Kalamita na kiwí způsob

Před týdnem jsme zažili avizovanou sněhovou bouři. Dunedin omezil své fungování tak na 20%, co šlo, tak se zavřelo, protože přece v tak kopcovatém terénu, jako je tady, se v ledu a sněhu jezdit nedá. Na pobřeží v Ocean View byla regulérní vánice jak vystřižená z ruského filmu – za oknem to vypadalo impresivně a moc jsem ocenila operativní zprávu ze školy o kalamitě a práci z domova. Opět jsem si ověřila, jak jsou novozélandské živly důkladné – když sněží, tak to není jen pár vloček, ale prostě není vidět na krok. Stejně tak jako když prší – nejmenší újmu způsobí tzv. drizzle, ten představuje systematické vlhčení tak, že nejste mokří hned, ale až za chvíli, to ale neznamená, že ne důkladně. Pak je něco, čemu v Česku říkáme déšť, ale čemu pravověrný Kiwi pozornost rozhodně nevěnuje. To spadá totiž ještě do kategorie „pohodové povětrnostní podmínky“ a není nutné se kvůli tomu nějak zbytečně vyrušovat z běžné praxe (ani tím, že by se vytáhl deštník). Rain, který bychom česky označili jako „dlouhotrvající slejvák“ už oproti tomu zájem způsobí  - ulici je totiž nutné přebíhat do 6-7 vteřin, jinak je člověk totálně durch. Slejvák v Česku většinou rychle přijde a rychle odejde, ten novozélandský jen rychle přijde a pak si zůstane tak dlouho, jak se mu zlíbí. Cokoliv mezi 10 minutami a 10 dny. Invercargill má navíc slejvák speciální – ne vertikální jako zbytek země, ale téměř horizontální. To mi pomohlo vyřešit záhadu, proč v Invercargillu nikdo nenosí deštník, ani když leje jak z konve. Ten by totiž musel sahat až na paty, aby měl vůbec nějaký účinek. J Jestliže počasí formuje povahu komunit, tak je jasné, proč Southlanďani jsou vesměs stoici a cholerika abys mezi nimi hledal jako jehlu v kupce sena.