Křižovatkový děda

Je několik věcí, o které jsou turisti ochuzeni a které člověk pořádně vychutná až po několikaměsíčním pobytu. Jsou to různé drobnůstky, které patří k místnímu koloritu, které nás na začátku udivovaly, ale jak jsme si na ně postupně zvykli, tak nám začaly být milé. Jednou takovou věcí jsou červené praporky na přechodech před školkami a základními školami. Nevím, jeslti jsem to už zmínila, ale kiwí děti se odmalička pohybují na ulicích v houfech, případně sami bez jakéhokoliv dospěláckého doprovodu. Většinou to není problém, protože jak si novozélandští řidiči moc servítky neberou, tak se změní v ohleduplné ochránce, je-li přítomen na kole nebo koloběžce malý špunt. Pořád i po těch skoro 6ti měsících trnu, když vidím rozesmátého pětiletého mrňouse si drandit po Lincoln Road v dopravní špičce (jedna z hlavních silnic v Christchurch, něco třeba jako Vinohradská třída v Praze) bez jakýchkoliv obav i dohledu dospělého. Fakt je, že jsem ještě za celou dobu neslyšela, že by se tu těm prckům něco stalo (je fakt, že často jezdí i po chodníku, ale i tak). Když takový špunt dojede nebo dojde na rušnou křižovatku, sáhne tam do kyblíku s červenými praporky, jeden vytáhne a začne s ním mávat. V tu chvíli se všechno zastaví, špunt důležitě přejde, strčí praporek do kyblíku na druhé straně a vesele uhání dál. Doprava znovu ožije a on je ve školce včas. "Naše" křižovatka má ale ještě kromě kyblíků s praporky něco navíc: my máme křižovatkového dědu! Zatím se nestalo, že by tam ráno nebo odpoledne chyběl a taky se nestalo, že by nebyl v khaki kraťasech a barevně ladícím tralaláku. Ať je 8 nebo 25 stupňů, tohle má na sobě vždycky (uniforma to není, musí mít jen oranžovou vestu). Vzhledem k tomu, že i hodně mrňaví špunti se dokáží praporky obsloužit sami, pořád jsem dumala nad tím, proč tam ten náš děda vlastně je. Minulý týden jsem to pochopila: stáli jsme na křižovatce na červenou, když se k dědovi dopajdala asi pětiletá holčička - měla jen jednu botu, druhou držela v ruce a trochu popotahovala. Děda briskně poklekl, botu nazul, udělal kličku a než blikla zelená, holčička už byla v kýblu pro praporek. Nevím, jestli s ním mávala vděčně na dědu nebo byla ráda, že může zase běhat oběma nožičkama stejně. Ale já od té doby mám vždycky prima pocit, když zahlídnu známý tralalák a vidím, že děda má na "naší" křižovatce zase službu. :-)