Na rubbish se musí chytře

Nevím, jestli jsem úchylná, ale co na Zélandu fakt obdivuji, je likvidace "rubbishe". Chtěla jsem napsat bordelu, ale ono by to nebylo přesné - jedná se konkrétně o recyklovatelný bordel. Prostě mi ten místní systém přijde neskutečně vymakaný a v důsledku i jednoduchý. Člověk vyfasuje domů zelenou plastovou bedýnku (ta je od města zadarmo), aby do ní v průběhu týdne snesl všechno, co se může zase znovu použít - papír, plast, sklo apod. Všechno se dává do téhle zelené bedýnky a když nestačí, není problém si pořídit dvě, tři,... i čtyři jsem u jednoho domku viděla. Jednou za týden se v předem určený den bedýnka vystrčí před zahrádku a víc se člověk nestará. Přijede auto, rubbish si odveze, vy si vezmete svou prázdnou zelenou bedýnku zase zpátky domů a opět vesele naplňujete. Krátce po našem příjezdu jsem viděla, jak takový odvoz probíhá: náklaďák jede pomalu po ulici (tak asi 10 km v hodině), vedle něj běží zdatně vypadající kiwi a v běhu (!) popadá zelené bedýnky, jejichž obsah hází do auta, aby je zase postavil cca o 5 metrů dál. Nevím, jak to ti kluci dělají, ale všechny bedýnky, co vrátili, se povedlo hodit ke stejné zahrádce, odkud je předtím vzali. Musejí na to mít speciální trénink... I když grif českých popelářů je také pověstný, troufám si říct, že většina z nich by tady skončila po několika vyčistěných ulicích ve zchváceném komatu. Vůbec se nedivím, že se Novozélanďani tak často umisťují v čele vytrvalostních sportů - pokud jsou povoláním popeláři, musejí mít pro to super natrénováno. To ale není všechno: dneska ráno jsem shodou okolností měla možnost nahlédnout, co se s rubbishem děje poté, co přistane v autě. Nepřistane překvapivě na korbě nebo v kontejneru, ale na pásu, který obsluhuje další kiwi a ten velice zručně hází skleněné flašky doprava, papír doleva, plast dozadu atd., atd. Tenhle člověk možná nemusí být odolný tolik fyzicky jako jeho kolega, psychická odolnost je ale určitě na místě - maká jak fretka a to furt. Nicméně výsledek je ten, že obyvatelé mohou vše recyklovatelné házet na jednu hromadu (i na zodpovědné kiwíky se nedá spolehnout, že by chodili s různými kyblíky a cpali tříděný odpad strukturovaně do barevně odlišených kontejnerů), že není potřeba někde skladovat "směsný" odpad a že všichni recyklují jak diví: za nerecyklovaný odpad se totiž platí! Každý pytel stojí dolar a půl.