Dost nezvykle. Města na Jižním ostrově se totiž vyznačují tím, že mají velmi široké hlavní silnice (klidně až tři pruhy) s minimálním provozem. Ranní špička je charakteristická tím, že stojíte klidně i 3 minuty v "zácpě" na světlech. I tomu se dá ale vyhnout, protože - jak už jsem podotkla dříve - Invercargill vlastní tak asi 10 křižovatek se semafory, které Prahou vycvičený řidič hravě obkličkuje. Jediný opravdový dopravní šrumec je v 8,40 ráno a po 15 hodině přes školami, kde rodiče vysypávají a opětovně vyzvedávají své ratolesti. I to je tady ale oproti Christchurch podstatně jednodušší - protože většina věcí je v dosahu "walking distance", je podíl dovážejících se dětí výrazně menší.
Co mi tady oproti Christchurch chybí, jsou dopravní "dědové a babky", neboli důchodci, dohlížející na ratolesti na hlavních křižovatkách při cestách do a ze školy. Ty jsem tady ještě nepotkala - nejspíš proto, že tu moc nejsou potřeba. Přechody u škol si ohlídají dětičky samy - mají tady služby u speciálních závor, které se zavírají vždycky, když nějaký školák či jiný chodec potřebuje přejít. Takže žádné kýble s praporky a děda v šortkách a kulichu, jak jsme byli zvyklí u Hillmortonu. :-)
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je tu asi největším problémem ohlídat maximální rychlost, kterou se dá po městě jezdit (to je 50 km/hod.), protože ty dlouhé, rovné, ničím nepřerušované hlaďoučké asfaltky přímo vybízejí se rozjet vyšším tepem. :-)
Pro teenagery je to ideální prostředí na učení se jezdit autem. Řidičák (ten nejomezenejší, jsou tady tři stupně) je možné získat už v 15ti letech. tak uvidíme, jak se náš patnáctiletý teenager bude na tuto možnost tvářit.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat