle Burta Munroe, nejrychlejšího "indiána", další atrakci. Mláďata tuatary, původního novozélandského ještěra, nyní velmi vzácného. Jo - Henry je totiž taky ta ještěrka, co se prý od dob dinosaurů skoro nezměnila. Nevím přesně, jak dlouho tuatary žijí, v každém případě se v Invercargill vše pečlivě sleduje a pokud to dobře dopadne, oslava bude velkolepá! :-)

Kde jsou psi?

Christchurch je městem koček. Psi se tu sice taky vyskytují, ale ve srovnání s Prahou je to zlomek. Že by Kiwiové neměli rádi pejsky? Mají, ale musejí svoji lásku docela tvrdě dokazovat a to hned na několik stran.
Jako první se ozve city council (městský úřad), kde se musí pes registrovat. Registrace psa je stejně složitá jako registrace auta - naštěstí registrovat auto na NZ není až tak těžké, ale formulář na psa vypadá fakt podobně. :-) V případě změny majitele se musí vyzvednout speciální formulář a vše uvést na pravou míru. Hlásit se taky musí změna bydliště psa, nový pes, úmrtí psa atd. Uvedení špatných údajů v registru je trestný čin a všechny změny je nutné nahlásit nepozději do 14ti dní. Pokud máte bojového psa, je nutné to uvést, aby to věděl Animal Control Team. Na druhou stranu City Council provozuje útulky (tzv. kennels) a tak pokud se domácí mazlíček ztratí, je veliká naděje, že se během několika hodin vrátí domů.
Velkou autoritou je zde na NZ RSPCA (The Royal New Zealand Society for the Prevention of Cruelty to Animals). Provozuje vlastní Lost Pet service a velmi strikně dohlíží na to, aby se se zvířaty zacházelo "lidsky". Jejich motto je: "Mluvíme za ty, kteří mluvit nemohou". RSCPA zaměstnanci provádějí kontroly podmínek, ve kterých zvířata žijí a pokud zjistí nějaké problémy, mají právo zvíře odebrat a najít pro něj jiného majitele. Přestupkem a tím pádem důvodem k odebrání je i to, že nemáte na zvíře dostatek času nebo že ho bijete. Vzpomínám si na nedávnou situaci, kdy za mlácení krávy byl zaměstnanec farmy propušten na hodinu a už má na krku soudní proces. V tomto případě se RSPCA spojila s majiteli, kteří také nebyli ochotni takové chování tolerovat. RSPCA provádí dále veterinární servis, pokud někdo najde zraněné zvíře. Člověk se může stát členem za 20 dolarů ročně (pochopitelně jakékoliv další finanční dary jsou více než vítány).
Je to složité mít tady na Zélandu psa? Možná ano, když k tomu připočtete ještě fakt, že je absolutně nemyslitelné, že byste po něm na procházce neuklidili to, co nechá na trávě. Na druhou stranu se tu asi se psy zachází podstatně zodpovědněji než v ČR (a to nemám teď ani na mysli hrůzné řeznické články z poslední doby). Na Zélandu pes či jiné zvíře nepatří do kategorie "věc". Výjimkou je snad jen již zmíněný possum a i u něj platí nařízení, že se musí likvidovat humánně.

Maorsky snadno a rychle

Možná jste někdy slyšeli o nejdelším místním jméně na světě - je to:
TAUMATA­WHAKA­TANGI­HANGA­KOAUAU­O­TAMATEA­TURIPUKAKA­PIKI­MAUNGA­HORO­NUKU­POKAI­WHENUA­KITANA­TAHU. Má 85 pět písmenek, pokud se vám to nechce počítat. Dost na to, že se jedná o asi 200 m kopeček na Severním ostrově. V anglickém překladu to znamená:
"The summit of the hill, where Tamatea, who is known as the land eater, slid down, climbed up and swallowed mountains, played on his nose flute to his loved one."
V každém případě se to v místopise NZ maorskými jmény jen hemží. Dokonce jsme si pořídili knížku, kde je většina maorských názvů vypsána a vysvětlen jejich původ.
Maorskou úchylkou je určitě bohatost a květnatost projevu. Nám stačí říct: "Ahoj, jsem Pepa Novák ze Žižkova" a většina Čechů s tím bude ok, Maor ale bude těžce zklamán. Představení se jmenuje mihi a má asi sedm částí. Musí se pozdravit marae, předci, bohové, ostatní účastníci v místnosti a já nevím kdo ještě a pak se teprve může člověk představit sám. Ale ani to není jendoduché: je potřeba říct, z jakého iwi (kmenu) člověk pochází, jméno matky, otce, svaté hory a svaté řeky a v neposlední řadě taky důvod proč chce mluvit. Celkem to zabere tak 15 minut. Když mi Dýdajz pořád tvrdil, že se už druhý měsíc učí maorsky pozdravit, měla jsem pocit, že na to ve škole pěkně pečou. Poté, co mi celé mihi plynule odvyprávěl (musím mu věřit, že si tam nic neupravoval, ale maorsky to celkem znělo :-)), pochopila jsem, že docela makal. Své mihi se mimochodem naučil jako první ve třídě - což je docela paradox. Mnozí mladí maoři totiž doma mluví anglicky a maorsky se učí teprve až ve škole, aby jazyk svých předků úplně nezapomněli. A pro anglicky mluvícího člověka je maorská výslovnost dost obtížná. Čech to zvládne určitě líp - pokud to zrovna nejsou ty šílené složeniny, ale i tak se maorština čte vlastně "česky". Takže dobrá zpráva pro ty, co by se maorsky chtěli náhodou učit: jste dobří, už umíte maorsky číst! :-)

Opravdu unikátní testové otázky

Namátkou pár opravdových perel z testů novozélandského silničního provozu - top 10:

1) Když cestou potkáš jezdce na koni, co uděláš?
2) Dostal jsi se doprostřed stáda ovcí - jak budeš reagovat?
3) Před tebou je uzký most jen pro jedno vozidlo - jak zjistíš, jestli můžeš jet?
4) Tato značka znamená (na obrázku je mašinka) - a) železniční přejezd, b) dětské hřiště, c) železniční museum
5) Náhle se ti zvedne u auta kapota a ty přestaneš vidět na cestu. Co uděláš?
6) Co znamená na silnici namalovaný veliký bílý kosočtverec?
7) Můžeš zastavit u hydrantu, když dáš za okénko cedulku "Jsem hned zpátky"?
8) Za kolik minut po západu slunce musíš rozsvítit světla (možnosti jsou 15, 30,45 a 60)?
9) Kdy nesmíš otvírat dveře u svého auta (možnosti jsou: když si nechceš odřít lak, když jsi blízko autobusové zastávky, když si pouštíš hlasitou muziku nebo když nemáš jistotu, že s nimi někoho nesrazíš)
10) Co uděláš, když ti před kola vletí míč?

A pak je ještě populární novozélandský zvířátkový semafor:
kiwi -stop (červená)
ovce - opatrně (žlutá)
possum - jeď (zelená)

PS: Possum je nejnenáviděnější zvíře na NZ - je jich tu přes 80 miliónů (tj. 2 x více než ovcí) a velmi úspěšně a systematicky hubí původní nelétavé ptactvo. Jen pro představu: každý, kdo tu žije, by mohl v pohodě být vlastníkem 20ti těchto zvířátek! Je to sice kruté, protože possum vypadá docela mile, ale každý pravý Kiwi mu přeje jen to nejhorší.....

Fatique STOP!

Tak tohle je další anomálie Zélandu: zapálená komunitní práce pro společnost. Při cestě z Abel Tasman jsme zahlédli ručně vyrobené cedule se spoustou vykřičníků - Fatique STOP! mysleli jsme si nejdřív, že jsou to jen další výstražné poutače, aby řidiči jezdili opatrně (těmi se to na kiwích silnicích i v TV jen hemží), ale když tam byla namalovaná i šipka, odbočili jsme a zastavili. Přiznám se, že po 4 hodinách jízdy ve horku a po 4 nocích ve stanu na karimatce jsem se protáhnout na čerstvém vzduchu fakt potřebovala. No a taky jsem - pochopitleně - byla zvědavá, co je Fatique STOP, že jo? :-) Pár místních dobrovolníků (konkrétně z Maruia regionu) mělo u sokolovky postavený stoleček se studenými nápoji, kafem a čajem - přesně pro řidiče jako já, kteří už mají řízení plné kecky. Člověk se jen zapsal do seznamu, pak (zdarma) vyfasoval vybraný nápoj a popovídal si o tom, jak je těžké cestovat daleko a jak je příjemné, když se o něj po cestě někdo postará. Už se těším, až se budeme v zimě vracet z Alp do Christchurch z lyžovačky - to se ke kafi přidává i grilovaný buřtík! :-)

Velikonoční invaze z města

Tak jsme konečně po půlroce zažili pořádnou dopravní zácpu - opravdovou "rush hour"! To, co Praha zažívá v podstatě každý pátek odpoledne se stalo skutečností (v trošku menším) i tady v Christchurch. Ve čtvtek mezi pátou a šestou odpoledne jsme se téměř krokem sunuli po výpadovce z města směr Abel Tasman National park. Cesta na cca 6 hodin - blahořečila jsem si, že jsem zabukovala přespání v Lewis Pass (asi 2 hod. od Christchurch a kousek za Hanmer Springs, nestarší průsmyk Jižního ostrova). Kiwiové jsou posedlí objevováním své vlastní země, takže jak se někde vyskytne volný den, šup do auta, zabalit BBQ a kempovací nezbytnosti a frrrr z města! Co ale bylo zajímavé, že přes nezvyklou dopravní tlačenici se vše - opět - dělo v typické kiwiovské pohodě - nikdo se nikam necpal, řidiči poctivě "zipovali" a čekání si zkracovali klábosením s obyvateli domků podél výpadovky. Za posledními semafory fronta opadla a dál už se jelo v pohodě. Novozéladnské silnice jsou v podstatě dvojího druhu - buď perfektní asfaltky nebo prašné úzké cestičky, nic mezi tím. Občas si silničáři zpestří práci tím, že na rovince vystřihnou prvotřídní hup, což oceňují zejména kiwí děti, které pak trvají na tom, aby se tudy fakt ale určitě jelo tou stovkou a pěkně to houplo. Moje české dítě naopak vyžaduje provoz plynulý, protože jinak mu skáčou v knížce písmenka (tentokrát šlo o poslední vydání Terryho Pratchetta, takže se musel 100% soustředit).

Maori TV and NZ accent

zvuková ukázka:
http://www.youtube.com/watch?v=-NyZLzy385k

Další Speightsí reklamy: Bál a Zamčeni v pivovaru

Všimněte si, že tady na Jihu ženský balí chlapy (jenže oni to ne vždy chápou). A taky jak roztomile umí "southern men" volat o pomoc, když jde o všechno! :-)

http://www.youtube.com/watch?v=1lR1sEn8nMI&feature=related

Kiwí slovník

Spousta výrazů, která se na novozélandských ostrovech používá, je podivná i pro ty, co mají angličinu jako první jazyk - tady je taková malá ukázka místní květnaté mluvy:

Across the ditch = přes Tasmanovo moře (míněno vše, co leží směrem k Austrálii)
Aoraki = Mt. Cook (maorský název pro nejvyšší horu NZ)
Aotearoa = Nový Zéland, Země dlouhého bílého oblaku
Aussie = Australan
Barbie = BBQ, grilování (národní vášeň)
Bach = chata (ideálně vlastní rukou postavená - přesně jako ty v Čechách u Sázavy)
Big bikkies = velký prachy
Bloke = typickej chlap
Bush = místní původní porost
Chilly bin = přenosná lednička (věc, bez které žádný Kiwi nevyrazí na pláž nebo na camping)
Chook = kuře
Creek = potok
Crib = taky chata, ale na Jižním ostrově
Crook = když je někomu hodně špatně
Dairy = malý obchod, kde se prodává vše potřebné, většinou na rohu a většinou provozovaný čínskou rodinou
Daylight robbery = když je něco předražené
Dunny = WC
Gidday = ahoj
Gone bush = někam se zašít
Good on ya mate! = projev uznání, hlavně mezi jižními "blokes"
Greasies = jídlo s sebou (nejčastěji "mastná kombinace" - ryba a hranolky)
Haere mai! = ahoj (maorsky)
Heaps = když je něčeho hodně
Hit the sack = jít spát
Hokey-pokey = karamel, proslulý hlavně ve zmirzlině
Jandals = vietnamky (mimochodem byly vynalezeny na Novém Zélandu!)
Jumper, jersey = svetr
Kai = jídlo
Kia ora = maorsky ahoj
Kindy = školka
Kiwi = Novozélanďan nebo místní nelétavý pták
Mate = kámoš
Nana = babička
No sweat, No worries = v pohodě
Pakeha = osoba evropského původu
Pavlova/Pav = novozélandský zákusek
Rubbish = nesmysl
Section = pozemek
She'll be right = vše bude ok
Togs = plavky
Takeaways = jídlo s sebou
Ta = díky
Tangi = maorská pohřební slavnost
Tata = ahoj (při loučení)
Tea = večeře
Whinge = stěžovat si, pobrekávat
Wops = venkov
Whanau = rodina

Kiwí dítě - velká verze

Co vás nejdřív upoutá na kiwích teenagerech? Asi ten nepřehlédnutelný kontrast potřeby hledání vlastní intetity versus školní uniforma. Upřímně - pohled na patnácti-šestnáctiletého habána ve školních kraťasech a vytahaných podkolenkách na chlupatých lýtkách vám prostě nedá se neusmát. Včera měl Dýdajz ve své střední škole první "bezuniformní den". Takový zakuklený fundraising - kdo přišel bez uniformy, zaplatil dolar a vesele se mohl po škole prohánět v oblíbeném ragbyovém triku nebo v pestrých a šatičkách a make-upu. Tahle akce byla docela zajímavým ukazatelem vyspělosti dětí v jednotlivých ročnících - zatímco deváťáci (year 9, odpovídá naší šesté třídě) na to zhusta zapomněli a v uniformách dorazili (hádejte, jak dopladl můj potomek? Správně, taky neplatil dolar! :-)), tak třinácťáci (year 13 - poslední ročník střední školy) bez výjimky tuhle výjimečnou volnost využili a dolar do školní kasičky rádi vhodili. Uniformy jsou totiž posvátné - jak nějaký kus chybí, řeší to ročníková vedoucí a škola má pro tyto účely zřízenou "půjčovnu uniformních součástek". Nemusím dodávat, že hříšník je zaznamenán a není dobré uniformu nenosit opakovaně. Velké kiwí děti jsou všeobecně vedeny k tomu, aby pomáhaly mladším - takže hodně z nich se etabluje tako tzv. peers, neboli spojky mezi učiteli a mladšími dětmi. To pro případ, pokud by ti mladší byli ostýchavější a něco si nedovolili učitelům sami říct (pravda je, že jsem ale na takové kiwí dítě ještě snad nenarazila). Další kiwí obsesí je sport, takže physical education se vyučuje 3x týdně a k tomu je ještě jedno další odpoledne týdně věnováno meziškolním kláním v různých sportovních odvětvích. Každý si může vybrat jakýkoliv sport - ať ho umí nebo ne. Je to jen na jeho rozhodnutí a co se počítá, je nasazení a chuť. Díky tomu se ke sportu dostanou i děti, které na první pohled se jako velké talenty nejeví, ale správná kiwí povaha není o okamžitém úspěchu - to, co dělá tenhle národ úspěšným, je vytrvalost a schopnost dělat to, co všichni ostatní pokládají za zbytečné a ztracené. A překvapivě - má to často výsledky!

Kiwí dítě - malá verze

Kiwí dítě je téma samo o sobě. Dost se ale liší, jestli se jedná o prcka (školka nebo základka) nebo o Kiwiho vzrostlejšího (intermediate nebo high school). Teď bych se zkusila zaměřit na ty menší:
To, že mě stále ještě vždycky zaskočí špunt na koloběžce bez doprovodu uprostřed dopravní špičky, to už jsem psala. Dalším poznávacím znamením kiwích dětí jsou povinné kloboučky. Protože hodně školkových a školních aktivit probíhá venku, jsou dost striktně vyžadovány a většinou se prodávají tak, aby ladily k příslušné uniformě (zelené, modré, červené i žluté jsme viděli). Všechny mají tkaničku pod bradu a dost často se v nich děti prohánějí o po skončení školy. Sluníčko je tady zejména v létě hodně silné, takže brýle, opalovací krém a klobouk jsou naprostou podmínkou přežití bez úhony. Dalším znakem malých kiwích dětí jsou barevné uniformy - zatímco uniformy starších Kiwíků jsou laděny spíš do decentních a tmavších barev, malí Novozélanďánci jsou pestří jak papoušci - oblíbené jsou zejména červené, žluté a oranžové barvy (což je pochopitelné, díky tomu, že se tak často štrádují po silnicích sami). Každý druhý malý Kiwi má koloběžku a skoro každý nosí obrovský batoh. V něm hlavní složku tvoří lunchbox, protože na místních školách nejsou jídelny, takže děti si všechno jídlo musí donést na vlastních zádech. Malí kiwíci mají oproti většině evropských kolegů jednu velikánskou výhodu a tou jsou rozlehlá hřiště, které jsou v každém městě i městečku ve velikém množství.

Milovaní Křižáci

Christchurch má asi půl milionu obyvatel, to znamená, že tu žije zhruba půlka Jižního ostrova. Nevím, kolik procent obyvatel Christchurch fandí ragby, ale podle velikosti a obsazenosti našeho AMI ragby stadionu to vypadá, že na něj chodí snad úplně všichni. Místní klub se jmenuje Crusaders (Křižáci) a vždycky, když Crusaders hrají, začne se celkem poklidné Christchurch hemžit spoustou lidí v černočervených dresech s čepičkami a plastovými mečíky. Projet se kolem bouřícího ragbyového stadionu je možná skoro stejně silný zážitek, jako vidět Crusaders přímo v akci. Včera hráli proti Cheetas (Jižní Afrika) a kdo trošku ragby sleduje, tak ví, že větší nasazení mají kiwí ragbisti snad jen, když přijedou kolegové z Austrálie (vzájemné kiwí-ozí špičkování a popichování je legendární!). Raději by na místě chcípli, než by Jihoafričanům povolili jeden jediný bod. Taky to tak podle toho včera vypadalo: miláčkové Crusaders to gepardům z Afriky nandali 55:7 a v Christchurch bylo zase co slavit. Vždyť jsou taky Crusaders poctivou líhní a pravidelnou zásobárnou národního mančaftu - proslulých All Blacks.

Jak to chodí ve špitálech

Tak dnes ráno jsme zase po čase absolvovali návštěvu "emergency medical services" - Dýdajz včera skákal na trampolíně tak, že mu nestačila a při jednom razantním odrazu šlápl vedle. Večer nateklá ruka byla ráno nateklá pořád stejně a bolela taky stejně, přestože se poslušně nacpal práškama na ztlumení bolesti a ruku jsme balili celou noc do studeného obkladu. Bylo potřeba dojet na RTG a to v neděli. V Christchurch funguje o víkendu jen emergency service, to znamená, že se buď musí dojet na speciální středisko, kde to jde rychle, ale platí se nebo musí člověk do nemocnice - tam je to sice zdarma, ale vozí tam úrazy ze široka-daleka, v zásadě jakýkoliv větší problém, který nastane na Jižním ostrově. Prostě definitivně vícehodinová záležitost a nikdy člověk neví, jestli tam nakonec nezkejsne celý den. Vyhodnotila jsem, že raději zkusíme středisko a to zejména po skvělé zkušenosti s místní pojišťovnou, která nám minulé ošetření proplatila do 3 dnů (máme díkybohu super pojištění, které je pro studenty povinné a vztahuje se na všechnu lékařskou péči, krádeže, zmeškání transportu, dopravní nehody apod.). Na recepci si nás zapsali a vyplnili jsme ACC report (pokud jde o úraz, je následné ošetření zdarma a to i pro turisty a neobčany NZ, platí se jen první prohlídka a RTG). Asi za 2 minuty si nás vyzpovídala sestřička a za dalších asi 10 už byl Dýdajz na rentgenu. Pak jsme čekali zase asi 10 minut, než si nás vyzvedl doktor a seznámil nás s výsledky. Ruka je jen naražená, takže jsme si oddechli. Dýdajz dostal 2 panadoly, má být v klidu a ruku mu pověsili na šátek s tím, že na to má občas dostat led. RTG stál 23,- NZD, vyšetření doktorem 25,- NZD. Formulář od pojišťovny se dá stáhnout na internetu, potvrzení o zaplacení jsme dostali, takže to můžeme hned zítra vše dát proplatit. A ještě něco: před chvílí volal ze střediska doktor Simon, že se ještě jednou podrobněji pod mikroskopem koukali na Dýdajzův snímek a našli tam malinké štípnutí. Tak jestli můžeme přijet ještě jednou, že dají Dýdajzovi tlapku raději pro jistotu do bandáže. Někteří imigranti si na místní zdravotní péči dost stěžují (je pravda, že jsou to hlavně Američané), já musím říct, že jsme vždycky byli obstaráni v pohodě. Každý, s kým jsme přišli do kontaktu, se nám představil, přesně vysvětlil, co se bude dít a i ohledně rychlosti si nemůžeme na nic stěžovat. Fakt je, že kiwidoktoři jsou více "tough" než známe z Evropy a mají trošku přístup typu "co je pod 5 štychů se nepočítá". Hypochondři tu asi s nimi nemají lehký život a simulanti taktéž.

NZ Anthem

Několik provedení novozélandské hymny:

http://www.youtube.com/watch?v=An5Hyoq-lXQ

http://www.youtube.com/watch?v=-0ovEqKprzE&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=F2lviag8ANk&feature=related

http://www.youtube.com/watch?v=DB1zn3MyFF0&feature=related


E Ihowa atua
O nga iwi matou ra
Ata whakarongona
Me aroha noa
Kia hua ko te pai
Kia tau to atawhai
Manaakitia mai
Aotearoa:

God of nations at thy feet
In the bonds of love we meet
Hear our voices,we entreat
God defend our free land
Guard pacifics triple star
From the shafts of strife and war
Make her praises heard afar
God defend New Zealand

Supermarket odškodnil okradenou stařenku

Tak tohle je typický kiwi příběh: jsem zvědavá, jestli vzbudí v ostatních stejné pobavení, jako ve mě.
Jedna novozélandská důchodkyně ze Severního ostrova se vydala na svůj standardní týdenní nákup. Po příchodu domů jak bylo jejím zvykem, si pečlivě zkontrolovala účtenku, zda-li je na ní všechno v pořádku. Pečlivost přinesla ovoce - byla tam chyba!!! Zmíněný supermarket jí naúčtoval navíc 3 centy (asi 40 haléřů) za kumaru (sladké brambory), které nekoupila! Navíc cena 3 centy odpovídala tomu, že by si musela koupit kumary asi jen 12 gramů, což je váha zhruba jednoho středního čipsu. Podnikavá stařenka okamžitě vyhodnotila věc jako podezřelou a účtenku poslala do televizního pořadu, který se zabývá ochranou spotřebitelů, aby věc vyšetřil. Při konfrontaci supermarket svou chybu okamžitě uznal a paní se omluvil s tím, že patrně na váze leželo něco malého lehkého a pokladní omylem zavadila o kód kumary, takže došlo k pochybení. Následovala ale ještě velkorysá nabídka: supermarket paní pochopitelně ty tři centy vrátí a dokonce je zaokrouhlí nahoru na deseticent (to je nejmenší mince, kterou jde na Zélandu platit) a nabízí ji k tomu zdarma jednu CELOU kumaru jako odškodnění za způsobenou újmu. To vše jí přišlo v podobě oštemplovaného papírového voucheru, který může za zmíněné služby vyměnit v kterémkoliv obchodě tohoto řetězce. No není to radost být bystrým novozélandským dochodcem? :-)

Speights Southern Man song

Speights je jižanské pivo. Ale Speights je i mnohem víc. Speights je na Jižním ostrově fenomén - je symbolem drsňáků, kteří by místní nádheru Jižních Alp nikdy nevyměnili za pohodlí pláží Severu. Heslo Speights už je po několik desetiletí stejné: Pride of the South. A tady je oficiální "spejtsí" písnička, kterou můžeme klidně považovat za hymnu Jižního ostrova - a definitivně za hymnu regionu Otago:

Video:
http://www.youtube.com/watch?v=uPjurS4SJ5g

Text:

Some of the boys
Got it into their heads
´Bout movin´ up north
To follow the bread
That ain´t for me
That kind of thing just don?t rate
This is one Southern Boy
Who ain´t crossin´ the Strait

CHORUS
I´m a Southern Man
Well I´m Southern bred
I got the South in my blood
And I´ll be here till I´m damn well dead

Now I might not be rich
But I like things down here
We got the best looking girls
And the best damn beer
So you can keep your Queen City
With your cocktails and cool
Give me a beer in a seven
With the boys shooting pool

´Cos here we just know
What makes a Southern boy tick
And it ain´t margarita´s
With some fruit on a stick
Well it might not be fancy
But when you come from down here
You know you got the best girl
And you got the best beer

Delfínní záchranář

Ochrana přírody je na Zélandu něco jako jedenácté přikázání. Dnes ráno nám tu (Mahia beach, East coast) na mělčině uvízla velrybí mamka s ročním velrybětem a okamžitě se rozjely záchranné práce. DOC (department of conservation - nejvyšší a velmi respektovaná NZ autorita v oblasti ochrany životního prostředí) se snažil seč mohl, jenže dezorientové velryby ne a ne dostat na moře. V poslední chvíli, když už vážně hrozilo, že to ochranáři ze zoufalství vzdají a velrybám alespoň ukončí trápení uspávající injekcí, se začaly dít věci jako podle filmového scénáře. Objevil se totiž Moko, populární místní delfín, který se v těchto končinách často potápí s turisty i domorodci. Okamžitě se stal pánem situace a hrdinou dne. Nešťastné velryby, které už jen vyčerpaně odpočívaly a vydávaly zoufalé zvuky, donutil k akci - jako zázrakem sebraly poslední síly a Moka následovaly úzkým koridorem zpět na volné moře. Záchranáři už jen komentovali: "Dřeli jsme, jak jsme mohli, ale vypadalo to pro velryby zoufale - pak se naštěstí objevila Moko a vše se změnilo v dobré." Správně - Moko je totiž samička. Protože holky by měly držet spolu a neměly to vzdávat, ani když to vypadá hodně blbě.

Naše paní bytná

Na Zélandu žije stále většina rodin ve svém vlastním domečku, ale čím dál víc rodin si bydlení pronajímá. Ceny nemovitostí šly v posledních letech závratně nahoru (díky migraci a díky tomu, že tady si může kdokoliv z ciziny domek pořídit a kurz je stále pro cizince ještě příznivý) a lidi se více stěhují. Samozřejmě i my si pronajímáme (jako jedni z mála ne dům, ale byt, což je v Christchurch méně obvyklé). O bytu se ale rozepisovat nechci, mnohem zajímavější je totiž naše bytná, paní Alison. Těžko říct, jestli je tohle běžná praxe nebo "jen" máme štěstí, ale Alison se fakt stará. Když jsme se stěhovali, zrovna opravovali něco v bytě pod námi a nosili po schodech kýble s barvou. Jinak bylo ticho, vůbec netuším, jak dlouho jim to trvalo. Druhý den se ale objevila za každými dveřmi taštička s lahvinkou vína a písemnou omluvou za způsobené nepohodlí. Když jsem svou vlastní nešikovností vyřadila dočasně z provozu mikrovlnku a prosila smskou o pomoc, instrukce dorazily během deseti minut. Minulý týden jsem dostala od Alison textovou zprávu, že se do bytu pod námi stěhují noví nájemníci z Norska a těší se na své sousedy. A dneska ráno poděkování, že si váží toho, že jsme dobrými nájemníky (platíme včas a parkujeme tam, kde máme) a že se máme ozvat, pokud bychom s něčím potřebovali pomoct. Nevím, jestli Alison někdy absolvovala kurz péče o zákazníky, ale určitě na něj chodit nemusí. My jí hned tak neutečeme! :-)

Obláčky a mraky

Začalo mě bavit pozorovat mraky. Zaprvé je tady na to přece jenom trošku víc času a zadruhé jsou tady opravdu nádherně vidět. Taky k tomu asi dopomohl plakát, který jsme dostali na A and P výstavě (agriculture and pastoral exhibiton) od Metservice (to je takový zdejší hydrometeorologický ústav). Je fakt moc pěkný - pochopitelně domodra a jsou na něm nádherné fotky mraků s popisky, jak se které uskupení nazývá a v jaké výšce se vyskytují. Vyvěsila jsem ho u nás doma v koupeně (protože se tam barevně hodil) hned vedle záchodu - takže už celkem obstojně dokážeme definovat rodíl mezi cirrus a cumullus, případně cumullonimbus. A to nejenom my, ale i naše návštěvy. Možná, že když se člověk do nějakého tématu trošku namočí, začně pro něj být mnohem zajímavější. V každém případě novozélandské mraky jsou neskutečně malebné ať už jako neškodné letní beránky nebo dramatické dešťové polštáře. Možná je to tím, že na placaté Canterbury vypadají být opravdu docela blízko? Anebo je to proto, že Nový Zéland (AOTEAROA) má jeden dlouhý bílý oblak přímo ve svém jméně?

Zmatky kolem křižovatky

To, že se jezdí na Zélandu vlevo, je asi všeobecně známo. Tenhle fakt většinou potíž nedělá, to dělají jen věci, které s tím bezprostředně souvisí. Několikrát se mi stalo, že jsem se dostala do auta ze špatné strany a omylem spokojeně usedla na sedadle spolujezdce - když jsem hmatala po volantu, pochopila jsem, že je potřeba se posunout se o jednu sedačku doprava. Pokud člověk řídí v obydlených oblastech (jako je město), málokdy se mu během jízdy stane, že by se nevědomky přesunul na stranu pravou. To v tzv. "rural areas" je to jiný kafe - zejména tady na Jižáku může člověk frčet pár desítek kilometrů a nepotká ani nohu. Stačí se zasnít (zase jste se kochal, pane dokrore? :-)) a najednou to člověk sviští tam, kde byl dvacet let zvyklý z Česka. Naštěstí mu to ale brzy dojde, Zéland rozhodně nevlastní aspoň tady na Jihu spleť rovných dlouhých dálnic, takže je podél cest spousta značek, které upozorňují na klesání/stoupání/kroucení/dobytek/. Hned si uvědomíte, že ta značka je jinde, než by být měla a hned potom vám dojde, že ona je vlastně správně a blbě jste vy. Co je ale nejhorší pastička na řidiče, je kiwí systém předností na křižovatkách. Pokusím se to popsat co možná jednoduše: pokud jedete rovně, je to jasné - máte přednost a jediné, podle čeho se řídíte, je semafor. Pokud zatáčíte doprava, budete asi poprvé udiveni, protože jakmile přejedou auta jedoucí rovně, je řada na vás. A to i přesto, že vy se musíte prokousat celou křižovatkou. Narozdíl od pravidel českých, ten, kdo má odbočení snazší (tedy tady na Zélandu ten, kdo potřebuje hupsnout doleva), jede až úplně nakonec. Zvenku to vypadá nelogicky a srandovně ale logiku to má dobrou - nestává se pak, že se na toho chudáka, co musí přes celou křižovatku, vlastně nedostane. Ten co to má jednoduché, to vždycky nějak stihne, i když už mu tam skočí oranžová. Tohle pravidlo chvíli trvá, než člověk dostane do krve, naštěstí až na Auckland bývá ve většině kiwích měst provoz plynulý. Kiwíci sice prohlašují, že je provoz v posledních letech děsný a že mají také "rush hour", to je ale v porovnání s evropskými podmínkami mile přehnané. Rush hour je fakt snad jen v Aucklandu - Christchurch má svých rush 15 minutes a v Dunedinu je zácpa, když se v centru na světlech potkají 4 auta. Jako perličku nakonec uvádím přání jedněch britských emigrantů, kteří při koupi domu zde v Christchurch trvali na tom, že jsou ochotni do práce dojíždět tak nejvýš hodinu. Realitní makléřka se upřímně podivila: "A jste si jistí, že chcete žít až v Asburtonu?" (Ashburton je městečko cca 90 km a hodinu cesty jižně od Christchurch).

Fenomén Trademe

Když na Zélandu řeknete slovo "trademe", bude asi jen minimum lidí mimo - drtivou většinu okamžitě napadne místní obdoba portálu ebay. Trademe je oblíbený největší kiwí sekáč od Northlandu až po Chatham Islands. Najde se na něm naprosto všechno včetně bydlení, práce, partnera,.... Kiwíci milují second hand. Tady není problém mít něco z druhé ruky - naopak i ve "vyšších kruzích" se lidi rádni chlubí tím, že se jim povedl zajímavý nákup na trademe. Proč? Většina novozélanďanů není výrazně bohatá, takže se snaží dobře hospodařit s rodinným rozpočtem. Většina novozélanďanů miluje cestování, takže to bývá hlavní položka, která finance odčerpává. Většina novozélanďanů má vysoký ekologický standard a snaží se vyhozovat jen to, co už se fakt k ničemu nikdy hodit nemůže (a s kiwí kreativitou a invencí takových věcí opravdu moc neexistuje). Většina novozélanďanů je DIY založena (do it yourself). Trademe je pro tohle všechno dobrou platformou. Trademe není jen "portál s veteší", je to pro spoustu kiwíků místem setkávání, vyměňování názorů, dokonce i navazování přátelství. Prostě málokterý kiwi asi ve svém životě trademe alespoň jednou nepoužil.

Kiwi není jenom kiwi

Tohle nás tady trochu překvapilo: z Čech jsme pochopitelně znali kiwi jako zelené chlupaté kulaté ovoce, co se vyjídá lžičkou a chutná trochu jako jahody. Od té doby, co jsme v "zemi-pachatelce", jsme si notně rozšířili obzory v oblasti kiwí gastronomie. Není jen kiwi zelené, ale i kiwi zlaté (větší a dožluta). Fajnšmekři tvrdí, že chuťoví rozdíl je naprosto markantní, ale asi jsme do jejich stadia ještě nedospěli - na až trojnásobnou cenu mi nepřijde chuť trojnásobně lepší. Občas ale kupujeme kiwiberry (kiwi velikosti podlouhlé třešně), které chutná po angreštu a dobře se cpe Dýdajzovi do luchboxu. Posledním objevem bylo kiwiano, těžko říct, k čemu by se to dalo přirovnat. Velikostně avokádo, barva žutá dýně, jenže to mělo ostny jako kaštan. Když jsme se navrtali dovnitř, vypadalo to tam jako hodně divný granátový jablíčko. Chuťový zážitek vyhodnotil, že kiwi-granát bude asi patrně ta pravá mičurinská kombinace, jak tohle paovoce vzniklo. Posledním exponátem, po kterém ještě paseme (a doufám, že ho zanedlouho objevíme), je kříženec kiwi s banánem. Jako mix se mi to zatím jeví pozitivně, počkáme si ale na pozření vzorku a ortel vyřkneme až pak.
PS: Na kiwi se tu mimochodem prodává speciální plastové "dlabátko", které obsahuje na jedné straně pilku a na druhé lžičku. Stojí normálně dolar, ale občas se přidává do košíku s kiwi ovocem jako pozornost.

Kdo se ujme slepého pejska?

Dostáváme dvakrát týdně zdarma do schránky místní komunitní noviny - je to fajn, protože je tam napsáno o každé události i "události", která se v naší části Chrsitchurch vylíhne, jsou tam rozhovory s různými lidmi (normálními, žádnými celebritami), takže člověk je občas překvapený, když narazí na novinky o svém sousedovi. O tom ale psát nechci. Minulý měsíc se tam objevil článeček o chovatelce jack russel teriérů. Moc hezky o těch malých chlupatých potvorách mluvila a mimo jiné tam padlo, že by byla moc ráda, pokud by se jí ozval nějaký čtenář s dobrým srdcem. V posledním vrhu se totiž jedno štěňátko narodilo slepé a ona ho nechtěla nechat utratit, ale chtěla mu najít lidi, kteří by ho dokázali mít rádi i tak a byli na něj hodní. Tento týden list radostně informoval, že štěně (teď už se jmenuje Tiny) je zdárně udáno a dokonce se asi stovka lidí předháněla v tom, u koho se bude mít nejlépe. Tiny žije spokojeně u rodiny s malým chlapečkem na východě Christchurch a má dokonce povolení s ním občas jít i do jeho školky - oba si to prý moc užívají. Paní chovatelka byla strašně šťastná, rodiče chlapečka taky a mě tahle možná banální zpráva taky udělala den o několik stupňů slunečnější.

Křižovatkový děda

Je několik věcí, o které jsou turisti ochuzeni a které člověk pořádně vychutná až po několikaměsíčním pobytu. Jsou to různé drobnůstky, které patří k místnímu koloritu, které nás na začátku udivovaly, ale jak jsme si na ně postupně zvykli, tak nám začaly být milé. Jednou takovou věcí jsou červené praporky na přechodech před školkami a základními školami. Nevím, jeslti jsem to už zmínila, ale kiwí děti se odmalička pohybují na ulicích v houfech, případně sami bez jakéhokoliv dospěláckého doprovodu. Většinou to není problém, protože jak si novozélandští řidiči moc servítky neberou, tak se změní v ohleduplné ochránce, je-li přítomen na kole nebo koloběžce malý špunt. Pořád i po těch skoro 6ti měsících trnu, když vidím rozesmátého pětiletého mrňouse si drandit po Lincoln Road v dopravní špičce (jedna z hlavních silnic v Christchurch, něco třeba jako Vinohradská třída v Praze) bez jakýchkoliv obav i dohledu dospělého. Fakt je, že jsem ještě za celou dobu neslyšela, že by se tu těm prckům něco stalo (je fakt, že často jezdí i po chodníku, ale i tak). Když takový špunt dojede nebo dojde na rušnou křižovatku, sáhne tam do kyblíku s červenými praporky, jeden vytáhne a začne s ním mávat. V tu chvíli se všechno zastaví, špunt důležitě přejde, strčí praporek do kyblíku na druhé straně a vesele uhání dál. Doprava znovu ožije a on je ve školce včas. "Naše" křižovatka má ale ještě kromě kyblíků s praporky něco navíc: my máme křižovatkového dědu! Zatím se nestalo, že by tam ráno nebo odpoledne chyběl a taky se nestalo, že by nebyl v khaki kraťasech a barevně ladícím tralaláku. Ať je 8 nebo 25 stupňů, tohle má na sobě vždycky (uniforma to není, musí mít jen oranžovou vestu). Vzhledem k tomu, že i hodně mrňaví špunti se dokáží praporky obsloužit sami, pořád jsem dumala nad tím, proč tam ten náš děda vlastně je. Minulý týden jsem to pochopila: stáli jsme na křižovatce na červenou, když se k dědovi dopajdala asi pětiletá holčička - měla jen jednu botu, druhou držela v ruce a trochu popotahovala. Děda briskně poklekl, botu nazul, udělal kličku a než blikla zelená, holčička už byla v kýblu pro praporek. Nevím, jestli s ním mávala vděčně na dědu nebo byla ráda, že může zase běhat oběma nožičkama stejně. Ale já od té doby mám vždycky prima pocit, když zahlídnu známý tralalák a vidím, že děda má na "naší" křižovatce zase službu. :-)

Na rubbish se musí chytře

Nevím, jestli jsem úchylná, ale co na Zélandu fakt obdivuji, je likvidace "rubbishe". Chtěla jsem napsat bordelu, ale ono by to nebylo přesné - jedná se konkrétně o recyklovatelný bordel. Prostě mi ten místní systém přijde neskutečně vymakaný a v důsledku i jednoduchý. Člověk vyfasuje domů zelenou plastovou bedýnku (ta je od města zadarmo), aby do ní v průběhu týdne snesl všechno, co se může zase znovu použít - papír, plast, sklo apod. Všechno se dává do téhle zelené bedýnky a když nestačí, není problém si pořídit dvě, tři,... i čtyři jsem u jednoho domku viděla. Jednou za týden se v předem určený den bedýnka vystrčí před zahrádku a víc se člověk nestará. Přijede auto, rubbish si odveze, vy si vezmete svou prázdnou zelenou bedýnku zase zpátky domů a opět vesele naplňujete. Krátce po našem příjezdu jsem viděla, jak takový odvoz probíhá: náklaďák jede pomalu po ulici (tak asi 10 km v hodině), vedle něj běží zdatně vypadající kiwi a v běhu (!) popadá zelené bedýnky, jejichž obsah hází do auta, aby je zase postavil cca o 5 metrů dál. Nevím, jak to ti kluci dělají, ale všechny bedýnky, co vrátili, se povedlo hodit ke stejné zahrádce, odkud je předtím vzali. Musejí na to mít speciální trénink... I když grif českých popelářů je také pověstný, troufám si říct, že většina z nich by tady skončila po několika vyčistěných ulicích ve zchváceném komatu. Vůbec se nedivím, že se Novozélanďani tak často umisťují v čele vytrvalostních sportů - pokud jsou povoláním popeláři, musejí mít pro to super natrénováno. To ale není všechno: dneska ráno jsem shodou okolností měla možnost nahlédnout, co se s rubbishem děje poté, co přistane v autě. Nepřistane překvapivě na korbě nebo v kontejneru, ale na pásu, který obsluhuje další kiwi a ten velice zručně hází skleněné flašky doprava, papír doleva, plast dozadu atd., atd. Tenhle člověk možná nemusí být odolný tolik fyzicky jako jeho kolega, psychická odolnost je ale určitě na místě - maká jak fretka a to furt. Nicméně výsledek je ten, že obyvatelé mohou vše recyklovatelné házet na jednu hromadu (i na zodpovědné kiwíky se nedá spolehnout, že by chodili s různými kyblíky a cpali tříděný odpad strukturovaně do barevně odlišených kontejnerů), že není potřeba někde skladovat "směsný" odpad a že všichni recyklují jak diví: za nerecyklovaný odpad se totiž platí! Každý pytel stojí dolar a půl.

Dneska začal podzim

Podzim se oficiálně stěhuje na Zéland 1.3. jak jsem se nedávno dověděla. Takže je to oproti nám trošku posunuté, čekala jsem ho původně až za 3 týdny. Počasí začíná vyvádět psí kusy, včera pařák (pochopitelně, bylo přece ještě léto), dneska lítá listí a kapky deště. Naštěstí to vypadá, že suché Canterbury svému přívlastku dostojí a než se dovaří oběd, bude zase šance žít "outdoors".

See ya v muzeu!

Dneska jsme byli v místním Museum of Canterbury. Pošesté. Budeme tu za chvíli půl roku, to znamená, že se tam vlastně vypravujeme každý měsíc. Proč? Protože nás to baví.... exponáty jsou označeny cedulkami "touch me", kromě stálých expozic muzeum neúnavně střídá i ty "putovní" a vše je tak nějak uspořádáno že se tam člověk nenudí. Dneska večer byla přírodovědná přednáška o novozélandských mořských ptácích. Jako matka náruživého biologa-amatéra jsem poctivě těsně před šestou zaparkovala v centru nedaleko muzea (příjemná věc - od šesti se v Christchurch parkuje zdarma) a spolu s dalšími asi 50ti lidmi jsme si poslechli skoro hodinové povídání Paula (příjmení si bohužel nepamatuji), který se účastní mnoha "ptačích" záchranných programů, mimo jiné i na Chatham Islands. Přestože osobně velký nadšenec racků, albatrosů a další havěti nejsem, musím přiznat, že ta hodinka ulítla jakoby nic. Paul pro nás připravil různé "špeky"(jako např. že jeden druh racka vylítne do mnohatisícové výšky, kde usne a jak se postupně ve spánku dostává zase zpátky, tak těsně nad mořem se probudí), zážitky z cest a spoustu obrázků, všechno bylo stravitelné a to i pro nás, co angličtinu nemáme jako rodný jazyk. Příjemnou zvyklostí v místním muzeu je i to, že všechny akce (včetně běžných návštěv) jsou bezplatné. Pokud chce někdo muzeu přispět, je to samozřejmně vítáno, ale v žádném případě to neovlivní chování personálu - jsou vlídní i tak. A nakonec co byla taková typická novozélandská perlička: Paul napsal knížku, ale bohužel ji zapomněl přinést ukázat. Ale prý někde na Amazonu by snad měla být k sehnání. Narodit se v USA, tak jich s sebou dovezl vagón, dostali bychom na ně konferenční slevu a ještě by další hodinu pro zájemce pózoval a podepisoval své se slevou prodávané fotografie. Kiwi Paul ale jen vypnul mikrofon a odkráčel někam dozadu nejspíš zhasnout vitríny a vytáhnout kolo ze stojanu, na kterém se po příjemném dni mezi vycpaninami pokojně dopraví liduprázdným městem domů.

Jak se stát maorským rodičem

Od včerejška jsem členem výboru maorských rodičů. Je to celkem zvláštní pocit, zejména když maorsky umím akorát "kiwi, kea, Kia ora, hangi a haka" a mohu naprosto odpovědně prohlásit, že mi v žilách nekoluje ani mililitr maorské krve. Na druhou stranu je to milá odezva na to, že se chceme něco naučit o zdejších původních obyvatelích, jejich kultuře, zvycích a jazyku. Včera pořádala maorská komunita spojená s Dýdajzovou školou BBQ pro přátele a rodiče studentů maorštiny. Byli jsme taky pozváni do marae, kam všichni nanesli spoustu jídla a plánovaná večeře se vyvrbila v milé neformální posezení s improvizovaným písničkovým představením. Celé to měla na povel Dýdajzova učitelka maorštiny paní Kororia, které všichni říkají "whaea" (maorsky matka). Ta pro nás všechny upekla vlastnoručně chleba, což byl výkon, protože se nás tam sešlo asi šedesát. Ona taky může za to, že jsem se ve výboru maorských rodičů ocitla - povídaly jsme si o rozdílech mezi češtinou a maorštinou, když mi to najednou z ničeho nic nabídla. Docela mě to pobavilo, ale nakonec proč ne? Všechno je jednou poprvé a je potřeba nemít źbytečné předsudky. Proč by česká matka nemohla zastupovat na zélandské škole maorské rodiče, že?

Toaletní Pepa

Tak pomalu pronikáme do tajů maorštiny - minulý týden na mě Dýdajz ječel z koupelny: "Mamí, došel nám toaletní Pepa!" Pepa znamená maorsky papír. Maorština ve škole Dýdajze docela baví, aby ne, když jim paní učitelka nosí každou chvíli ochutnat maorské dobrůtky! Kultura, která je založena na dobrém jídle, zpívání a mávání bambulema nemůže být špatná! To ostatně příští týden poznáme ještě lépe, protože pro rodiny dětí, co chodí na maorštinu (je to na středních školách volitelný předmět) pořádá maorská komunita hangi a BBQ (spousta masa v případě hangi dušená, v případě BBQ grilovaná). No a poznámka nakonec: patrně jediné místo, kde dochází na WC Pepa, je naše domácnost. Na veřejných záchodcích se nám to ještě nikdy nestalo a to i při cestování po Jižních Alpách, kde většina WC nebyla splachovacích - rolovaný Pepa byl všude v dostatečném množství! Chvála DOCu (Department of Conservation) a jeho rangerům!

Na servis se zvyká rychle ...

Včera mi bylo připomenuto, jak rychle si člověk zvykne na servis, kterému se ještě před pár měsíci divil. Po dlouhé době jsem byla nakupovat v Pack & Save (prezentuje se jako bezkonkurenčně nejlevnější prodejna potravin). Obvykle nakupuji ve Woolworth (ten je nejblíž) nebo v Countdown (ten mi zase připomíná mojí oblíbenou písničku od Europe). Už jsem se naučila konverzovat s tamními pokladními o počasí, dětech i vaření, takže mě trošku překvapilo, že v P&S se pokladní"jenom" usmála a pozdravila a můj nákup mi z pásu přendala zpátky do vozíku. Jinde totiž nákup přímo nandají do tašek a většinou se zeptají, jestli mohou balíčky s masem dát k sobě či chci-li každý zabalit zvlášť. Vzhledem k tomu, že oba moje oblíbené obchody zároveň poskytují slevové karty (a k tomu ještě jsou pořád nějaké akce), nepředpokládám, že bych se do P&S vracela často - celkový finanční rozdíl byl v mém případě zanedbatelný. Slevy na benzín (4 centy na litr) dostane člověk všude a v případě New World (ten jsme měli nejblíž v Barringtonu) to je dokonce 10 centů při útratě nad 80 dolarů. Z benzínek jsem si oblíbila Shell (berou tam většinu slev a ještě připočtou Fly Buys - to jsou body, za které pak člověk může nakupovat) a BP (tam zase pečou naprosto vynikající muffiny). Jo a vlastně ještě jedna věc: člověk tu s sebou nemusí tahat žádné mince na vozíky, ty jsou tu zdarma. A to dokonce i na letištích.

I zloději mají vnuky

Krade se všude - bohužel i na Zélandu. Naštěstí pořád je to tady v podstatně menší míře než ve "zbytku světa", i když občas se stane loupež docela velká. Na začátku prosince někdo ukradl z armádního musea ve Waiouru kolekci velmi cenných válečných medailí. Novozélanďani byli zděšeni a volali po okamžitém vrácení a apelovali na národní čest zlodějů, my otrlí Češi jsme byli dost skeptičtí a považovali tyto výzvy za naprosto zbytečné. Ale asi opravdu teď žijeme v jiné kultuře. Medaile se vrátily do muzea během měsíce a včera (pochopitelně k nepoznání upraven) poskytl jeden z pachatelů v TV rozhovor. V průběhu interview prozradil, že při krádeži absolutně nepočítal s reakcí ostatních Novozélanďanů a prý si vůbec neuvědomil, jakou emoční hodnotu ty medaile mají. Nakonec se prý se svým kumpánem dohodli, že medaile vrátí, aby "děti jejich dětí a ostatních občanů Nového Zélandu" měli v budoucnu šanci tyto skvosty spatřit. Moje pocity byly smíšené: dotyčný nevyvrátil, že možná bude krást dál (nebyl si ale úplně jistý), ale prý už určitě ne věci, které jsou národním pokladem. Teď jen prý aby ho nechytli - policie je mu prý bohužel na stopě. Myslím, že při vynikající reputaci místních ochránců zákona nemá moc šancí. Na druhou stranu možná by si nějakou šanci za svoje pokání taky zasloužil..... Už kvůli těm dětem a vnukům.

Přepadení v Akaroa

Tento týden jsme tu měli zajímavý případ - nedaleko Christchurch v městečku Akaroa byli 3 evropští turisté přepadeni ozbrojeným mužem. Ten jim rozbil auto a ukradl peníze a nějaké osobní věci. Kiwí policie okamžitě vyrazila, reportéři všech deníků se slétli na ně ze všech stran a kluci se postupně objevili v TV zdravodalství, novinách i rádiu. Jaké bylo ale překvapení, když postupně po dvou dnech přiznali, že žádný chlap s bouchačkou neexistuje, že místo toho nabourali a tak jim tahle výmluva přišla jako vhodná maskovací zástěrka, aby nemuseli platit škodu. Opravdu upřímně se omlouvali, že v jejich rodných zemích by to prošlo jako běžná banalita (nešlo překvapivě o Čechy, ale o Holanďany a Itala) a policie by se kvůli tomu nenamáhala ani vstávat ze židle. Kiwí humbuk je naprosto zaskočil a především to, že celá Akaroa povstala s tím, že dotyčný musí být ihned chycen - nabídlo se obrovské množství dobrovolníků na pomoc jeho dopadení. Kluci dostali strach a tak raději přiznali barvu: We apologize to New Zealand and to people of Akaroa. Policie jim za přiznání velkoryse prominula uhrazení nákladů jejich pohotovosti a kluci mají o jednu životní zkušenost navíc. Netuším, jestli půjčovna aut bude stejně šťědrá, ale mám z toho dobrý pocit. Na Zélandu se nenosí dávat problémy k ledu a policie je opravdu dobrá. A taky platí, že fixlovat se tu moc nevyplácí. Kluci sice unikli pokutě, ale z ostudy mají kabát oni i jejich země.

Jak se vybírá asistentka pro ředitelku high school

Přestože tohle bude zajímat asi nejvíc moje bývalé kolegy české personalisty, je to poučné i pro normálního stdoevropského smrtelníka. Dýdajz nastoupil do high school a já jako správně zodpovědná matka jsem poctivě naklusala na první třídní schůzky, abych měla potuchy, jak si můj drobeček vede. Dolovat z něj, co se ve škole děje, jsem po prvních dnech postupně vzdala - bohužel ani jeho spolužáci nejsou ke svým rodičům o moc sdílnější.
(příklad typického rozhovoru s mým 13ti letým teenagerem:
"Jak bylo ve škole? - Dobře."
"Co jste dělali? - Normálně."
a pro srovnání rozhovor mé kolegyně s dcerou, která je ve stejné třídě:
" How was your school today? - Ok."
"What did you do? - Stuff.")
Takže se nás tam sešlo zvědavých rodičů docela slušná řádka.
Paní ředitelka nás přivítala se svým zástupcem, nejdřív anglicky a potom maorsky. Pak nám byli představeni všichni třídní, kteří si nás odvedli do jednotlivých tříd, kde jsme si asi hodinu povídali o tom, co se ve škole děje a jak budeme těm našim ovečkám všechno ulehčovat. Taky nám byla představena čtveřice odrostlejších teenagerů, kteří jsou paní učitelce k ruce pro případ, že by naše miminka potřebovala řešit něco důvěrnějšího a dospěláky neuznala za vhodný objekt ke komunikaci. Poté jsme byli opět sloučeni do knihovny (už aspoň vím, kam se Dýdajz o přestávkách zašívá), kde čekaly koláčky, kafíčko a kde se pokračovalo v podstatně neformálnější atmosféře. Dověděla jsem se například při debatě s paní ředitelkou, že jí odešla asistentka do důchodu a vyvstal problém vybrat její nástupkyni. Paní ředitelka nechala nejdřív kandidátky prohnat sborovnou, kde se dostaly pod palbu dotazů učitelského týmu. Pak následovala prohlídka školního campusu v doprovodu starších studentů, kteří měli kandidátky proklepnout a pak se vyjádřit k jejich možnému nástupu. Prý to vzali hoooodně zodpovědně a paní ředitelka bere jejich doporučení dost vážně. Protože "škola jim pomáhá nejen získat vědomosti, ale snaží se je vychovávat k zodpovědnému rozhodování a účasti na společenském dění. A to vede k tomu, že jsou pak mnohem lepšími občany a sousedy." Co dodat? I was impressed.

Být dobrým sousedem

Když nám konečně dorazila zavazadla, která jsme z ČR poslali lodí (ze slibovaných 6-8 týdnů to nakonec bylo týdnů 16), bylo potřeba vše proclít, nechat prohlédnout kontrolou MAF (Ministry of agriculture and forestry) a následně vyzvednout. Stačily na to 2 dny - všechno šlo jako na drátkách. Poté, co jsme si dopřáli atmosféru "druhého Ježíška" a vše vybalili (docela jsem koukala, na co všechno jsem zapomněla, že jsem zabalila) z velkých kartónových krabic, jsem obaly umístila před barák k běžnému odvozu, který se konal pravidelně každé úterý. Dost mě rozladilo, když jsem po příchodu domů odpoledne zjistila, že krabice jsou stále na místě obohaceny o křiklavě žlutou samolepku - sice s omluvou, ale také s uvedením, proč je místní popeláři nehodlají odvézt. Odtáhla jsem je tedy zpátky na zahradu smířená s tím, že se holt druhý den vydám hledat nějaký sběrný dvůr, kde bych mohla tyhle naše škatule udat. Nebylo mi to ale dopřáno - v sedm večer někdo zaťukal na dveře. Byl to soused odnaproti přes ulici, kterého ráno vídávám - jezdíme do práce ve zhruba stejnou dobu.
"Viděl jsem, že vám taky neodvezli krabice - já s těmi mými teď odjíždím na speciální skládku, tak bych ty vaše přibral, abyste nikam už nemusela." Chvíli jsem lapala po dechu. Pak jsem začala neskonale děkovat a snažila se mu s našimi krabicemi, na které se mezitím vrhl, pomoct. Teď zase nechápal on: "O co jde? Vždyť jsme přece sousedi, ne?" Netušil, jak se v hloubi duše stydím. Taky jsem viděla, že mu ty jeho krabice neodvezli. Ale prostě mě nenapadlo, že bych se mohla u něj stavit a nabídnout mu, že mu je druhý den ráda odvezu, protože s těmi mými budu muset na skládku. Byla to celkem slušná lekce dobrého sousedství - já si ji aspoň budu dlouho pamatovat. Se mými sousedy v Praze jsme se asi 5x zběžně pozdravili a to jsme na stejné chodbě bydleli 10 let. Se sousedy v Christchurch jsme zachraňovali kachnu, zalévali jsme si vzájemně kytky a krmili kočky, skládali dříví, dělali jsme pro sebe štrůdly a strkali si za dveře dárečky k narozeninám. Náš pronájem v Samuel street trval 4 měsíce. Ale být dobrým sousedem je pro Novozélaňdany stejně důležité jako znát pravidla ragby. Obojí najdete skoro všude.

Boje ve tmě

O Novozélanďanech je celkem známé, že jsou velmi milí, vsřícní a ochotní pomáhat. Dalším hojně rozšířeným rysem jejich povahy je "umění máknout a moc kolem toho nekecat" :-). Svět zná Hillaryho, někteří si možná vzpomenou na člověka jménem Burt Munro (kterého ztvárnil fantasticky Anthony Hopkins ve filmu "World fastest indian"). Takových osobností má ale Nový Zéland spoustu - jen se o nich neví. Kiwíci totiž nejsou moc marketingoví. Svět se o tyhle ostrovy daleko od všeho nikdy v minulosti moc nezajímal (to změnil až Pán prstenů), takže oni si zvykli si vše vybojovat sami. Díky tomu tahle země produkuje přepestrou škálu osobností, které jsou vynikající ve spoustě oborů a to s minimálními zdroji a zázemím. Chtěla bych se zmínit o 2 lidech, kteří sdílejí společný osud i vášeň - Billu Adamsovi a Clintonu Hallovi. Dělí je nějakých 50 let, oba propadli kouzlu zápasu a oba se stali špičkami i přes svou totální slepotu. Bill byl aktivním zápasníkem do svých 61 let a jeho vnučka napsala předloni knížku "More Than Meets The Eye" ve které popisuje jeho fascinující životní příběh. Clinton je naopak současnou novozélandskou zápasnickou nadějí - všichni si moc přejí, aby se mu povedlo vyhrát na nadcházející olympiádě v Pekingu. Byl by totiž prvním slepým olympionikem se zlatou medailí v zápase.

Jak si jezdí ministři

Globální oteplování je na Zélandu bráno smrtelně vážně - stejně jako všechny aspekty ochrany životního prostředí. Jedna z prvních věcí, kterou mi sousedé vysvětlili, bylo třídění odpadu, na které obecní úřad v Christchurch poskytuje speciální zelené bedýnky (zdarma). Běžní kiwíci se o životní prostředí hodně zajímají a většina z nich je v tomto ohledu opravdu hodně disciplinovaná. I po koncertě, na kterém se sejde kolem 100.000 diváků je na zemi minimum odpadků. Co se týče transportu, lidé tu většinou preferují malá ekonomická auta, určitě nejoblíbenější značkou je Toyota. Hodně se tu jezdí na kole a chodí pěšky (to platí pochopitelně pro město). Nedávno jsem v televizi shlédla pořad o snížení emisí produkovaných automobily, jehož součástí byla debata se třemi současnými ministry. Moderátor se všech tří zeptal, jak se toto ráno dopravili do práce. Odpovědi byly opravdu "novozélandské" - první ministr šel pěšky, druhý jel na kole a třetí použil městskou hromadnou dopravu. Že je to neuvěřitelné? Musím potvrdit, že už jsem i já sama několikrát byla upozorněna na po chodníku se pohybujícího člena vlády - bez ochranky, maximálně v družné debatě s nějakou další osobou. Tohle je na Zélandu moc příjemné - i ministři jsou normální lidi...