Velikonoční invaze z města

Tak jsme konečně po půlroce zažili pořádnou dopravní zácpu - opravdovou "rush hour"! To, co Praha zažívá v podstatě každý pátek odpoledne se stalo skutečností (v trošku menším) i tady v Christchurch. Ve čtvtek mezi pátou a šestou odpoledne jsme se téměř krokem sunuli po výpadovce z města směr Abel Tasman National park. Cesta na cca 6 hodin - blahořečila jsem si, že jsem zabukovala přespání v Lewis Pass (asi 2 hod. od Christchurch a kousek za Hanmer Springs, nestarší průsmyk Jižního ostrova). Kiwiové jsou posedlí objevováním své vlastní země, takže jak se někde vyskytne volný den, šup do auta, zabalit BBQ a kempovací nezbytnosti a frrrr z města! Co ale bylo zajímavé, že přes nezvyklou dopravní tlačenici se vše - opět - dělo v typické kiwiovské pohodě - nikdo se nikam necpal, řidiči poctivě "zipovali" a čekání si zkracovali klábosením s obyvateli domků podél výpadovky. Za posledními semafory fronta opadla a dál už se jelo v pohodě. Novozéladnské silnice jsou v podstatě dvojího druhu - buď perfektní asfaltky nebo prašné úzké cestičky, nic mezi tím. Občas si silničáři zpestří práci tím, že na rovince vystřihnou prvotřídní hup, což oceňují zejména kiwí děti, které pak trvají na tom, aby se tudy fakt ale určitě jelo tou stovkou a pěkně to houplo. Moje české dítě naopak vyžaduje provoz plynulý, protože jinak mu skáčou v knížce písmenka (tentokrát šlo o poslední vydání Terryho Pratchetta, takže se musel 100% soustředit).