Pro Christchurch

Mluvit o Christchurch stále trochu bolí - skoro každý tady tam někoho má nebo zná. Je něco jiného vidět obrázky v televizi, byť otřesné, a něco jiného poslouchat osobní příběhy vašich známých, které katastrofa přímo zasáhla. Moje kamarádka za mnou přijela na jih na pár dní, jen aby se odtamtud na chvíli dostala. Není týden, abychom neslyšeli, že Christchurch zasáhly další otřesy, přitom ty malé se už ani nepočítají. Christchurch je past - lidé by chtěli pryč, ale nemají kam jít. Domy v Christchurch se prodat nedají, takže nejsou peníze ani na koupi domu někde jinde, ani na pronájem. Zemětřesení v Christchurch jsou hrozná v tom, že se pořád dějí a nikdo neví dne ani hodiny, kdy přijde zase další velké. Před Vánocemi to vypadalo nadějně, otřesů začalo postupně ubývat. Ale na Štědrý den se země zatřásla s velkou silou znovu. Povodeň nebo požár skončí a město se může začít opět budovat. V Christchurch to stále pořád ještě není možné.
Brzo bude smutné roční výročí - 22.2. Co by si lidé v Christchurch asi nejvíc přáli, je návrat do normálního života. Nemuset se sprchovat v plavkách, protože možná budete muset v minutě vyběhnout ven na ulici. Přestat počítat zásoby konzerv a pitné vody. Neobcházet patrové budovy obloukem. Normálně se zase v klidu vyspat.
SIT v prosinci koupilo motel v centru Invercargillu. Kromě ubytování mezinárodních studentů a učitelů ho nabízí i svým zaměstnancům z Christchurch, aby si mohli alespoň na chvíli oddechnout. První rodiny jsou už od ledna tady. Co se mi na Zélandu líbí, je solidarita. I rok poté. Je normální pomoct těm, co jsou v trablech. Je normální na ně myslet a něco pro ně udělat.