Dneska jsem zažila velmi zajímavou pracovní situaci. Jedna slečna z administrativního oddělení právě dodělala certifikát, tak jí všichni gratulovali. Na tom není nic tak zajímavého, spíš mě zaujalo to, co přišlo potom.
Po jejím odchodu jsem se nachomýtla do debatující skupiny jejích kolegyň. Ty samozřejmě mluvily o ní a řešily, co teď asi nastane za změny.
„Asi teď nebude už chtít dělat tuhle práci, má teď vyšší kvalifikaci,“ nadhodila jedna.
„No to asi, ne,“ připustila druhá, „to je škoda, je to fajn holka.“
„Třeba tady zůstane, byla tu docela spokojená,“ přidala se třetí.
„Tak bychom mohly nějak zařídit, aby tu zůstala,“ napadlo tu první.
„A jak to chceš udělat?” zajímaly se ty další dvě, „víc peněz jí asi nedají a jiná práce tady v administrativě taky není.“
„No co je pro vás holky v práci nejdůležitější?“ sondovala ta první.
„Mít prima partu, dělat v dobrém prostředí, těšit se ráno do práce na kolegyně,…“ brainstormovala celá administrativa (podotýkám, že samé ženy).
„No tak je to přece jasný,“ spokojeně podotkla ta první dáma „ prostě na ní budeme pořád hodné a budeme jí víc dávat najevo, jak jsme rády, že ji tady máme. Jestli je to pro ni důležité jako pro nás, tak nám neodejde.“ Poté, co si to schválily, rozešly se do spokojeně svých kanceláří.
A tady mám připravovat jako novinku programy koučování? :-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
Nádhera...není co dodat
Okomentovat