To jsme před necelým měsícem projížděli s kamarádem z Čech z Queenstownu na West Coast a zastavili se na ranní kafe v Cardroně. Měli jsme kliku, protože jsme před hospodou zaparkovali asi dvě minuty před desátou a otvírali v deset. To sice znamenalo, že první čtvrthodinu se barista pohyboval poněkud mátožně, ale kafe nám udělal skvělé - jak moje "flat white", tak Petrovo "short black". Mimochodem teď mě napadá, že místní "kafí slovník" by si zasloužil vlastní post. Dám si to na seznam. :-) Seděli jsme na zahrádce v ranním sluníčku a kochali se prostředím jedné z nejhezčích (a údajně také nejstarších a rozhodně nejfotografovanějších) hospod na Jižním ostrově. Chvíli po nás si na zahrádku přisedl pár turistů, kteří si evidentně ranní pohodu užívali stejně jako my. Přemítali jsme o tom, co dělá Novozélanďany v dnešním světě tak zvláštní, proč je jejich přístup brát většinou návštěvníků této země tak pozitivně. V diskuzi nás přerušil až barista, který se náhle zjevil u našeho stolu se šálkem dalšího "short black".
"Omylem jsem to udělal pro támhletoho pána," řekl, "a pak jsem si uvědomil, že tohle pijete vy", kývl na Petra. "Nechcete si dát ještě jedno, je to dobrý kafe," ujistil ho. Pochopitelně grátis.
Petr tedy skončil to ráno s dvojitou dávkou kafe a já zase s odpovědí na to, v čem jsou Novozélanďané tak jiní - tady se tomu říká "going extra mile". Bylo by mnohem jednodušší to kafe navíc vylít do dřezu, finanční efekt by byl stejný a nikam vy se s tím ten kluk nemusel tahat. Efekt dobrého pocitu, že někomu stojíte za to, udělat pár kroků navíc, je ale úplně o něčem jiném.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat