Takovej větrnej mazec, jakej se dá zažít v Southlandu, je opravdu unikátní. Dnes jsem měla pocit, že z Invercargillu zmizí alespoň polovina střech včetně té naší. Kolegyně v práci se divily (ne tomu větru, ale tomu, že touhle dobou obvykle už bývá klid, vítr je prý jen brzy na jaře). Asi nám chtěl Divoký jih ukázat, co to znamená "lehce ochutnat" pravý nefalšovaný Southerly.
My jsme si to užili naštěstí většinou indoor, ale dnes městem projížděla Tour de Southland (další megazážitek, při kterém asistovali divácky skoro všichni místní - kiwí obdoba Tour de France pro ty, co mají rádi extrémní podmínky :-)), tak mi těch cyklistů na silničních kolech bylo docela líto. Byť to byli šlachovití ostřílení borci s mezinárodní zkušeností, tak pro dost z nich tohle už byla síla. Invercargill byl -přes svou placatost - něco jako extrémní větrná hůrka a umím si představit, že za městem na volných pláních to s nimi cloumalo ještě víc. Ve zprávách pak byla k vidění zakrvácená lýtka, orvané dresy, píchlé gumy a týmy opravářů a zdravotních sester v akci. Jeden ze zahraničních účastníků se reportérce velmi úpřímně svěřil, že "na dovolenou by sem fakt nejel." Ale jak říkaly mé kiwí kolegyně" "She´ll be right - vono to přejde." Pro jistotu jsem ale na noc zatáhla ruční brzdu u auta. Ještě ho budeme potřebovat. :-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat