Tady v Invercargillu je jedno jasné poznávací znamení, že je léto - zvýšil se citelně počet lidí chodících v džandálech (česky se tomu říká vietnamky), případně chodících bez bot úplně. Město, neměsto - bosé tady chodí všechny věkové kategorie. Vidět studentíky středních škol nebo SIT bez bot je celkem běžné. Potkat na čerpací stanici zarostlého farmáře tlapkajícího bosky kolem svého UTE taky není nic speciálního. Ať je to statná Maorka s osmi dětmi nebo šlachovitá stařenka běžící v Queens parku svůj dvanáctý kilometr, bosé nohy jsou poznávací znamení, že jste pravověrným kiwi.
Bosé nohy prostě patří k novozélandskému létu stejně, jako český knedlík ke svíčkové. To, že v Invercargillu zrovna léto nemusí vypadat typicky a ručička teploměru se tvrdošíjně drží pod desítkou, nic neznamená. Prostě místo toho, abyste tahali ze šuplíku ponožky a nedejbože se ještě obouvali, jen vytáhnete znovu zimní bundu. Nohy ale zůstanou holé. Podle ponožek totiž poznáte, že je někdo turista. A podle ponožek v sandálech ho můžete pozdravit česky. :-)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat