Je to ještě romantika?

Kdo to nezná – lebedíte si v teplíčku a za oknem prší. Kapky deště bubnují do střechy a vy si potichu pouštíte romantickou muziku. V Česku. Na Zélandu dáváte zvuk televize na maximum, abyste vůbec něco slyšeli, jaký je to rachot. Kiwí domky (moje věčné a vděčné téma - jedno z mála, na co se tu dá pěkně od plic po česku zanadávat :-)) mají povětšinou střechu z vlnitého plechu a tak i relativně neškodný deštík dokáže vykouzlit slušné decibely. Natož pořádný slejvák. Nebo kroupy - a to tenkrát byly relativně malinké. Člověk měl pocit, že mu po střeše přebíhá peloton rozzuřených hrochů. Od kolegyně z práce jsem se dověděla, že při loňském Tour de Southland (správně – cyklisti) schytali závodníci kroupy hned za Bluffem (odtamtud závod vyjíždí). A ne jen tak ledajaké – byly to solidní blbouny, takže večer vypadali ne jako cyklisti po první etapě, ale spíš jako boxeři po deseti kolech.
My máme jedno veliké privilegium – bydlíme v univerzitním ZDĚNÉM domečku, což je dost vzácnost a znamená to, že náš domek je podstatně méně papundeklový, než domky okolo. Většina domků je ze dřeva, takže je v nich nejen kosa (to slovo tady ale neznají, jim je doma teplo ještě při 9 stupních), ale můžete si v pohodě vyslechnout i plány na víkend sousedů ob dvě parcely (tedy pokud zrovna neprší :-)). Ale ani náš zděný domek není úplně zvukotěsný. Máme jednoduchá okna (dvojitá se tu stala hitem teprve asi před 5 lety) a hned za plotem tělocvičnu. S hodinami aerobiku od 6 hod. ráno. Farmáři vstávají brzy a klika je, že já taky. Adámo je zase v polospánku až do 11 dopoledne, takže toho nevzbudí nic, natož nějaký zvučný hlas ztepilého instruktora vášnivě povzbuzujícího své svěřence k vyššímu tempu. Rytmické údery bubnu jsou také v pohodě – jen mě vždycky od šesti do sedmi střídavě hlodá svědomí, že bych asi měla taky a střídavě je mi blaženě, že tam za plotem oni musejí upoceně tlapkat do rytmu takhle brzy ráno, zatímco já si ještě medím v teple. Ale udělali mi radost - od loňska (asi tušili, že se sem chystám) má tahle „naše“ tělocvična unikát – několik spinningových kol. Moc lidí na ně ještě nechodí (proč sedět na kole, které se nehýbe?), takže už se chystám. Od sedmi. :-)