Ahoj, kde máš cukr?

Zajímavé je pozorovat na Zélandu kulturní rozdíly. Onehdá jsem se snažila svým kiwím známým vysvětlit český princip "nabízení koláče", který vzbudil patřičný zájem:
"Dáte si, paní Nováková?"
"Jéžiši, paní Poláková, moc děkuji, ale já nebudu."
"Ale jen si dejte, paní Nováková, je to domácí!"
"Vypadá to krásně, paní Poláková, ale já bych neměla, víte?"
"Nebojte se paní Nováková, to je samý ovoce."
"Tak možná později, paní Poláková, když myslíte."
"Tak aspoň tadyten malinkej kousíček na ochutnání, paní Nováková."
"No dobře, paní Poláková, ale jen ten kousíček."
"Tady máte, paní Nováková (na talíř žuchne půlka dortu), přece byste se nežinýrovala!"

V případě, že by taková situace nastala tady, vypadalo by to asi takto:
V obýváku se vám náhle objeví sousedka (tady se většinou nezamyká a návštěvy chodí volně po barácích). Takže se zeptáte:
"Ahoj Ellen, nemáš chuť na kafe?"
"Jasně - dáš si taky?" Ellen už je v kuchyni a hledá kafe.
"Mlíko mám, kde máš cukr?" Ellen právě zavírá dveře od ledničky.
Takže už jen nalejete do varné konvice vodu a zapnete ji. Ellen mezitím vytáhá z police hrnky a celou dobu vesele štěbetá nejnovější zprávy, které ráno probrala s prodavačkou v sámošce.
Pozor! Může to být klidně poprvé, co k vám Ellen přišla. Bezprostřednost a  zvídavost je kiwím národním poznávacím znamením. Pokud neznáte jméno, reagujete stejně (nabídnete kafe) a jen mimochodem se zeptáte, odkudpak že se to znáte. Vzápětí vám bude vysvětleno, že strýc babičky sousedky spolužáka vašeho syna se zmínil, že jste před týdnem sháněla telefonní číslo na kadeřnici. No a Ellen by náhodou o jedné věděla.
Většina takových návštěv je příjemných - vlastně zatím jen jedna nebyla. Jehovisti. Ale i ti byli v podstatě příjemní, nepříjemné bylo jen téma hovoru. To ale zrovna do kategorie kulturních odlišností už nezapadá.