Je krásné ráno, kdy vám zamává popelář

Do práce chodím pěšky - mám to kousíček, v podstatě jenom přeběhnu ulici a už jsem v SIT kempusu. Posledních pár dní je to super, protože ráno už hřeje sluníčko a přitom je pořád ještě trochu frišno po studené noci, všude je rosa a svěže zelená tráva, pořád ještě květou rododendrony a azalky (!) a ulice Invercargillu jsou téměř bez lidí i aut. Nic ani v nejmenším nepřipomíná, že je pár dní před Štědrým dnem a tudíž by se mělo bláznit s úklidem, nakupováním a vyvářením. Tedy - teď neříkám úplně pravdu. V centru města na hlavní třídě vyvěsili práporky se soby a vánočními hvězdami a lampy ozdobili svítícími girlandami. Taky místní kostel vyvěsil billbord, kterým nám připomíná, že teď je ten nejlepší čas se přijít podívat do božího domu a připomenout si, proč vlastně Vánoce slavíme. Ale lidi neblázní. S nástupem léta a prázdnin se už tak pohodový život tady dole zvolnil ještě o něco více. Cestou do práce občas někoho potkám - a ať je to kdokoli, tak se na mě usměje. Občas někdo zamává i z auta. Včera to byl zrzavý popelář, ne o moc starší než můj syn. Zjišťuji, jak mi dělá mi dobře, když jsou na mě lidé po ránu vlídní. Hladina energie jde okamžitě nahoru a i kdyby v práci čekalo cokoliv, tak už stejně ten den nebyl úplně špatný. V práci ale většinou čekají další úsměvy a často i hrnec kouřící kávy. Jak říká jedno staré pravidlo: úsměvu se člověk zbavuje nejhůř - každý mu ho totiž hned vrátí. Takže díky za každé ráno, kdy vám zamává popelář a usměje se na vás maminka s kočárkem.