Dobrovolník Max

Tak jsme včera koukali na pořad "Close Up", je to taková pozitivní obdoba českých Černých ovcí - spíš něco jako Bílé vrány. :-) Většinou se tam propírají aktuální události, ale v celkem pozitivním duchu - ony se tady totiž taky žádné megaprůšvihy typu "plzeňská práva" nebo "čistka v ČEZu" nedějí.
Už jsem myslím zmiňovala, že na Zélandu se čile dobrovolničí a to od útlého věku. Docela mě ale dostal dobrovolník Max, o kterém byla jedna reportáž. Tenhle mlaďoch se upsal bezplatnému trénování neplavců. To se tady hodně podporuje, protože jak pravil jeden místní plavčík: "Ať se tu bude dít cokoliv, furt budeme ostrovy, tak bychom se všichni měli naučit plavat." S tím se nedá nesouhlasit. :-) Takže Max ve volném čase dělá instruktora plavání a je na něm vidět, že ho to hodně baví. Ale není to o tom, že sedí na židličce a pokukuje po holkách v bikinách. Max má na starosti partu pěti tělesně a mentálně postižených, takže se o ně starat v bazénu není žádná legrace. Max to zvládá skvěle a je na něm vidět, že ho to těší. A na jeho svěřencích je zase vidět z toho, jak se na něj nadšeně vrhají, že ho mají opravdu rádi. Možná to zní hloupě, ale mě tyhle "drobnosti" dojímají. O to víc, že Maxovi je čtrnáct let a tvrdí, že kdyby se každý jen na hodinu týdně rozhodl být dobrovolníkem, tak se může změnit svět. A pak mě ještě udělá radost to, že můj vlastní podobně starý teenager u toho nedbale zahuhlá: "No to je teda borec." A nenápadně začne zjišťovat, jak to dobrovolničení vlastně funguje.