Skoroprohibicí k rozkvětu

Invercargill je v mnoha ohledech zvláštní město - dnes chci napsat o jedné místní "specialitě", která je unikátní i v rámci Jižního ostrova. Tady se nedá koupit v supermarketu pivo ani víno, o tvrdém alkoholu už nemluvě vůbec. Vzhledem k tomu, že jsem tady už byla pár dní v březnu 09 a tato skutečnost je mi známá, mě to už nepřekvapilo. Tenkrát jsme ale lítaly s kamarádkou v Countdownu mezi regály a usilovně pásly po Sauvignonu, když asi po pátém projetí všech uliček jsme musely konstatovat, že "tady to fakt není". Na druhou stranu - "bottle storů" je tu požehnaně a to znamená, že oslavchtiví obyvatelé a turisti naprázdno nepřijdou. Donedávka mi ale bylo záhadou, proč to tak je.
Na "vině" je místní trust (spolek), který uděluje licence na prodej alkoholu. Jak jsem pochopila, tak jeho strategie je následující: nedávat licence zámořským firmám, protože u těch putuje zisk do jejich mateřských zemí. To vysvětluje ty supermarkety - všechny jsou v podstatě australské. Udělovat licence místním s tím, že část zisku putuje do kasičky trustu, který s ním bude konat dobro. Taková typická malá domů. Co s ní asi ten náš milý trust dělá? No dělá celkem dost - sponzoruje sportovní aktivity a kroužky pro děti, postavil městský bazén, dotuje ochranu přírody a projekty s tím spojené. Možná to není až tak hloupá myšlenka - a jak znám novozéladský smysl pro spravedlnost a poctivost, myslím, že peníze putují opravdu tam, kam mají. Aspoň si to místňáci chválí. A já mám při každém otevření láhve vína či piva hřejivý pocit, že se také podílím na rozkvětu místní komunity. :-)